Článek
Pondělí 13. Listopadu 1989 …
Ve společnosti Ondru všichni zdravili, jakoby byl u nich odedávna. Poznal, co znamená priorita C. Probíral se studiemi, plány i realizovanými obchody v jižní Americe. Získal informace o všech větších transakcích z jejich oboru, které se uskutečnily mezi Evropou a jednotlivými státy. Nebylo to moc společností, které se takovými obchody zabývaly. Tedy – ne těch které dělaly velké obraty. Vyvstával obraz celkové situace. Měl pocit, že ví jak zajistit pro společnost možná dvojnásobný obrat. Ale zatím si to nechal pro sebe. Jen jedno nechápal. Že to nevidí jiní…
Spojili mu telefon. Volala Monika. Že se s ním se setkat – má pro něj něco od maminky. Ukázalo se, že Monika bydlí velmi blízko jeho podnájmu. Domluvili se, že se sejdou u ní.
Ondra nejdřív odjel domů. Nechal tam auto. K ubytovně, kterou mu Monika popsala, to bylo necelý kilometr. Čekala na něj venku. Zavedla ho dovnitř bočním vchodem. Ubytovna byla spartánsky vybavená. Žádný komfort, nic nadbytečného. Opravdu jen to nejnutnější. Šlo poznat, že tady se žije jinak. Lépe řečeno - nežije, pouze přebývá. Monika se dělila o pokoj se dvěma dalšími studentkami. Teď tu nebyly. Zařízení pokoje 3,5 × 5 m: Tři válendy, nad každou metrová polička s dvěmi patry, dvě úzké skříně, jedna velká, jeden stůl plus tři židle, menší stolek s dvěma židlemi, elektrický radiátor. Všechno. Dostal obálku - zalepenou. Monika mu řekla, že se má hned do ní podívat. Vevnitř byly dva listy. Na prvním krátký dopis od Judity, na druhé jména, adresy, telefonní čísla.
Judita psala: „Přeji Vám hezký den. Protože jste odjel tak náhle, nestačila jsem pro Vás připravit, co jsem slíbila. Na všechny uvedené adresy se můžete kdykoliv s důvěrou obrátit, pokud se dostanete do těch míst (já myslím, že se to stát může). Ti lidé Vám budou nápomocni, můžete se na ně spolehnout. Jsou to stejní lidé, jako Vy. Budou Vám rozumět. Není mnoho takových. Musíme stát při sobě. Tenhle svět to potřebuje. Přeji Vám mnoho zdaru. Judita.“
Adres bylo devět. Tři ve spojených státech, jedna byla do Mexika, jedna do Kanady, dvě do Brazílie, jedna argentinská a poslední evropská - ve Frankfurthu. Ondra si teď nedovedl uvědomit rozložení těch míst, ale cítil zvláštní vzrušení. Tohle mohlo být významné.
Ptal se Moniky, co ví o těch lidech. Nikoho z nich osobně neznala, ale o Mexiku a Kanadě si byla jistá, že jde o lidi, kteří mají něco společné s diplomacií. Dále věděla, že se maminka zná s významným obchodníkem z Brazílie a nějakým americkým. Konkrétní, bližší informace říci nemohla. Ondra už chtěl všechno schovat, ale padl mu zrak na jméno Peter Borkowitz - Cordóba - Argentina. Obrátil papír k Monice a prstem ukázal na adresu: „Tohle ti něco říká?“ Monika se zamyšleně naklonila a četla nahlas adresu. Pak ještě jednou. Zřetelně se jí změnil hlas. Ondra zpozorněl. Díval se Monice do tváře. Měla napnuté svaly na lících, svraštěné čelo, upřený pohled. Polohlasem po třetí opakovala adresu. Levým ukazováčkem přejížděla pod písmeny. …
Dotkla se Ondrova ukazováku. Trhlo to s ní. I Ondru to rozechvělo. Kdysi se opřel o míchačku, do které probíjel elektrický proud a nemohl odtrhnout ruku. Teď cítil něco podobného. Viděl, že Monika je „mimo“. A viděl, že se v její mysli vynořuje obraz toho člověka. Obraz člověka, kterého nikdy neviděla.
„„Si esto llega a sus manos, ¡nadie podrá detenerlo!“
("Jestli se mu to dostane do rukou, už to nikdo nedokáže
zastavit!")
Nebyl to její hlas. Byl to hlas výrazně mužský. A věta byla pronesena
španělsky. Monika španělsky nemluvila. Věděl, že je to hlas Petera Borkowitze.
Ucukl rukou. Všechno zhaslo.
