Článek
Už je mi pár let přes sedmdesát. Řeknete si, že věk je jenom číslo…to je pravda. Ale! Stačí jen stručně shrnout, co jsem viděl a kde všude jsem byl…a máte z toho pocit, že je mi nejméně dvě stě let… Narodil jsem se ve městě, které se dnes už tak nejmenuje. Jmenovalo se na počest profesionálního revolucionáře, co měl na rukou hodně krve. Leningrad. Dnes se už pár desítek let jmenuje po svém tvůrci, Petru Velikém. Petrohrad. Nejdřív, od svých 14 let jsem byl občan SSSR, od roku 1991 jsem občanem Československé a pak České republiky. Do 16 let jsem navštěvoval české základní vzdělávací ústavy. (S výjimkou první třídy. Ty jsem absolvoval dvě, jednu v Čechách a druhou v Leningradě.) Pak přijel Rus na tanku a na tenhle výlet si vzal kámoše z dalších, Stalinem obsazených, států. Před tím jsem viděl jak Saša Dubček (někteří historici tvrdí, že to byl agent KGB vychovaný v Moskvě, pravda je, že tam vystudoval a Brežněv si ho, asi pro jeho měkkou povahu, velmi oblíbil) skákal do bazénu v Podolí. Jenže už tehdy, v létě ´68, se našlo několik šmejdů, co sepsali dopis, ve kterém psali, že je třeba socialismus zachránit. A ten předali Rusovi. Po tom, co vojska obsadila zemi, dohodli se vedoucí činitelé státu, že pořádek v zemi si tu uděláme sami…A policajti nás začali řezat hlava nehlava. Dvacet let. No a pak přišel listopad a s ním i pád všech komoušů… a jejich režimu…JAKEŠE DO KOŠE. Pamatujete?! A hlavně se povedlo vyzmizíkovat vedoucí úlohu komunistů, co byla vepsaná do ústavy. Občanské fórum. Hádky s pohrobky. Založení ODS a Klausův tunel na OF… Myslel jsem, že nastal čas pro tu správnou novinařinu. Ale když jsem odhalil falšování výsledků jednoho výběru dodavatele na městský mobiliář, přišel do redakce dopis od primátora. Že jako mám zaplatit pokutu 3 miliony korun atd. Já vůl nevěděl, že vydavatel se s primátorem domlouvá na výběru pozemku pro stavbu svého domu v Průhonicích… Viděl jsem něco málo zemí. Švýcarsko, Polsko, Ukrajina, Rusko, Německo, Itálie, Sardinie-obavatelé tu říkají, že nejsou Italové, že jsou Sardové, San Marino, Vatikán,Belgie, Malta, Řecko, Chorvatsko, Kosovo, Srbsko, Egypt, Mongolsko, Monaco a Francie,kousek Španělska…
Seděl jsem jednou v létě na svém oblíbeném místě, na zahrádce restaurace Drmlovka, v podhůří Brd. Piju jiskřivé růžové víno a čmárám si poznámky na účtenky, co mi dala hodná a hezká blonďatá servírka. Sedím tu sám. Sem moc lidí nechodí. Chtěl jsem začít psát knížku trochu z dějin, trochu o myšlení, trochu o lidech a událostech… Přemýšlel jsem, proč je tenhle národ tak zapouzdřenej do sebe. Proč se pořád tváří tak ublíženě. Tu mu ublížili Němci, tu Rakousko-Uhersko, Anglie i Francie, Habsburkové i ostatní… Je to divné, jak tady ti lidé přemýšlejí. Co je limituje? A je vůbec něco, co by jim pomohlo vystoupit ze své malosti a být hrdými příslušníky hrdého národa Evropy. Nebýt tím příslovečným přizdi…, který se bojí, že za humny je drak…A tak tam radši nechodí…
Vybavila se mi v té souvislosti vzpomínka, co vyprávěl jeden navigátor. To jsem pracoval jako redaktůrek v časopise Letectví a kosmonautika. Zrovna jsme s klukama připravovali seriál Sága MIGů. A tehdy jeden sovětský pilot unesl, v té době nejmodernější typ MIGu, na japonský ostrov Hokaido. V redakci to vřelo, přišel Vojta, navigátor ČSA a přinesl podrobné mapy a fotky z místních novin. Na fotografiích japonští vojáci zaplachtovávali stroj, aby nebyl k rozpoznání. Dali jsme si po loku a on začal vyprávět. „Už moc let se rok co rok účastním oslav Dne „D“ v Normandii. Jednou jsme se sešli na krásném starobylém statku. Velkými vraty vešli do dvora. Stál tu dlouhý dubový stůl a lavice. A na stole, přímo na stole, leželo pokrájené opečené a jinak různě tepelně zpracované vepřové maso. Nejen libové. Prostě tu byla pro hosty připravená vepřová hostina. Vedle