Článek
Máte chvíli volno?
Převyprávím jeden příběh. Dosti dávný na to, aby se na něj již zapomenulo. Dosti spletitý, aby vynikl v břitkém zenovém podání. Dosti poučný, aby stálo za to ho znovu sepsat a ukrásti si trochu času ( 10 × 60 sekund) z jiných kratochvílí.
Stalo se vše v daleké východní zemi, v době, nám vzdálené staletí. Za dlouhé vlády proslulého císaře, který svou říši rozšířil do mocného imperia. Převzal svou zemi s odhodláním učinit jí největší a nejsilnější. Mnohá území získal spíše obratnou politikou, některá vojensky. A také byl nucen často se bránit vůči sousedním zemím. Ačkoliv miloval své slavné město, často se musel vydávat daleko na všechny světové strany. Podnikal velké a dlouhé výpravy, aby si udržel vliv a povědomí o tom, co se v jeho veliké zemi děje. Když bylo třeba, v převleku chodil i mezi obyčejné lidi, aby lépe a pravdivě poznal, jak se obyvatelům říše žije. Při jedné cestě vybočil z obvyklých tras a jen s malým doprovodem nejvěrnějších putoval méně obydlenou krajinou, až se ocitl na březích zvláštního jezera. Nutno říci, že to nebylo náhodou - jeden z jeho přátel a rádců, pocházel z prefektury Chang-čou a chtěl mu ukázat krásu velkého jezera, kterému se říkalo „Stříbrná mísa“.
Císař byl uchvácen nádherou této krajiny a rozhodl se u jezera přenocovat. Odlesky zapadajícího slunce rychle zbarvily před chvílí ještě stříbrný jas hladiny do oslňujících zlatých záblesků. A když později vyšel měsíc, opět se kraj koupal ve stříbrné nádheře.
Brzy ráno císař vstal a šel až k samému kraji jezera, kde se posadil na rozpadající se zbytek pařezu, který svými kořeny zasahoval pod hladinu. Slunce na chviličku propůjčilo svou zlatavou tvář zrcadlení jezerní hladiny, aby se v zápětí světelné představení jezera opět proměnlivými tóny navracelo k dennímu odlesku modrých nebes. Císař tiše seděl a pociťoval klid, který již dlouho v jeho životě nebyl možný.
Náhle se mu zazdálo, že mezi rákosím se opět děje nějaký malý světelný zázrak. Rychlostí blesku tam kmitaly drobné šipky - modré, stříbrné a bílé. Zprvu nevěděl, co to způsobuje, až když těsně kolem hlavy prolétla svým neklidným mihotavým letem vážka, uvědomil si, co vlastně sledoval: Vážčí námluvy. Zdálo se, že jedna vážka se začala zajímat o něj. Mnohokrát se příblížila tak, že cítil na tváři chvění způsobené rychlými kmity křídel. Několikrát se v letu zastavila na dosah ruky před jeho očima. Císař však nehnutě seděl, nechtěl vyplašit toho krásného tvorečka. Na chvíli usedla na stéble rákosu - kdyby chtěl, jen sotva poloviční dosah ruky a dotkl by se jí. Neudělal tak. Vážka dvakrát třikrát poposedla, pak znovu odstartovala a ještě několikrát se císaři z různých stran ukazovala, jako by jí dělal dobře jeho obdiv. Jedno mávnutí křídel a bylo po představení.
Ještě dlouhé minuty seděl a nechal v sobě ještě doznívat záchvěvy té něžné a křehké krásy.
Po snídani se jeho družina vydala dále, aby se druhý den setkala s hlavní karavanou velké výpravy a o týden později dorazili všichni do velkolepého sídelního města. Kde ihned započala další, nikdy nekončící vladařská práce. Ale i přes velké vytížení, kdykoliv byl na několik minut sám, císař stále v duchu viděl onu vážku a cítil veliký stesk po zážitku, který mu přinesla. Rozhodl se povolat nejzručnější malíře. Dal jim nejvzácnější papíry, na které, krom jeho básní, nikdy nikdo jiný nemohl psát, ani malovat, obstaral zvlášť vynalézavě upravené hedvábí a slíbil vysoké odměny za obraz vážky, který by mu připomínal její nádheru a živost. Ale ani po týdnech se nikomu nepovedlo takový obraz namalovat.
