Článek
Existují jakési „módní vlny“. Co se týká „odvádění duchů“, tak to hlavní snad již pominulo. Také jsem o tom lecos četl. Z větší části však nepříliš užitečné slátaniny.
Může vzniknout dojem, že je to nutné činit, že to snad je cosi, jako „poslání“. Tak tomu ale není. Sice je to možné dělat, dokonce mnohem jednodušeji, než jak to bývá raděno, avšak my sami nemůžeme udělat nic více, než to, co by nemohlo nastat „samočinně“ z přirozenosti. Po pravdě - nedovedu zatím rozpoznat, zda má nějaký význam, když „tomu pomůžeme“ ve smyslu urychlení.
- Také se mi stávalo, že jsem občas cítil přítomnost „kohosi“ zemřelého. A prosíval pro něj o pomoc - aby mohl pokračovat tam, kde mu kyne možnost dalšího vývoje. Přičemž jsem věděl, že já sám v tom mám jen pasivní „roli“ přímluvce, že to skutečné „nasměrování“ „dělají jiní“. A že by - tak jak tak - bylo - li by to možné, k onomu došlo i bez mé přímluvy… Ale jednal jsem tak. Zvláště, když jsem vnímával „energii zmatení“.
Při jedné příležitosti v létě roku….. jsem doprovázel nějaké přátele na hřbitov. Moc na hřbitovy nechodím, nikoho jsem tam „neměl“. Očekával jsem, že tam „potkám“ nějaké takové „neodešlé“ duše. A připravoval se, že v takovém případě „udělám“ „přímluvu“. A vlastně si vsugeroval, že hřbitov bude plný trápících se a zmatených duší. … Přátelé se rozešli každý „za svým“ a já se pomaličku procházel. „Lovil“ jsem nějaké „signály“. Kupodivu - nic zmateného, nic bezradného jsem nevnímal. Naopak začalo velmi rychle narůstat cosi jiné. Přítomnost silné, míruplné, laskavé a nadobyčej vědoucí energie. Která mi dala vzápětí na vědomí: „Není důvod, abys tu za někoho prosil. O vše je postaráno. Nech vše, jak má být.“
- Jistě - jsou to slova. Toto jsem samozřejmě nemohl „slyšet“. Podávám jen smysl toho, co bylo „sdělováno“. Cítil jsem, jak je hřbitov nádherné, prosvětlené místo. Tedy žádný smutek, žal, beznaděj. Bylo to jak koupat se v oceánu klidu, posvátnosti a moudrosti. Nikdy před tím jsem nepocítil tak silné blahodárné záření MÍSTA.
Až za několik hodin jsem si uvědomil, že my lidé máme o všem své pokřivené představy. Jak můžeme mít takovou moc, sílu, schopnosti a vědění, jak všechny ty sloužící bytosti, určené k nezbytným činnostem? Máme za to, že „my to zvládneme“. Jediné, co ale děláme, je vnášení zmatků do jinak skvěle fungující nádhery Stvoření.
Od té doby jsem nikoho již „vyprovázet“ nemusel. Vím, že si mám hledět svých pozemských věcí, kterých mnoho mám zde k nápravě předchystaných.
...
Josef Sojka.
