Článek
Dobrý den.
Vylíčím osobní prožitek, kterým jsem prošel tak asi před 45 roky. Bylo to krátce po mém odchodu z domova. Pracoval jsem v lázních Jeseník. I jsem tam bydlel na svobodárně. Kdo nezná - malé vyjasnění - Lázně Jeseník jsou asi dva kilometry na kopečku nad městem Jeseník. Z roviny od železniční tratě po přejetí přejezdu začíná silnice stoupat. Po levotočivé zatáčce se vpravo u silnice rozkládá menší lesík, který silnice „objíždí“ v několikasetmetrovém pravotočivém oblouku. Lesíkem vede pěšina, kudy si lidé, jdoucí z města do lázní, zkracují cestu. Asi ve dvou třetinách této zkratky míjíte nalevo od sebe jeden zvláštní památník. Je to obeliskový kámen, asi dva metry vysoký, nahoře vytvarovaný symbolicky do podoby plamene. Tento památník připomíná oběti čarodějnických procesů, které v tomto kraji probíhaly ke konci 17. století. Tomu místu se říká „U čarodějnic“ a mnozí lidé tudy nechtějí chodit v noci. Já se tomu vždy usmíval, na pověry jsem nevěřil, strašení čarodějnic se nebál. Nejednou jsem tudy večer procházel a dokonce se mi povedlo památník obdivovat ve světle půlnočního úplňku…
Při jednom nočním návratu z města se však „věci změnily“. Byla pošmourná, mlhavá noc, drobně mžilo… Asi jsem se necítil moc dobře, protože když jsem se blížil k lesíku, napadlo mne, že bych dnes zkratkou neměl chodit. Pak jsem si uvědomil, jak se mi zdály pošetilé obavy jiných lidí a přesvědčoval sám sebe, že se mi přece nemůže nic stát… Nicméně - namísto uklidnění jen vzrůstání obav. „Přece nejsi posera! - Prostě půjdeš jako vždycky…“ - přikázal jsem si. Ale hned na to jsem si kladl podmínku: Jestli dostanu nějaké varování, tak půjdu po cestě… Rozum začal pracovat - jaké varování??? - V té době u této cesty nestály ještě známé sloupové lampy. Alespoň ne v tomto úseku. Nad silnicí byly nataženy dráty a na nich visely poklice, kryjící obyčejné žárovky. - Těsně před začátkem lesíka jedna taková „lampa“ byla. Houpala se ve větru, vrhala pohyblivé pruhy světla a stínů. Zdálo se mi, že poblikává… Jestli ta lampa zhasne, tak lesem nejdu - napadlo mne. Díval jsem se teď pořád na ono světlo a zbývalo mi k němu již pár kroků. - Ano - žárovka opravdu blikala. V místě, kde bych měl odbočit k lesíku, se z blikání stalo spíše občasné slabé zažnutí. Zvolnil jsem krok a uvažoval - musím se rozhodnout - než jsem stačil vymyslet, jak s tím „naložím“, lampa přestala svítit - žádný další záblesk se nekonal… Pokračoval jsem dále v chůzi po silnici. Po prvním pocitu úlevy, že nemusím jít okolo „čarodějnic“ však vzápětí přišlo cosi horšího, než byly pocity předtím. - Strach… - To přece nebyla náhoda?!? Co to znamená? … Na dohled byla další lampa. Už z dálky jsem na ní visel očima. - Také začala poblikávat? Nebo je to jen tím houpáním ve větru? Za chvíli jsem to věděl - ano - občas světlo na okamžik zhaslo… Jak jsem si před tím přál, aby žárovka zhasla, tak nyní jsem začal úpěnlivě světlo přemlouvat, ať vydrží. Blížil jsem se k němu. Cítil jsem, že jak já vysílám myšlenky na udržení světla, tak je tu opačná energie - chtění světlo zrušit. - Strach… Pět kroků… NEZHASÍNEJ!!! … Tři kroky… VYDRŽ… Dva - MUSÍŠ… Jsem pod lampou… - Svítí - další krok - !!! TMA! - Tohle