Když viděl, že v celém městě není umělec, který by to dokázal, nechal rozhlásit do všech stran, že potřebuje najít nejzručnějšího malíře. Po různu přijížděli umělci, dokonce až z jiných zemí. Ale opět žádný z nich císařovo přání nesplnil. Císař tedy nechal pochytat stovky vážek a sluhové je vypustili v krásných zahradách. Avšak i když v zahradách byly desítky jezírek, kašen, vodotrysků, nikde se císař nemohl kochat tím, co viděl u jezera. Vážky rychle zmizely. A císařským palácem už prošli snad všichni malíři. Když si císař myslel, že jediná možnost je vrátit se k jezeru, kdyby jeho touha byla tak nevyslyšena, přivedli před něj starého muže.
„Ty jsi malíř“
„Ano, můj císaři“
„A ty bys dokázal namalovat to, kvůli čemu tě přivedli?“
„Ne tak, jak si přeješ, pane.“
„Tak proč jsi tady?“
„Protože vím, kdo by to dokázal. Je to můj žák - nejnadanější umělec a nejpilnější člověk, jakého jsem kdy potkal“
Císař již byl netrpělivý: „Nu a proč nepřišel s tebou?“
„Nemohu mu dát vědět, pane. Je v cizině, daleko na západě, v zemi vína, mezi dvěma moři. Tam můj hlas nedoletí. Ale tvůj hlas, mocný císaři, i tam dolehne.“
Císař nějakou dobu uvažoval, věděl o které zemi malíř mluví. I tak daleko putovaly obchodníci jeho země. Ale ty cesty trvaly přes půl roku jen tam.
„Dobře - jak se jmenuje tvůj žák a kde přesněji nyní pobývá?“
„Pane, jakmile se přiblížíte k moři, za kterým by měl žít, dozvíte se to. Jeho pověst sahá velmi daleko. Říká se mu Ming Zlatoruký.“
Císař se svými rádci vymyslel způsob, jak co nejrychleji malíře Minga povolat. Bylo třeba zapojit mnoho lidí, zvířat, nových vynálezů, aby zpráva co nejrychleji dorazila k cíli. A také uchystat cestu do srdce říše. Na stovkách míst byly připravováni poslové, průvodci, přepravci. Císař nelitoval prostředků.
Ale ještě než se zpráva donesla k prvnímu moři, nastaly pro říši těžké časy. Na několika místech propukla povstání. Některá podnícená výbojnými sousedy. Bylo třeba odrážet útoky nájezdníků, ve velké části země neúroda vyvolala další nepokoje, hlad nemoci. I v samotné blízkosti císaře někteří správci, vysocí úředníci chtěli císaře svrhnout. Leč císař byl ještě plný síly, znal všechny způsoby obrany i boje, jakož i všechny zákulisní machinace. Dokázal se ubránit, vítězit, odvracet hrozící zkázy. Za cenu - jistě - mnoha životů.
Když již se zdálo, že největší nebezpečí byla odvrácena, musel čelit ztrátám i mezi nejbližšími. Nemoci si vyžádaly daň i u jeho dětí a matek jeho dětí. Císař cítil, že i když zvládl odrazit pohromy z venku, ty nejbližší ho připravují o nejvíce síly a radosti. …
Vzpomenul na vážku, vzpomenul na velkou akci z vzdálené země povolat malíře. Z lidí, kteří zbyli v jeho blízkosti už nikdo neměl přesné informace o tom, jak mise probíhá. Vlastně ani nevěděl, jak zjistit, zda je vše ještě v pohybu.
Leč - jednou ten významný den přece přišel. Přivedli k němu posla, který se zapřísahal pravdivostí zprávy: „Malíř Ming je již asi na týden cesty od sídelního města.“
Nikdy císaři tak pomalu neubíhal čas… Po třech dnech dorazil další posel - "Za tři dny přívítáš největšího žijícího malíře"… Za dva dny poslední z poslů hlásil: „Zítra!“
...
Konečně tu byl, stál před císařem. Asi padesátiletý muž, vysoký, silný, s pronikavým pohledem a jemnou tváří. Nebýt oné tváře, mohl si císař pomyslet, že má před sebou vojáka. Boží mír a klid - toto císař cítil.
