Článek
Základ názorového rozdělení společnosti byl významně zformován již za minulého režimu. Pokud člověk nechtěl být šikanovaným odpadlíkem, musel nutně předstírat úctu k sovětské nadvládě a k Leninově ideologii. Náš bratrský národ musel být naším milovaným osvoboditelem, kterému jsme všichni zavázáni a plně oddáni. Postupně jsme si na to všichni zvykli a každý to považoval za samozřejmé. Normální život tak vlastně už nikdy nemohl být normálním. Počet těch, kteří to nebyli ochotni nebo schopni přijmout, byl statisticky zanedbatelný. Jakýkoli sebevědomý odpor byl velmi precizně identifikován a potlačen státní bezpečností.
Loajální k režimu byli tedy v podstatě všichni, pouze někteří více a někteří méně. Z matematického hlediska je tudíž jasné, že polovina obyvatel byla nadprůměrně loajální a polovina naopak podprůměrně loajální. Jak se asi po převratu museli cítit ti nadprůměrně loajální? Samozřejmě to nelze vztáhnout úplně na všechny, ale je jasné, že naprostá většina lidí si své stinné stránky jen tak snadno nepřizná. Nebylo ani nutné, aby nový režim někoho odsuzoval či moralizoval a i tak velká část lidí měla pocit, že ti totalitně loajálnější jsou teď těmi horšími. To muselo zákonitě vyvolat pocity zmaru a ukřivděnosti vůči zlému západnímu světu. Naprostá většina takto ukřivděných lidí logicky přeje novému režimu, aby co nejhůře prosperoval, případně aby se úplné zhroutil.
V každé nové demokracii dochází následkem boje o zdroje ke značným turbulencím. Proto nemůže být nouze o všechny druhy nekalých obchodních praktik a podezřelých majetkových transakcí. To jen upevňuje míru skepse totalitních loajálů a posiluje to jejich víru ve zhroucení zlého demokratického systému. S tím vším umí excelentně pracovat ruská státní propaganda. Myslím si, že ve schopnostech burcovat velké skupiny lidí k nespokojenosti jsou Rusové bezkonkurenčně nejlepší. Je na tom založena Leninova teorie třídní nenávisti, kterou Rusové již století prakticky využívají a stále zdokonalují.
V současné době dochází k pravidelným střetům dvou výše popsaných názorových proudů a výsledek je vždy víceméně vyrovnaný. Nejpřesnějším obrazem tohoto střetu je každé druhé kolo prezidentských voleb. V tomto souboji se zrcadlí rozdělení společnosti na ty podprůměrně loajální a nadprůměrně loajální k minulému totalitnímu režimu.
Těm prozápadním napomáhá postupná generační obměna, těm proruským pomáhá účinná ruská propaganda. Generační obměna má ale velmi malý efekt. Děti totiž přirozeně přijímají názorové prostředí, ve kterém vyrůstají podobně, jako se učí svoji rodnou řeč. Ruská propaganda už nemá takovou sílu, jakou měla v totalitním režimu, ale rozhodně se jí nevyplatí podceňovat. Už nám nepřikazuje úctu k sovětským symbolům. Tlačí nás do pocitů strachu a nejistoty a provádí to velmi mazaně a účinně.
Výsledkem je přetrvávající nerozhodný stav a každý souboj je tak velmi těsný. Proruského Zemana vystřídal prozápadní Pavel a současné preference sněmovních voleb opět ukazují na výraznou převahu ruského světa. Ten má bohužel tu ošklivou vlastnost, že když s dostatečnou převahou zvítězí, další možnost volby již nenastane a návrat ke svobodě bude buďto zcela nemožný nebo minimálně velmi bolestivý.
