Článek
Samozřejmě jsem si to v úvodu pro větší názornost zjednodušil. Ono by se to všech samozřejmě netýkalo, protože každý takový zákaz lze obejít a zažité celospolečenské zvyky nelze skokově změnit celoplošným příkazem. Jednak je bití malých dětí doma těžko prokazatelné a jednak lze aplikovat stejně účinné zastrašovací metody i bez fyzického kontaktu. Představme si, jak by to v děťátku hrklo, když by na něho člověk prudce zakřičel a zároveň děsivě vytřeštil oči. Podstatou je dítě co nejvíce vystrašit, či přímo vyděsit, když udělá něco špatně. Je to metoda jednoznačně nejrychlejší a maximálně účinná. Takto vychovávané děti nezvladatelné záchvaty vzteku mít nebudou a jejich rodiče budou s výsledkem nejspíš spokojeni. A zkusme si odhadnout, jaká část společnosti takovouto výchovu preferuje? Možná třetina, možná dvě třetiny, možná ještě víc? V každém případě se jedná o podstatnou část naší společnosti.
A samozřejmě existuje i zcela opačný způsob výchovy, kdy se vystrašení dítěte chceme zcela vyhnout. Můžeme všechno stokrát vysvětlovat, než se nám to po stoprvé podaří. Je to metoda neskutečně pracná a psychicky náročná a samozřejmě ji nelze použít v situaci, kdy se děťátko rozběhne do silnice. Přínos tohoto postupu tkví v tom, že si dítě prožije všechny své prudké emoce a bude je znát. Tím pozná samo sebe. Získá sebevědomí. Princip despotické metody tkví naopak v tom, že tyto prudké emoce vypneme hned v jejich zárodku. Dítě se naučí ve vteřině přijmout vůli dospělých, aniž by vědělo proč. Naučí se neptat a poslouchat. Naučí se být hodné. Své prudké emoce si neprožije a nebude je znát. Nevýhodou pak bude, že nepozná samo sebe. Nebude vědět, na jakou školu se přihlásit a jak si hledat svoji přirozenou cestu životem. Bude čekat na nějaký povel a své emoce bude vždy křečovitě zadržovat tak, jak k tomu bylo vycvičeno. Problém despotických dětí je často komplikován i tím, že na slovo poslouchají pouze jednoho z rodičů, toho výrazně despotičtějšího. A u všech ostatních lidí si to kompenzují. A nemusí to být jen tradičním zlobením, tedy drzostí, děláním všeho přesně naopak a podobně. Může se to projevit také různými druhy záludnosti, intrik, případně až šikanou slabších. A takový způsob žití bude vždy poněkud nešťastným.
Z demografického hlediska je despotická výchova mnohem více upřednostňována v despotičtějších zemích směrem na Východ a trpělivější výchova je více upřednostňována na Západě. Despotická výchova zaručuje, že jsou lidé loajálnější vůči vyšší autoritě. To je nutným předpokladem každé diktatury. A trpělivější výchova naopak zaručuje vyšší míru kreativity a širší schopnost komunikace. V naší společnosti je minimálně třetina lidí více či méně sympatizujících s Ruskem. A teď si představme, jak by přijali zákaz bití dětí? Nemyslitelné! Takový zákaz by byl jen zcela nefunkční a vysmívanou formalitou, vzbuzující nedůvěryhodnost systému. Jak tedy dospět k odbourání bití dětí? Trpělivou cestou. Tisíckrát vše vysvětlovat, dokud to po tisícáté první občas někdo nepochopí. Vyčítat lidem zaostalost jejich názorů v nich vyvolá pouze pocit křivdy a křivda žádné argumenty nepřijme. Dojde jen k budování silnějšího názorového opevnění původních hodnot. Přesně jako despoticky vychované dítě v nepřítomnosti svého pána. Pro začátek bude úplně stačit despotičtějším lidem vysvětlit, že trpělivý způsob výchovy neznamená opovržení jejich názorovým proudem. Jen si to prostě chceme dělat po svém, stejně jako oni. A pokud se despotičtěji zaměření lidé smíří s tím, že si to i my můžeme dělat po svém, bude to první krůček k polidštění společnosti.