Monika zvedla oči. V jejím pohledu byl zmatek a strach… "Co jsem to
říkala? Co to bylo?"
Pokrčil rameny. Jak tohle vysvětlovat?
"Co to bylo? Vy jste to slyšel! Vy to víte! Co to bylo? Co se
stalo?"
"Nevím, jak to vysvětlit. Taky tomu nerozumím. Stala ses… Chvíli
jsi byla - něco - něco jako médium."
„Médium? Copak tady vyvoláváme duchy? Nebo co?“
"Ne. Nejde o duchy. Ale - je to - řekl bych - přenos myšlenek.
Naladila ses na myšlenky toho člověka. Zablokovaly se tvoje vlastní a mluvila
jsi to, na co myslel on. Dokonce v jeho řeči, jeho hlasem."
„Brr! To je strašidelný!“
"Strašidelný? Hm - možná… Ale bát se nemusíš. Nejsou to žádné čáry.
Žádná černá magie. Neublíží ti to."
„Ale - jak je to možný, nikdy se mi nic podobnýho nestalo!?“
"Možná to má souvislost se mnou. Mně se občas takové věci stávají.
... V poslední době. A lidem kolem mě. Vlastně bychom se jinak nikdy
nesetkali."
„Jak to myslíš?“
Až teď si uvědomil, že mu Monika tyká… "Tyhle zvláštní věci jsou
příčinou, proč jsem se ocitnul v Rakousku. Tvoje matka to na mně poznala, proto mi chtěla dát adresy těchhle lidí. I oni budou mít takový schopnosti."
„Ale co to je? Co to je za schopnosti?“
"Nevím, nevím přesně. Je to - něco jako zvýšená citlivost. … Víš
jak funguje televize?"
"No, celkem ano. Myslím, že ano. Vysvětlit to někomu asi neumím, ale
rozumím tomu."
"Dobře. Tak je pro tebe snadné představit si, že mozek … Každého
člověka… Funguje jako televizní vysílač. A přijímač současně. Tvoje myšlenky mají formu nějakého vlnění. Sice jiné frekvence, než jsou na ně
zařízené přístroje, ale nějaké vlny to jsou. Kdysi jsme měli ty přijímače
mnohem citlivější. Ale jsou v nás pořád. Nepoužíváme je. Nepotřebujeme je -
domluvíme se. Ale svoje myšlenky, i když je nevyslovíme, tak je odvysíláme.
Citlivější lidi jsou schopní je zachycovat. Úplně dešifrovat to asi nezvládne nikdo… Myslím si teda… Ale něco se předat dá."
„Ty to umíš?“
"To tvrdit nemůžu. Neumím. Nebo spíš - nevím, jak to mám dělat. Ale někdy prostě odněkud přiletí myšlenka, o který vím, že není moje. Třeba se mi vybavují jména. Jména lidí, o kterých jsem třebas ani nikdy nic nevěděl.
Nebo telefonní čísla. Nevím proč. A nemůžu si to objednat…"
„Mluvil jsi o tom někdy s mámou?“
„Ne. Vůbec ne. Proč? Ona to má taky?“
"Já přesně nevím. Nikdy jsme se o tom spolu nebavily, ale když mi o
tom tak říkáš, tak si uvědomuju, že ona byla často taky taková. Poznala, kdo si co myslí. Někdy dopředu předpověděla, co se stane. Někteří lidi z ní měli
strach. A dělali si z ní i legraci. Že ve středověku by jí upálili jako
čarodějnici. Ale šlo poznat, že se bojí, aby na ně něco neprozradila. Přitom
nikdy o nikom špatně nemluvila. Ale poznala, že někdo lže. A řekla jim to mezi čtyřma očima. Myslím si, že ti lidi, co často lhali, jí proto neměli rádi a vyhýbali se jí. A ti dobří jí zase rádi měli. Asi jsem se i já díky tomu naučila poznávat upřímnost a poctivost. Od přetvářky. … I když jsme s mámou zrovna vřelý vztah nemívaly. Taky jsem mívala strach, že na mě pozná, když něco vyvedu. - Řekni mi, kdo je k rodičům úplně upřímný. Já to nedokázala. Ona to po mně nevyžadovala. Nic mi nevyčítala. Ale vždycky jsem věděla, že pozná, na co myslím."
Ondra si vzpomněl, že několikrát uvažoval o jejich vztahu. Že ho zaráželo,
jak jsou k sobě chladné. Řekl jí to.
„To je to, co říkám. Máma do mě hrozně viděla. A já zdaleka nejsem dokonalá. Nedá se žít pod rentgenem. Proto s mámou nevydržel ani žádný mužský. Přestože je máma vlastně hodně fajn. Navíc - vždycky byla kus…“
Ondrovi začalo svítat. Stejné schopnosti, stejné problémy. Nevěděl, co ho
čeká.