„Jaká byla cesta, Mingu?“
Malíř se usmál: „Dlouhá, císaři, hodně dlouhá. Ale díky tvé prozíravosti a laskavosti jsem měl větší pohodlí, než jiní poutníci.“
Císař se usmál také: „Nemohl jsem dopustit, aby tak proslulý malíř utrpěl nějakou újmu“. Pak zvážněl: „Jistě víš, proč jsem tě nechal přivézt až sem.“
„Vím a udělám vše, co mohu, abych ti vyhověl.“
Císař po krátkém rozmýšlení: „Co k tomu potřebuješ? A kdy můžeš začít?“
„Správný sled otázek. Abych mohl začít, musím nejdříve dokonale poznat život vážky. Tam, kde jsi jí spatřil. Císaři - nebude to jednoduché a proto si myslím, že bychom měli uzavřít dohodu. Jak to přináleží čestným a moudrým mužům.“
Císař souhlasně kýval hlavou: „Ano a nechť je i sepsána, protože mi nyní dochází, že tvé studium bude důkladné a dlouhé a lidská paměť neuchová tak přesně slova, jako papír.“
I domluvili se, domluvu sepsali a zpečetili. Jak zněla? To časem seznáte.
Malíře odvezli k jezeru, jemuž lidé přezdívali „Stříbrná mísa“. Na místě, kde císař před více jak dvěma roky pozoroval vážku, bylo vystavěno obydlí ve tvaru pagody. V nejbližší osadě byla sjednána smlouva s velkou, váženou rodinou, která se zavázala každý den dodat malíři bochník chleba a kokosový ořech. Za to byly dvě generace mužů osvobozeny od povinosti nastoupit do vojenské služby.
Malíř tak mohl nerušeně studovat život vážek. Věnoval tomu všechen možný čas. Ráno snědl čtvrtinu chleba, k obědu další a načal kokosový ořech, to stejné večer. Zbývající čtvrtinu chleba rozdrobil mravencům. Tak, ve stejném, pomalém rytmu pynuly dny, měsíce.
Po roce vyslal císař za Mingem posly, aby se dozvěděl, jak malíř pokračuje. Vrátili se se správou, která císře příliš nepotěšila. Malíř je na počátku svého zkoumání. Totéž se stalo po roce, dvou… Když se se stejnou vrátili služebníci po sedmé, císař se rozhodl dále nepátrat. Uvědomil si, že tak jak musí trpělivě Ming studovat, aby dokonale poznal život vážky, i on musí umět trpělivě čekat.
Přišly další těžké zkoušky a říši bylo nutno znovu a znovu bránit, opevňovat, vychovávat nové generace učenců a generálů, cvičit nové vojáky, vyučovat lid. Jedno desetiletí uplynulo, i druhé se převalilo k třetímu… Císař cítil, že sil mu již ubylo, avšak věděl, že oč ubývá sil jeho tělu, o to sílí jeho rozhodnost a zkušenosti. I nadále dokázal život v obrovské říši udržet na úrovni, která lidu nepůsobila obavy a trápení. Lid si zvykl na to, že má požehnaného vladaře. I ten lid, který původně náležel k jiným vládcům. Císař nikdy nedopustil, aby se na dobytých územích páchala nespravedlnost. Lidé museli cítit, že se nemají hůře, než dříve. Nebylo to snadné, avšak císař vždy dokázal najít řešení, která neubližovala. Dokonce i v nejvzdálenějších provinciích a prefekturách úředníci sloužili poctivě a věrně, což dříve nebývalo úplným pravidlem. Císař považoval za svůj největší úspěch, že dokázal nepravosti soudců, kteří mívali často větší moc, než pověření správci, vymýtit a na místa potrestaných soudců dosadil poctivé a věrné následovníky. A tak, během dsetiletí jeho vlády se střídaly údobí vnitřních bojů, s údobími, kdy větší nebezpečí přicházela zpoza hranic. Císař každý den usiloval o světlé bytí celé říše. A ze stovek milionů obyvatel o tom sotva kdo kdy přemýšlel.
A malíř Ming stále chodil po březích stříbrného jezera, sedával v rákosí a sledoval, jak vážky žijí své třpytné životy. Vídával přelivy zlata a stříbra na hladině, ranní i večerní opary, v osamocení byl neoddělitelným svědkem koloběhu obrazů jinakosti a stejnorodosti. Stal se neviditelnou a přesto nepostradatelnou částí prastarého poznání, splynutí v principu Jin Jang. Blížil se k uchopení smyslu a řádu života vážky, byl zároveň mravenčím bohem, mírotvůrcem a rozsévačem naděje a řádu. Bez slov mluvil s přírodou a silami, které to vše vedou.
...
