Článek
Demokracie.
Pokusím se nahlédnout na smysl pojmu, na jeho stávající realizované podoby, na „možnosti“ skutečného naplnění.
1. suverenita lidu – suverénem, tedy tím, komu je svěřena moc, je lid
Jaká moc je svěřena lidu a jak chápat pojem LID? Lid - navrhuji „definici“, s níž nemusí každý souhlasit, leč pro toto zamyšlení je nutné používat jasně vymezené pojmy - „souhrn“ VŠECH (viz definice v 7. bodu) občanů daného státního celku. Znamenalo by to, že každý občan má stejnou moc - tedy možnost rozhodovat o všem, o čem mohou rozhodovat všichni ostatní. Což sotva někde odpovídá realitě. Dochází zde k jevu, který známé jako DELEGOVÁNÍ. - „Svůj díl“ moci přenechávám „dobrovolně“ někomu jinému - zpravidla členu nějaké politické strany, či „přímo“ politické straně, či pol. uskupení, sdružení. Na základě čeho se rozhoduji o tom, koho si vyberu? Oficiálně se tento rozhodovací proces připisuje obsahu ("kvalitě" - ?) PROGRAMU strany (uskupení). Tyto programy mohou vzbuzovat nejrůznější očekávání, avšak - sledujeme - li toto pečlivě, důsledně a s rozmyslem - jen vzácně obsahují cos konkrétně zrealizovatelného. Často jde o líbivé proklamace - „když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají…“. Navíc - chybí záruka toho, že ony plány ("dobře myšlené") budou uskutečňovány. Jako volič nemám možnost vymáhat splnění (slibů, … závazků?). Jinak řečeno - nemám moc, protože jsem ji v (bláhové - ?) důvěře přenechal politikovi. … Vyvstávají další otázky, jakou moc ten který politik má (viz „řeči“ o „mandátech“ - …"silný mandát"…), jak jí používá…
2. časově omezné vládnutí – je zaručeno pravidelnými volbami
Další okruh otázek ohledně praktičnosti, spravedlnosti, účelu. Vyhlíží to rozumně - pokud zvolení politici (s mocí delegovanou od občanů) neplnili očekávání voličů, může být, že jim v dalších volbách „mandát“ udělen nebude. Že moc získají jiní politici, jiné politické strany. Kdo však sleduje politické dění dlouhodobě a s rozvahou, všímá si, že mnozí politici jsou jaksi „nevymetelní“. Bez ohledu na jejich proklamace, sliby, skutky, zůstávají, byť „lidem“ nejsou „po chuti“. Dokonce se dostanou do vyšších funkcí (případně v nich zůstávají) i tací, kteří ve volbách obdrželi zanedbatelnou část hlasů. Lze to zaonačit „legálně“ několika způsoby. Změní stranu, pokud jejich stávající upadla v nemilost, spojí se s dalšími neúspěšnými - byť je před tím zavrhovali, měli za „ty špatné“, získají mediální podporu nepoctivou reklamou… Příklady neuvádím, každý asi o nějakých ví. V zásadě jde o další z řady podvodů, které politici - většinou psychopatické osobnosti, které touží po moci, uznání, popularitě - bez skrupulí činí vůči občanům - voličům. Je dlouho známo, že moci se nechce vzdát téměř každý, kdo jí okusil.
3. právní stát
Zde je obtížné rozpoznat, nakolik státní instituce naplňují principy, požadavky na tento aspekt. Byť nejsem schopen dopátrat se indicií, které by zpochybnily tezi, že žijeme v právním státě, některé nedávné zkušenosti ("doba covidová") vzbuzují pochybnosti o tom, že státní „představitelé“ vždy a za všech okolností dbají na dodržování zákonných ustanovení. A patrně jim nečiní potíže aktuálně si vyrobit pravidla „na míru“
4. dělba státní moci
Oblast, kde volič, občan - „lid“ nemá vliv na ono „rozdělování“. Sice v tomto ohledu existují striktně vymezené normy (kdo, kdy, co, za jakých okolností…), leč nevidíme do zákulisního dění a lze jen s nepodloženou důvěrou doufat, že všichni účastníci se poctivě dohodnou dle všech pravidel. Až zpětný pohled - často v době, kdy je „již po všem“ a náprava a uplatnění odpovědnosti nebývají možné - zjišťujeme, že se jednalo „o nás bez nás“, způsobem „něco za něco“. A především tak, že jen úzká skupina mohla nekontrolovaně těžit ze svých pravomocí. Provázanost mezi jednotlivými strukturami (parlament, senát, policie, vláda, soudy) mezi sebou a navíc s mediálními institucemi, nevnímá jen ten, kdo NECHCE VIDĚT. Dále tu velkou roli mají lobistické skupiny, ba i jednotlivci. A to bezpochyby v rovině korupční. Nedokáži si ve stávajících podmínkách představit mechanismy, které by byrokratický aparát dokázaly „očistit“ od takových jevů. Nové zákony, nové volby toto nezajistí.