už nebyla legrace, jak jsem si to snažil chvíli vsugerovat. Tady bylo NĚCO, co dokázalo zhášet žárovky… Za mnou tma, přede mnou asi padesát metrů k další lampě… Ta se hopupala ze všech nejvíc. Vypadalo to, že se musí utrhnout. Už z dálky jsem i ve větru slyšel, jak je ono houpání provázeno skřípáním, vrzáním… Odporné zvuky a strašidelné komíhání stínů… Jak jsem to do té doby pokládal za směšné a nedůstojné člověka, teď jsem se začal modlit… Ať světlo vydrží, ať nezhasne. Ze zpoceného strachu se stával dusící děs. … Opět blikající světlo zhaslo definitivně ještě několik kroků před tím, než jsem se dostal k němu. Tma. Silnice se začala stáčet do prava, další lampu ještě vidět nebylo. Když jsem jí po několika krocích spatřil, uvědomil jsem si, že je jen kousek před místem, kde na vyvýšeném místě, vpravo od silnice, mezi stromy stojí památník na čarodějnice. … Vrátit se zpět do města a jet taxíkem? … NE - tohle musí přestat! BYLY TO NÁHODY!!! Tahle už zhasnout nemůže!!!!! … - CHACHÁÁ! - Nemůže?!!! - Chlapečku… Šel jsem ledovou, hustou lepkavou kaší. Každý krok bolel, o každé nadechnutí jsem se musel rvát… Za mnou tma, přede mnou… Blik! … Blik blik!! … BLIK!!! - - - Malé zažnutí… Konec. Pár metrů přede mnou lampa přestala svítit definitivně. Ještě dvacet kroků a jsem u čarodějnic… Mé kroky mě stáhly na samu mez levé krajnice. Ta zalykavá hrůza se chystala mne udusit. - Ne - nepodívám se tam, umřel bych… STEJNĚ UMŘEŠ! - Míjím „čarodějnice“, v tu chvíli snad nevnímám vůbec nic. … Někde vpředu v mlhavé syrové zimě bliká další světlo… Možná mi už je jedno, zda zhasne. - Ne - není. Nechci, aby zhaslo. Tohle nesmí… - NESMÍ? - Bude svítit! Vydrží!!! - Pár kroků. Lampa se divoce kymácí, ostře skřípe do mazlavé noci - ale - svítí. Jsem pod ní… Svítí - svítí! Krok, dva, tři! - Sví… BAF! - TMA… Za mnou se s ďábelským chechotem v křečích svíjejí hnusní skřeti… Kdy se mi do krku zatne jedovatý spár??? Jsem padesát metrů nad čarodějnicemi… - Mohou mne dostihnout až sem? Mám utíkat k dalšímu světlu? Je nedaleko… Na konci „lesíka“. V místě, kde z lesa vychází pěšinka zkratky. Sahá až tam moc temných sil??? Opravdu skoro utíkám. - Kdybych chtěl běžet, asi bych nemohl kvůli nedostatku kyslíku. Jen obtížně, se sípáním natahuji vzduch. Světlo na konci lesíka již je „normální“ - nevisí na žádném drátě. Je to poctivá lampa s výbojkou… Ta vydrží… Pár krůčků - tohle světlo je tak jiné - bezpečné - jisté - září, rozpouští mlhu… Svítí, svítí i po dalších dvou, třech krocích. SVÍTÍ. - Další je až daleko - u parkoviště… Vydrželo… Můžu se volněji nadechnout. - CVAK! - Ozářený prostor, v němž jsem chtěl udělat další krok, mizí. Tma, vlhká studená - hnusná - a vítězný ryk té smečky děsu… Přes nedostatek kyslíku v plicích se dávám do běhu. Skoro ztrácím vědomí. Ale běžím. Do kopce, z té hrůzyplné tmy, k osvětlenému parkovišti, těsně pod hranicemi lázní.
Vím, najednou vím, že je to za mnou, že nic dalšího už nebude… Ale zastavuji se až pár kroků za lampou… Už se na ní nedívám. V předklonu, v dusívém dávení, lapám po dechu. Strach pomalu vyprchává. JSEM v bezpečí… - Ale - jak se vyrovnat s tím, co bylo pár stovek metrů níž???
*****************
Josef Sojka.