Již pět desetiletí uplynulo od chvíle, kdy do říše byl povolán Ming Zlatoruký. Císař na něj již mnoho let nevzpomněl. Za to již nejméně pět roků stále častěji pomýšlel na to, co bude dále. Bylo jasné, že brzy musí nastat chvíle, kdy přenechá vládu některému ze zbylých synů. Synů se mu narodilo téměř dvacet, leč většina se nedožila dospělosti, nebo zemřeli, zahynuli dříve, než aby mohli vládu převzít. Po jednom dlouhém a vyčerpávajícím jednání s delegáty sedmi krajin, když již zůstal v sále sám, cítil, že ta chvíle nadešla. Jeho zestárlé tělo mu již neposkytne oporu a sílu pro tak náročné vládnutí.
...
Císař se vrátil do své komnaty, nechal si přinést čaj a zastřít okna. Usedl na koberec a zvažoval, kterému ze svých synů zítra předá vládu. Věděl, že musí správu veliké říše přenechat další generaci. Vykonal dost. Přemýšlel a uvědomoval si, jaký byl jeho život. Jaký byl život spjatý s budováním říše, s udržením všeho, co pro říši učinil. Jaký byl život v jeho říši. Přemítal o tom, zda smí být po právu hrdý, spokojený, zda je správné a zda vůbec možné, aby lid v říši jeho vládu takto vnímal. Jako vládu císaře, který vždy měl na přednějším místě lid a říši, než svůj vlastní život. Jako císaře, který má proč být hrdý na svou vládu, na svůj lid. … Po mnoha desetiletích svého panování náhle nedokázal nalézt správné řešení. …
Ozval se tichý gong, který zvěstoval příchod některého ze synů. Domluvené znamení. Císař hned i věděl, který ze synů ho chce navštívit - takto se hlásil jeho nejmladší. „Můžeš vstoupit,Yongline !“
Yonglin vešel a úklonou a dlouhým obloukem gesta levice vzdal čest otci, který se ještě před jeho vstupem stačil postavit. Věděl, že musí počkat na výzvu k promluvě.
„Nu - máš nějaké přání, nebo zprávu? Rád tě vyslechnu“
„Otče - poslové z prefektury Chang-čou, od jezera Stříbrná mísa, přivedli starého muže. Prý přišel naplnit smlouvu, kterou jste spolu před půl stoletím uzavřeli.“
Císař v údivu rozjasnil pohled. V mžiku se rozpomenul na onu dohodu, na malíře, vážku, chleby a kokosové ořechy. - „Zařiď, aby ho přivedli do vedlejšího sálu!“
Po chvíli již stáli proti sobě. Dva starci, na sklonku svých životů. Kupodivu - přestože malíř musel být stár již kolem sta let, nebyly mezi nimi, krom odění, viditelné rozdíly. Stejně důstojné držení těla, stejně jasné a přímé pohledy. Pohledy očí, které dokazovaly ono zázračné spojení mysli a duše - zkušený rozum, přesně naslouchající hlasu srdce - vzácné drahokamy lidského bytí - moudrost a laskavost.
„Vím, že netřeba ujišťování, když řeknu - jsem šťasten, že jsme se znovu setkali“, řekl císař.
Malíř se znovu uklonil, s pravou dlaní na srdci. „Nic jiného nemohu říci já tobě, pane.“
„Mohu tedy požádat, aby jsi mi nyní namaloval vážku?“
„Pane - jsem připraven. Vše potřebné mám zde. Jen dovol, abychom se k dovršení naší smlouvy posadili.“
Usedli. Malíř položil na stůl několik dřívek, roličku hedvábí, paletu a krabičky s barvami a štětci. Zručně sestavil rámeček, upnul do něj hedvábí a několik minut rozdělával na paletě barvy. Pak v rychlém sledu, krátkými, takřka přímými tahy, na ploše hedvábí vykouzlil hladinu rybníka, nebe s několika nadýchanými obláčky, břeh jezera, obetkaný rákosím. A nakonec letící vážku, bylo to tak rychlé, až si císař v údivu uvědomil lekavý dojem, že vážka z obrazu zmizí… Několik malých zásahů jemňoučkým štětcem na křídlech a zadečku vážky a obraz byl hotov.