Věděl, co bude.
Natáhl zvolna pravou paži. S rozevřenou, nastavenou dlaní. Monika se
chvíli dívala. Pak váhavě svou dlaň vložila do jeho.
Před sekundou tu byli dva rozdílní lidé. Teď byli někým úplně jiným…
Milovali se více jak sedmdesát minut.
Za tu dobu se do Ondrova podvědomí dostalo tolik informací o všech devíti
lidech z Juditina dopisu, že by mohl tvrdit, že je zná odedávna.
Zatím to nevěděl. Ani Monika netušila, že přes její mysl proudí všechny ty
věci. Ale získala výměnou jiné znalosti, představy, zkušenosti, vzpomínky -
toho, co se stane…
Vždycky je něco za něco…
Úterý 14. 11. 1989 - pondělí 20. 11. 1989
Nevěděl, co ho čeká. Každým dnem, každou hodinou, každou minutou, se
blížilo cosi, co je jisté. Osud? K smíchu. Ale co to tedy je?
Věděl, že „TO“ bude. Všechno ho tlačilo k nějakému bodu. K jednomu dni, k jednomu okamžiku, k jednomu rozhodnutí.
Ředitel Steiner mu oznámil definitivní datum odletu do Venezuely - 29.
listopadu. Bylo co zařizovat. A jinde se děly věci. Nestihl všechno sledovat.
Televizi neměl, ale celkem často se mluvilo o východní Evropě. Hlavně Německo.
A pak slyšel, že do Československa se sjíždí štáby velkých televizních
společností. Aby byly při oslavách mezinárodního dne studenstva…
Den před tím se sešel s Monikou. Bylo to zvláštní setkání. Oba tušili, že
se stalo něco mnohem důležitějšího, než byl sex. A Ondra věděl, že sex byl
spouštěcím mechanismem toho přenosu myšlenek a výjevů z budoucnosti. Ale byla
tam i minulost. Musela být. Jen nedokázal rozeznat, co je co. Ostatně - paměť
tu moc neplatila. Monika věděla, že s Ondrou prožila něco, co nemůže začít s
nikým jiným. Ale nevěděla, co všechno se stalo. Kdykoliv pomyslela na Ondru,
přišly nepříjemné představy. Nebo vize. Nebo vzpomínky… Nebo co? Co to
vlastně bylo?
Většinou tma. Pokud byla studená, byl v tom velký, širý prostor, řezavý
svist, vlhko, rychle letící ostré stíny, a snad moře; pokud byla bez známek
zimy, bylo tu těsno, hlína, kamení, záhadné zvuky z hlubin, nezachytitelné
bytosti a těžce vzlínající čas.
Když se to netýkalo tmy, byly to vztahy. Přímočaré, krátkodobé, účelové.
Něco, jako vystřelený šíp. Ale tyhlešípy, pokud mířily k němu, tak se odrážely se stejnou prudkostí zpět. Když byly vyslány od něho, rychle se dělily na množství jiných střel a vpíjely se do přesně určených míst. Z těch míst pak často vytrysklo něco, co neuměla pojmenovat. Ale dost často jí podvědomím problýskávala slova: SVĚTLO - NADĚJE - ŽIVOT - DĚLENÍ…
Vztahovalo se to k němu. K budoucnosti. A ona s tím má něco společné. Něco
propojuje. Minulost s přítomností? Cítila to tak. Ale - oč šlo?
Proto se s ním chtěla znovu setkat. Chtěla to vědět. Musí tomu rozumět.
Dívali se na sebe rozpačitě. Ondra nemluvil.
Začala ona. - "Chci mít jasno v tom, co se stalo. Určitě to bylo něco
výjimečného. Ale nevím proč.Ty máš ty zvláštní schopnosti. Vysvětli mi
to!"
"Nevím, jestli ti to vysvětlím. Fungujeme společně jako nějaký zesilovač. Proč, jak - tomu nerozumím. Jen vím, že jsem vnímal mnohem víc, než kdy před tím. Možná máš ty schopnosti silnější, než já, jen o nich nevíš. A samozřejmě
je neumíš používat. Ale jak jsme se dali dohromady, nějak se to vynásobilo.
Jsme schopni jeden druhému předávat telepaticky nějaké zprávy. Své i cizí. Ale - numíme to regulovat. A nejspíš to funguje - při těsném kontaktu. Čím
těsnější, tím víc. Silněji. To záhada není."
...
