Článek
Tajemné? Dnes již ne.
Událost je stará téměř 50 let.
Tehdy jsem ještě žil v Děčíně. Jeden z mých přátel - Milan - se amatérsky zabýval archologií. Jezdíval po starých slovanských hradištích a - „sbíral střepy“. V r. 1976 jsem se s ním domluvil na jedné takové pouti po vykopávkách.
On je asi o 6 let starší a historie ho vždy bavila a tak jsem se plně spolehl na jeho plány.
Jedna z prvních navštívených lokalit byla na soutoku Sázavy a Vltavy. Na místo jsme dorazili pozdě odpoledne. Hledané místo mělo být na vrcholu kopce, od západu obtékaného Sázavou. Kopec byl zalesněný a jeho „vrchol“ nebylo tak snadné určit, šlo o pozvolna se vyrovnávající návrší, vícekráte zvlněné.
Milan byl však dosti zkušený a v nerovnostech terénu dokázal rozpoznat, co jsou přírodní terénní vlny a co by mohlo být bývalým opevněným valem hradiště. Určil jedno místo na hranici svahu k řece.
Začali jsme odhrabovat zeminu z jednoho táhlého valu, který skutečně vypadal jako úmyslně založený. Brzy bylo zjevné, že místo bylo zvoleno správně. Kladení kamenů jevilo jasné známky promyšlenné činnosti.
Smůla byla, že se schylovalo k západu slunce. Les za námi byl celkem řídký, slunce za našimi zády jej zatím intenzivně prosvětlovalo, vytváříc rychle se měnící atmosféru. I světelné podmínky vystřídaly během chvíle pestrou a působivou škálu jasnosti i barevnosti.
Když krátce trvající zlatavá záplava dosti prudkého světla změnila tón do oranžova a vzápětí mělo nastoupit potemňující rudnutí, takřka v jeden okamžik utichl zpěv a křik ptáků, které jsme před tím již přestali vnímat.
Les prostoupilo málo kdy cítěné napětí.
Asi v tu chvíli Milan nalezl první důkaz lidské činnosti zde - keramický střep, asi půl dlaně velký. Byl mírně zaoblený a evidentně šlo o hrdlo, okraj uzavřenější mísy.
S větší usilovností jsme pokračovali dál. M. našel další úlomek, pak rychle za sebou několik drobných - tyto byly původně jedním větším kusem. I mně se hned na to zadařilo, téměř u sebe, objevit dva větší střepy. Každý měl ale jinou tloušťku i strukturu.
Slunce za námi bylo již v poslední fázi západu a v lese, do té chvíle jasně prosvětleném, skoro naráz nastalo málo příjemné přítmí. Ohlíželi jsme se po červáncích - a i když to byl krásný pohled, vzrušení nás táhlo k dalšímu hrabání. Vrátil jsem se k jednomu místu, kde jsem si myslel, že mezi kameny je vklíněn velký střep. Opravdu tam byl a rychle se mi povedlo ho neporušený vyndat. Byl to můj největší nález.
Prohlížel jsem si ho, klečíc k západu a uvažoval o tom, že držím v rukách něco, co člověk vytvořil skoro před tisícem let. Byl jsem tím pomyšlením rozechvělý, vzrušený. Toto bylo ještě zesilováno tajemnou atmosférou temnoucího lesa.
Jak jsem otáčel tento hliněný úlomek v rukách, nastalo neočekávaně cosi ohromujícího. Najednou to nebyly moje ruce. Díval jsem se na mnohem větší dlaně, s prsty s naběhlými klouby, umazané od lepkavé hlíny, které přes svou nevzhlednost, zdeformovanost, prozrazovaly cvik a jistotu.
Neumím říci, jak dlouho trval onen jev. Snad jen pár sekund. Ale byl natolik silný, že ještě dvě tři minuty jsem, kleče, nebyl schopen jiné myšlenky, nějaké reakce.
Až Milan, když se na mne zprava ohlédl a spatřil, že držím něco většího a chtěl vědět, co mám, mě přiměl k „návratu“. Ukázal jsem mu střep, on ho pochválil. Mohli a museli jsme skončit. Přestávalo být vidět.
O svém „vidění“ jsem mu neřekl…
Ještě není konec…
Asi po dvou, až třech letech jsem byl u Milana doma na návštěvě. Nějak se rozhovor stočil na vykopávky a on začal ukazovat některé zajímavé „exponáty“, které měl roztříděny a pečlivě označeny v mnohých krabicích. Především pak takové kusy, které se mu povedlo slepit do větších celků.
Vyndal i jeden velký úlomek z jedné krabice, označené (opravdu již nevím název lokality - dejme tomu, že „A“. Vzal jsem střep do rukou a hned si uvědomil, že „stejný“ mám doma - který pocházel však z „B“ - a nad nímž jsem tehdy prožil tak sugestivní vidění.
Řekl jsem mu, že se asi spletl, protože to musí být nález z lokality „B“.
Milan to nechtěl připustit - vždyť své nálezy tak precizně archivoval. Na doklad toho, že se nespletl, šel pro krabici s odpovídajícím označením - do vedlejší místnosti. Já jsem v té chvíli seděl na gauči vedle dveří, takže když se po chvíli s krabicí vrátil, jen jsem vztáhl ke krabici ruku…
Milan něco říkal, ale já neposlouchal. Přišlo známé „déjá vu“. - Věděl jsem, co bude…
Sáhl jsem do krabice, do níž jsem ještě neviděl - pravou rukou. V levé ruce jsem držel sporný úlomek. Jako by to byla neodolatelná magnetická síla - první „věc“, kterou jsem v krabici nahmátl, jsem vyndal a oba střepy dal k sobě.
Několikeré zalomení obou kusů do sebe zapadlo…
Znova jsem se díval na snědé, od hlíny potřísněné prsty, s velkými klouby, ruce hrnčíře staré tisíc let…
(Žádný výmysl)