5. pluralita politických subjektů
Opět sporné kriterium. Je prakticky nemožné korigovat, stanovit, kolik a jaké strany se mohou ucházet o účast na moci. Jistě, lze vyloučit subjekty, které zjevně chtějí prosazovat pravidla nerespektující stávající zákonné normy. Leč ani u „ověřených“, stabilních politických stran nedokážeme předvídat, jak budou v legislativních úpravách postupovat. Zkušenosti ukazují, že jen zřídka je prosazeno to, co bylo předem oznámeno. Lze snadno takové nesrovnalosti, leckdy opačného rázu, „omluvit“ - vždy existují nějaké politické dohody, kompromisy, obstrukce, nemožnost naplnit program z důvodu příliš malého počtu „hlasů“. A jeví se jako neužitečné, až škodlivé, pokud ve volbách uspěje vícero politických stran - míněno 5, 6 a více. Je málo pravděpodobné, že „nejsilnější“ strana získá většinu. Takže nastávají další „zákulisní domluvy“, na které již volič nemá vliv a stává se i to, že nejvíce voliči protěžovaný subjekt skončí osamocen v opozici, zatímco moci se ujímá nesourodá směsice nezodpovědných záškodníků. ZDE je dosti zásadní prvek, který nespadá do kategorie „demokratické“ - vlády se ujímají lidé, kteří byli „na okraji“ voličského zájmu. - A - volič nemá jinou možnost, než čekat na další volby. Během takového čekání si mocichtiví psychopaté upevní své pozice a zabezpečí další zvolení.
6. svoboda projevu, tisku
Je naivní se domnívat, že i ve společnosti, která deklaruje příslušnost k demokratickým principům, automaticky a zaručeně nastává toto kýžené. Kdo má moc, má možnost manipulovat veřejným míněním - demokracie, nedemokracie. Stalo se „normální“ praxí, že bohatí majitelé „velkých médií“ vstupují do politiky. Demokratické principy toto nevylučují. Přesto tento jev smysl demokracie nerespektuje, popírá. A umožňuje uplatňování moci menšinou - po pravdě zanedbatelnou menšinou - nad „ostatním lidem“. Připomínám opět „dobu covidovou“ - byly cenzurovány projevy nesouhlasu, byli postihováni lidé, kteří svobodně projevili názor. Uniformně a „mocně“ byly propagovány nepravdivé informace a tento stav přetrval i několik let „po té“. To vše za pokřiku vládě poplatných pokrytců, kteří za nedemokratické označovali vše nesouhlasné s „jediným správným názorem“. Situace, kdy se mnoho lidí obává projevit svůj názor, přání, je i dnes zjevná ve velkém rozsahu.
7. politická rovnost a rovnost lidí před zákonem
I v tomto bodě platí to, že přání je otcem myšlenky. Snad každý den můžeme být svědky toho, že političtí představitelé všech stran útočí (oprávněně, či neoprávněně) na „konkurenční“ subjekty. Aniž by brali ohledy na své voliče, či občany volící konkurenci. Veliká část politiků považuje a prohlašuje svůj statut za ten nejdůležitější, nejdemokratičtější, nejlepší… … Rovnost lidí před zákonem - jak je tato podmínka v souladu s poslaneckou imunitou. Ano - imunita je stanovena zákonem. Avšak takový zákon nerespektuje rovnost lidí, občanů. A upřímně - zná někdo nějakého občana, který takový (či podobně vymezující) zákon navrhnul, chtěl? Je to dílo politiků. Kteří se chtěli zbavit odpovědnosti. Přijali moc, ale dopady moci v případech chybného řízení, chybných úsudků, musí snášet jen „lid“. Netýkají se „zákonodárců“, vládců. Pokud toto někdo vnímá jako rovnost před zákonem, je buď hlupák, nebo darebák. Rovnost lidí před zákonem nepochybně existuje - určitě ne vždy a pro všechny.
8. soukromé vlastnictví
Na první pohled „bezproblémová kapitola“. Vždyť kdo se odváží tvrdit, že v demokracii neexistuje soukromé vlastnictví. JENŽE - důslednější zamyšlení rychle odhalí, že tento „atribut“ je falešný vývěsní štít. Nic podstatného „neříká“ o kvalitě toho kterého společenského zřízení (soukromé vlastnictví existuje i v systémech nedemokratických - SIC !). Co ale „hovoří“ o kvalitě zřízení (státu, země, společnosti…) je to, jak k soukromému vlastnictví „přistupuje“, jak se k němu chová, jak jej respektuje. Asi nedokáži stanovit nějakou míru demokratičnosti v závislosti na kvalitě, možnostech, užití soukromého vlastnictví v konkrétní zemi (demokratické…). Leč - viditelně, citelně je soukromé vlastnictví ovlivňováno zdaněním a mnohými dalšími zákonnými úpravami. Ba lze ho výrazně omezit „pouhými“ vyhláškami. Státní byrokracie nebere vůči vlastníkům příliš ohledy. Tedy - převážně vůči „menším“. Vůči velkým soukromým majetkům - respektive jejich vlastníkům - naopak bývá značně benevolentní a to i v protikladu k vlastním zájmům. Viz umožňování nadnárodním společnostem vyvádět zisky mimo zdanění nekalým obcházením pravidel. Nebo prodejem státního majetku po výrazném podhodnocení. Znovu - jasné podhoubí pro rozsáhlou korupci. … Stále ještě věříme v demokracii?
...
...
...
Josef Sojka.
