Článek
Bylo totiž zásadně důležité, aby význam našich národních dějin byl upozaděn za velikostí Ruska. Podobným způsobem uvažuje velká část naší společnosti. Ačkoli se takoví lidé zpravidla považují za vlastence, nekriticky podporují vše, co nás přibližuje k podřízenosti vůči Rusku. Fakticky se jedná o vlastence ruské, nikoli české. Naši národní identitu si představují tak, že se staneme součástí mocnosti, která je hluboce přesvědčena o své nedostižné velikosti a nadřazenosti.
Názorovým protipólem ruských vlastenců jsou lidé podporující naši integraci do vyspělého západního světa. Tam naše země v obdobích své největší slávy a významu vždycky patřila. Do tohoto názorového proudu se zajisté řadí i dnešní vládní koalice. Do jaké míry je ale skutečně demokratická? A není nakonec i ona do značné míry proruská?
Abychom mohli být dlouhodobou součástí demokratického světa, museli bychom o kvalitu a úroveň své demokracie svědomitě pečovat. Kdo se takhle nechová, pro toho nejsou demokratické hodnoty důležité. Pokud má velká část společnosti podezření, že někdo z vysoce postavených představitelů státní moci upřednostňuje vlastní prospěch, je pak zásadně důležité, jak se k takovému podezření příslušná politická uskupení postaví. Pokud taková podezření rezolutně nevyvrátí a s podezřelými členy se jednoznačně nevyrovnají, nemohou být považováni za skutečnou demokratickou sílu. Je pak zcela evidentní, že zachování neprůhledných vazeb s nedůvěryhodnými kruhy v pozadí je pro takovou politickou sílu prvořadé a za zájem o zvyšování společenské úrovně se pouze schovává. Takové politické síly posilují názorové přesvědčení odpůrců demokracie a zároveň oslabují zájem o politiku u demokratických příznivců. V konečném důsledku nás tlačí do stavu ruské podřízenosti podobně, jako strany ruských vlastenců.
Když uvážíme stav českých politických subjektů, je až s podivem, že se v takovém prostředí naše demokracie stále ještě nerozpadla. Pokud se tak stane, nejlépe se přizpůsobí právě ti s nejlepšími schopnostmi zneužívání státní moci ke svému vlastnímu obohacení. Nejvíce pak zapláčou ti, kteří jim to, často s pocitem bezmocné marnosti, naivně umožňují.
