Článek
K rozhovoru Čestmíra Strakatého s Petrem Kolářem.
V čase cca 16:50 pan Kolář řekl:
„… přece víme, vždyť je to vyzkoušeno staletími, tisíciletími – „Chceš-li mír, připravuj se na válku“. Přece nezbrojíte proto, abyste někoho napadl…“
Pan Strakatý v prvních okamžicích sice nereagoval souhlasně, ale po několika větách vyplynulo, že s onou citací „starého rčení“ souhlasí. A z jiných reakcí i jinde, lze pozorovat, že si jen málo kdo uvědomuje, jak je toto heslo zavádějící a nebezpečné. Osobně si myslím, že pan Kolář je příliš zkušený diplomat na to, aby šlo o pouhou neznalost. Považuji to spíše za vědomou rétorickou zkratku, která má obhájit navyšování výdajů na obranu. A – v důsledku a PRIMÁRNĚ - financováním zbrojního průmyslu zajistit obohacování úzké podnikatelské skupiny. … … …
Nyní k citaci samé. Je dobré o tomto pouvažovat důsledněji. Možných výkladů je více a bez sledování souvislostí, poctivě a logicky, se mohou jevit nejednoznačně. Především si uvědomme, že „heslo“ vzniklo – pokud bereme jako fakt, že jeho autorem je Publius Flavius Vegetius Renatus – před více jak jeden a půl tisíci roky. Dejme tomu, že v oné době bylo „sto procentně“ „platné“, pravdivé (nemohlo být a vyplyne to jasně z dalších úvah). Znamenalo by to, že společnosti (státy, země…), které si založily a udržovaly vlastní armádu, tak činily jen z důvodu, aby odradily nepřátelské útoky, případně, aby se takovým ubránily. Že samotná existence vlastní vycvičené armády nebyla důvodem pro sousední země k tomu, aby se rozhodly, v obavě před možným napadením, vytvořit, rozšířit své armády. Pominu množství a kvalitu výzbroje, zbraní, jako takových. Nebyly patrně nějak zásadní rozdíly ve zbraních, byť možná lze vést debatu o tom, kdo jaké používal válečné stroje (možná se pletu, ale měly spíše útočný charakter - sám Vegitius Renatus takové hodně popisoval), ale spíše rozhodovala taktika a vycvičenost vojáků, nežli konkrétní zbraně. I K D Y Ž - čím účinnější a nebezpečnější byly právě útočné zbraně, tím spíše zajišťovaly převahu oproti pouze obranným prostředkům. Obránci tedy – a nezapomínejme, že dobývačné akce byly takřka permanentní – museli vymýšlet a vyrábět „systémy“, které zvládaly útokům čelit. Nemuselo vždy jít o zbrańové „systémy“, a protože většina bojů se odehrávala ve stylu dobývání měst – opevněných – útočníci si nemohli být jistí, co kde na ně čeká. … Chci tím naznačit, že dobyvatelé nemuseli mít povědomost, jak je na tom s armádou, výzbrojí, „opačná strana“ – že tedy útok (válka) nebyla započnuta v důsledku obavy: „Oni nějak moc zbrojí a mohli by nás napadnout…“ Že nešlo o rozpoutání konfliktu z „preventivního důvodu“. Vegitiův výrok tedy spíše svědčí o postoji „obranném“, nežli útočném. Ostatně – válčení považoval za selhání možných „mírotvorných prvků“ – jednání, diplomacie, dohody. I v samotné logice doby jeho působení však platilo, že přílišný akcent na budování armády mohl dosáhnout opačného efektu – potencionální nepřítel raději sám zaútočí, než zbrojící protistrana získá převahu. – Čili – již v době vzniku (pokud již sám „necitoval“ – pouhá spekulace…) hesla toto nebylo tak jednoznačné. Připusťme však, že autor to myslel „dobře“, bez falše a s ohledem na zkušenosti a možnosti oné doby mělo „významnou platnost“.
Jenže – od té doby se změnily poměry „na všech frontách“ (nemyšleno nyní militantně). A výdaje ne obranu jsou nyní využívány zdaleka nejen na „obranné prostředky“, ale na zbraně s velkým ničivým potenciálem – a hlavně rovněž ne pouze na „živé cíle“ – nepřátelské vojáky. Většina pořizovaných „věcí“ je využitelná k útoku. A jak je asi každému jasné – současný stav vyzbrojení jadernými zbraněmi je na takové úrovni, že nejvíce obav vzbuzuje ve smyslu „oni mají tolik“, že nás mohou kdykoliv zničit, i když my sami je napadnout nechceme…“. Co s tím? Varianta dohnat, neb dokonce předehnat v množství jaderného arsenálu protistranu (…ny), k stabilitě a zachování „míru“ nevede a také je využitelná jen „pro někoho“. Souběžně s tím – a považme, že je to dosti paradoxní – evidentně narůstá výroba „konvenčnější“ výzbroje a hlavně „nejnovějšího“ prostředku – bezpilotních dronů a nejspíše ne zcela transparentně vybavovaných „nemírovými“ modely umělé inteligence. Stav militarizace rozhodně překročil „pomyslnou barieru“ účelu odstrašení. … A – nyní se vracím k oné předmětné proklamaci – nemusel si toho „hned tak každý“ všimnout a vřele doporučuji v tomto smyslu zapátrat Vám, kdož si nevšimli – oprašuje se a staví na odiv stále více. A to hlavně v souvislosti s odůvodněním požadavku na zvýšení výdajů na „obranu“. O tom, že se právě tímto zvyšuje riziko rozpoutání válečného konfliktu (a jak bývá tu a tam poukazováno – k započnutí nyní stačí jen nějaký omyl, chyba, zbrklost, nesprávné vyhodnocení, trochu lépe promyšlená provokace – a to v míře dosud nemyslitelné – zatímco zastavit, co propukne, bude neskonale náročnější a za cenu – opět dosud - nepředstavitelnou), se již tak příliš „nemluví“. A – nutno přidat – také si všímejte – kdo to říká. Kdo na to poukazuje. Člověk, který je SKUTEČNĚ MÍRUMILOVNÝ toto nepoužije.
A ještě dodám cosi, co patrně bude pro mnohé neuchopitelné, nepříjemné, cizí. Co se týká duchovních zákonitostí. Existují zákony stejnorodosti a zpětného účinku – lze je odpozorovat i v přírodě, ve fyzice… Ovšem v této souvislosti poukazuji na to, že se týkají i myšlenek a přání. … „Co zaseješ, to sklidíš…“, „Jak se do lesa volá…“, „Kdo seje vítr, sklízí bouři…“, „Kdo jinému jámu kopá…“, „Vrána k vráně sedá…“, „… mlčeti zlato…“… To jsou některá rčení, která ukazují, že si lidé působnosti oněch zákonitostí všímali.
A na závěr něco, o čem je vskutku záhodno uvažovat. A uchopit ono nebude pro mnohé snadné. Pokud se neumí ubránit ješitnosti, povrchnosti, namyšlenosti, sobectví. - MÍR NENÍ ČAS BEZ VÁLKY – JE TO STAV DUŠE. … Nebo mysli… Tak myslete.
Josef Sojka.