„Pokud chceš, pane, na obraz nyní z blízka pohlédnout, měj na paměti, že barvy ještě musí proschnout. I malý neopatrný dotek malbu poškodí.“
Císař nesmírně zlehka pozdvihl obraz do výše své hrudi. Nikdy ve svém životě ještě nic s takovou pozorností a opatrností v rukách nedržel. Nebylo to tak reálné a ohromující, jak si to toužebně přál. Bylo to ještě mocnější, dokonalejší. Přesáhlo to jeho představy. Díval se na obraz, kde bylo VŠE, co tenkrát, jako mladý, ctižádostvý muž u jezera s úžasem sledoval. Všechen ten třpyt, jedinečnost chvíle, chvění křídel vážky, lehce se vlnící rákosí, šum vlnek u břehu, teplo odpoledního slunce, půvabná harmonie jemných i dráždivých vůní… Onen příslib skvělé budoucnosti.
Císař nemohl odtrhnout od obrazu oči. Až teprve hlas starého malíře ho vrátil mezi zdi a drahé gobelíny sálu.
„Myslím, že jsem splnil svůj závazek, můj císaři. Mohu požádat nyní já tebe o moji odměnu?“
Císař rozechvělým hlasem řekl: „Domluvili jsme se, že výši odměny navrhneš sám a že necháš na mně, zda ten návrh přijmu v plné výši… Nyní vidím, že to bylo moudré ustanovení. Jsi ten největší umělec mezi všemi. Máš právo určit cenu, sám nemám tuto odvahu stanovit. Pokud bude v mé moci, vyhovím. Tvůj obraz je krásnější, než jsem kdy doufal. Nuže - jaký je tvůj požadavek?“
Malíř kýval hlavou: „Po celou dobu, kdy jsem studoval život vážky, jsi mne živil. Byl jsem tak skromný, jak nejvíce to šlo. Každý den jsem obdržel bochník chleba a kokosový ořech. To je jeden díl mé odměny. Nyní žádám sedminásobek toho, co stálo mé živobytí za onu dobu. Je to pro císaře splnitelné?“
Císař se příliš dlouho nerozmýšlel: „Jsem si jistý, že v mé říši tento sedminásobek nalezneme a já ti jej rád vyplatím. Dokonce mám obavy, zda není tvá skromnost přílišná.“
Nechal zavolat správce, kteří se starali o hospodářství země, paláce, armády, císařské pokladny. Sdělil jim zadání. Jejich výpočty nebyly složité a rychle předložily jasný výsledek. Šlo o sumu, kterou císařství mohlo zaplatit, přesto byl císař překvapen: „Za tuto sumu je možné postavit několik domů. Uvědomil sis to?“
„Ano, císaři, vím to a rozumím, proč jsi překvapen.“
„Rozumíš a i tak jsi rozhodnut o tom, že je odměna spravedlivá? Odměna za necelou půl hodinu práce? Většina lidí v této zemi se za celý svůj život k takovému výdělku nepřiblíží.“
„Pane - domluvili jsme se, že já odměnu navrhnu a ty můžeš rozhodnout, zda je přijatelná. Podrobím se jakémukoliv rozhodnutí. Ale nežádej mě, prosím, abych umenšil hodnotu mého obrazu - ano, mého… Půl svého života jsem věnoval tomu, aby obraz vážky byl takový, jaký je.“
Císař, v jehož tváři se před chvíli ještě odrážela nedůvěra a zmatek, se rozhodl: „Ano - tvá cena se zachvívá ve spravedlnosti a já bych na poslední chvíli pošpinil svou čest. Ať se stane - přineste požadovanou odměnu ve vypočtené výši!“
Správci i pokladník odešli a vrátili se do půl hodiny. Ale přišlo téměř třikrát tolik mužů. Každý nesl po dvou kožených vacích, v nichž byly stříbrné mince. Vyskládali je před císařem do podoby pyramidy, která mu sahala nad pás.
Císař se poněkud překvapeně díval na tuto zvláštní hromadu. „Toto jsem úplně do konce nedomyslel. Musíme nyní přijít na to, jak svou odměnu dopravíš, kam potřebuješ.“
Malíř se usmál: „I když některé věci nedomyslíš do úplného konce, neznamená to, že jsi špatný vládce. Jsi moudrý muž a já se odvážím totéž říci i o sobě. Ve skutečnosti nepořebuji takové bohatství. Má odměna je v tom, že jsem se dokázal dohodnout s vládcem říše, aniž by na jedné, či druhé straně vznikla hořkost, či nesouhlas. Odnesu jen tolik, kolik sám unesu a to budou patrně dva tyto vaky. Jsi moudrý muž a jistě přijdeš na to, jak nejlépe naložit s ušetřeným stříbrem“
*******
A jak to dopadlo? Inu - právě jste to viděli. Moudrost a dobrá vůle vše vyřešily.