"Musím ti něco říct. Budeš si možná myslet, že… Že jsem, že
nejsem… Možná mi to budeš mít za zlé. - Já - chodila jsem s hodně klukama. S hodně. S nikým dlouho. Problémem byl sex. Jsem jinačí, než holky bývají. Nejde mi jen o ten sex. Ale když už, tak to musí být na 100 %. Nenašla jsem nikoho, kdo by mi 100%ně vyhovoval. Vždycky mi něco vadilo. Neumím říct, co
přesně. Teď, v poslední době, jsem byla opatrná. Pochopitelně - nikdy jsem
nebyla taková, že jdu s každým.. Ale teď jsem si už dopředu dávala podmínky.
Hodně kluků ztratilo takhle zájem. A když si někdo věřil, stejně se ukázalo, že není pro mě. … Jo - vím, co chceš asi říct. Jistě - jsem moc náročná. Ale kdybych nebyla, tak - tak si asi zničím život. Musím mít toho pravýho. Průšvih je, že nevím, kdo to je… - No, už jsem u toho. S tebou to bylo úplně jiný. Jiný. A já vlastně nevím, jestli je to TO pravý. Ale nic takovýho jsem nezažila. Nevím jistě, jestli chci - musím to ještě dál zažívat. Ale asi to potřebuju pochopit."
Ondra pokyvoval hlavou. A dost usilovně mrkal… Rozuměl jí. Také to chtěl
pochopit. Také ale nevěděl, nepamatoval si nic konkrétního z oné sexuální
stránky toho, co spolu prožili. Bylo to jiné? Takové, aby mu to 100%ně
vyhovovalo? Asi to bylo jiné, než předtím zažíval. S Evou. Se Zdeničkou. S
Evou… Vždycky to bylo jiné. A tohle? - To bylo JINÉ. Jiné slovo se mu
nehodilo.
"Už jsem ti řekl, co si myslím, že se stalo. Moc nerozumím, jak to
brát po té stránce - sexuální. Teď řeknu možná něco nepěkného. Ale - měli
bychom to tak brát. - Víš, jsi, jsi hodně hezká, to určitě víš, spousta mužských po tobě určitě touží. A bude toužit. … Já - nikdy jsem na tebe nemyslel z téhle stránky. Nenapadlo mi, že bych měl chtít mít s tebou sex. To, že jsi hezká, neznamená, že tě musím chtít. Bylas pro mě - cizí - to je ono. Já potřebuju k sexu - důvěru, nebo jak to říct… Musím toho člověka dobře znát. Moc dobře. Mít ho, mít jí rád…"
Opatrně se zeptala: „Takže - nešlo jen o sex?“
„Ne. Ten byl - ať se neurazíš - neurazíš, že ne?“
Zavrtěla hlavou, s rozpačitým úsměvem…
„Ten sex byl nutným prostředkem. Já to sice nevěděl. A ty určitě taky ne. Ale je tu něco, něco mimo nás, co nás - - - donutilo to udělat. Nemá to nejspíš nic co dělat s láskou. Nebylo to kvůli tomu, že máme být partneři.“
"Takže jsme zase u toho, proč se na tebe obracím. Co to teda je? A proč to
je? Jaký to má smysl?"
Ondrovi se tohle probírat nechtělo.
„To se teprve ukáže. Nejsem JASNOVIDEC.“
Monika sebou prudce trhla. Slovo *jasnovidec* Ondra řekl španělsky - v němčině ho neznal. A monika neuměla španělsky. Přesto okamžitě věděla, co řekl. A současně s tím ve své mysli zahlédla spousty dalších věcí, které tam nikdy nebyly. A věděla, že tam jsou díky tomu, co je spolu spojilo. A také cítila, že před chvílí Ondra to slovo ve své slovní zásobě neměl. Přišlo odněkud…
Ondra se díval, jak Monika k němu vztahuje ruku. Otvírala dlaň.
Za pár minut na to, když byli opět v těsném objetí, se v jejich myslích
vytvářely obrazy nějakých budoucích dramatických událostí. Bylo tam množství
lidí, převážně mladých. Tma. Hořící svíčky. Vlajky a transparenty. Policejní
jednotky - plexi štíty, obušky. Zmatek, strach, křik. Ale i zpěv a naděje.
Žádné logické souvislosti. Prolínání bez časových záchytných bodů. Ale
tentokrát to zůstalo v jejich pamětích.
Byli na to připraveni?
Za dva dny mu Monika vzrušeně telefonovala. To už věděl, že se v Praze stalo
něco mimořádného… Pozvala ho ke známým na televizi. Pustili jim
videokazetu - záznam zpravodajství. Záběry z pražských ulic se shodovaly s tím, co viděli oni dva 24 hodin před tím, než se to stalo. Pro Ondru to znamenalo jen potvrzení toho, co tušil. Na mrazení v zádech byl už zvyklý.
Monika prožívala šokující zvraty. Chvílemi se zdálo, že jde o šílenství. Nedokázali jí zklidnit. … Ondra jí odvezl. Vyjel s ní ven z Vídně.
Na odpočivadle, při vjezdu na dálnici jí vytáhl ven do mrazivé noci. Třásla se, ale nebylo to zimou.
„Tak už se uklidni! Není to nic hrozného!“
"Není to nic hrozného, když se to děje jiným lidem! To může být dokonce
zajímavé. Vzrušující. Když se to pak týká tebe, je to - … - úděsné!"
"Ale mě se to také týkalo! A nemyslím si, že mi to může nějak ublížit.
Naopak. Čím dál víc se ukazuje, že se to děje proto, aby mi to v něčem pomohlo. Já sice ještě nevím v čem. Nebo k čemu. Ale nebojím se. A chci ti ukázat, že se toho také nemusíš bát."
Chytila se toho, jako nějaké záchrany. Co jí vlastně chtěl ukázat? Co jí
vlastně mohl ukázat?
Vzal její tváře do dlaní. Byla rozpálená. Jeho ruce byly studené. Nejdřív měl
pocit, že se vylekala a chce se vysmeknout. Chytila ho za zápěstí. I ona měla
chladné dlaně.
Oběma ale byly ty rozdíly teplot příjemné. I když se rychle vyrovnávaly. …
Cítili, jak se začíná ladit jejich společný přijímač. Moniku zamrazilo v
zádech, ale už to nebyl strach. Cítila dychtivost, zvědavost, touhu,
nedočkavost…
"Zatím jsme to vždycky nechali náhodě. Ale třeba je možné s tím něco
dělat. Soustředit se na nějaké konkrétní věci. Zkusme to. Co bys chtěla,
abychom přivolali?"
„Jak přivolali?“
"No - to je jedno - můžeme myslet třeba na to, co dělá tvoje mamka, nebo
chtít jí doručit nějaký vzkaz, nebo se napojit na její myšlenky, nebo
vzpomínky, možná její budoucnost. Nebo se to může týkat někoho jiného. Můžeme
vyzkoušet, co budeš chtít. Něco, co tě nepoleká…"
„Jak to chceš udělat? To budeme tady - v té zimě?“
„Ne, neboj, zkusíme, co to udělá takhle, bez sexu…“
„A … Co mám dělat?“
„Nejdřív řekni, co chceš zjistit.“
„Já - já - nic mě nenapadá.“
„Co třeba máma?“
„Máma? Tak jo. Co si mám myslet?“
"Zkus si představit, co teď dělá. Nebo - jen na ní mysli - že bys jí ráda
viděla…"
Držel stále ve svých dlaních její tváře. Proto ihned pocítil, jak to začalo.
Rozechvěla se. Bylo to, jako když psací stroj vyťukává písmenka. Pomalu se
vynořoval nějaký výjev.
Judita. Teplo a klid. Ticho. Tma. Ustupující bolest. Plynutí. Odplouvá…
Daleké cizí kraje. Voňavé a pestré. Jiskřivá rozmanitost. Tvoření…
Odplouvá…
„Ona spí!“
To řekla Monika. Udivená.
„Usíná…“
To řekl Ondra. - Měl pravdu. Judita v té chvíli usínala. Upadala do snu.
Odplouvala do jiných světů. Nezměřitelných krajů svého podvědomí. Nahlédli jen skulinkou. Aby mohli za ní, k tomu bylo třeba vybudit naplno výkon přijímače.
Věděli to oba. A věděli, že to není třeba.
Pustil jí. Její ruce sklouzly.
Stáli na parkovišti u dálnice. Byla tma a lezavá zima.
Myriády myslí v kosmu vysílaly svá poselství a jen vzácně je jiná mysl
zachytila. Vesmír byl plný výkřiků. … Strachu, touhy, hořkosti, nadějí,
lásky, zklamání… Volání o pomoc - samota - touha - ty byly nekonečné…
Stáli mezi hvězdami a rozhodovali, která mysl dospěje k svému vysněnému cíli.
Věděli, že je možné propojit všechny, kteří po tom touží. Ale báli se toho.
Nebyli Stvořiteli. A nevěděli ještě, co je správné. …
Dotek s duší je záležitost odpovědnosti. … Rizika… Čisté mysli, nezlomné vůle, upřímné víry. Byli na začátku.
Co o tom mohli vědět?