lavic stály kýble plné vek a stolky s nápoji. Bylo tu víno, pivo ve džbánech, korbely… „Vepřové bylo skvělé, kluci ze statku nám dolévali nápoje, podávali veky. Povídali jsme, vzpomínali a jedli. Frantíci přizvali i muzikanty. Zpívali jsme…Hostina skončila pozdě večer. Odcházíme ze statku. Vycházím z vrat a nevím proč, ohlédl jsem se. A vidím, jak ti kluci přicházejí s kýblama a vekama. Veku přelomí a s kusem veky vytírají povrch stolu. Když ho měli dost zamazanej, hodí ho do kýblu a ulomí si další. Dost jsem se divil. U nás doma bychom to považovali za obrovské plýtvání.“ „To máš tak,“ povídal hostitel, „prasátko přišlo na stůl, aby se člověk mohl poveselit s přáteli, pochutnat si. A teď my, lidi, zase prasátkům připravujeme dobré pochutnání. Ten tuk vetřený do vek, je pro ně mana nebeská a krásně po nich tloustnou. No, a my budeme mít skvěle uklizený a impregnovaný stůl. Tak, aby venku vydržel nejmíň do příštího roku, až sem zase třeba přijedete slavit… A prasátka se vrátí na stůl. To je koloběh života.“ „A já tehdy pochopil ten obrovský rozdíl v přemýšlení v Evropě, ve Francii a u nás. Mezi uvažováním v naší kotlině a ve světě. Taky jsem si uvědomil, že my říkáme „nechoď za humna…je tam drak“, a tím se vlastně strašíme, že svět je zlý a nejlíp je doma, „za pecí“. Bojíme se poznávat, bojíme se odlišností…Bojíme se každého, kdo se odlišuje, kdo je jinaký. Bojíme se jinakosti, jako by to byl jed… Bojíme se všeho, co pochází odjinud, všechno, co není České, je podezřelé, škodlivé…“
A když jsem si to čmáral, abych nezapomněl, ozvalo se: „Dobrý den. Mohu si přisednout?“ Nejdřív jsem trochu pootočil hlavu a upřeně se na příchozího zadíval. Byl mi sympatický… „Samozřejmě, prosím.“ „Vidím, že si děláte nějaké poznámky, asi se připravujete na nějaké větší psaní …A s tím bych vám, jestli budete chtít, mohl pomoci… Jmenuju se Ash a jsem cestovatel v čase…“
Trochu mě ta jeho poslední věta překvapila. Cestovatel v čase..co si pod tím mám představit. Ale pak jsem si řekl, proč ne, něco málo mu o svém záměru povím, pak ho nechám mluvit, a uvidíme. „Víte,“ začal jsem váhavě, „chci psát o tomhle koutě světa. Chci samozřejmě vycházet z historie. Ale nechci do ní zabřednout. Takže jsem si představoval, že budu psát o dvacátém století, s drobnými exkurzemi do starších dějin…“ „No, vidíte, to se vám budu docela hodit. Pohyboval jsem se tady v různých časech, obdobích… Takže jsem něco jako očitý svědek… Nejlepší bude, když si do příštího našeho setkání, připravíte pár otázek a zkusíme to…Co vy na to?“ „Myslel jsem, že si se mnou tady dáte víno a…“ „Dneska ne, ale přijďte sem zítra, ve stejnou dobu.“ Na to se zvedl a rozloučil. Na odchodu ještě řekl, „zkuste něco hodit na papír… Mějte se.“
A tak jsme se začali scházet celé to léto. Já mu dával číst, co jsem doma psal, on mi vyprávěl detaily z dob dávnějších i blízkých. Detaily událostí, u kterých jsem nemohl být…
„Vždycky jsem měl podezření, že tady se jaksi nevěří vzdělání. Že si lidi spíš váží toho, že něco máš. Že někoho znáš, kdo ti pomůže k majetku…Zkusme to nakousnout od tohohle tématu…“„Celkem máte pravdu,“ řekl mi Ash hned na první schůzce, „Víte že…už v roce 1294 tady chtěl Přemyslovec, Václav II., založit univerzitu?! Ale tenkrát mu v tom české panstvo zabránilo. Oni se shodli! Dokázali se pro jednou domluvit. Že prý by založení univerzity velmi ohrozilo jejich postavení. Univerzita by vyžadovala povolání učenců, vzdělanců z ciziny, a ve svém důsledku tedy posílení pravomocí duchovenstva na jejich úkor. Takže univerzitu založila až Karel IV. Chtěl, aby se podobala univerzitám v Paříži, Oxfordu i jinde v Evropě. Jenže ji založil, tak, jak to původně chtěl i Václav II., jaksi příkazem a neuvědomil si, že v Evropě tyhle ústavy vznikaly a byly zakládány panovníky, až když k tomu byl důvod. Vznikaly z nutnosti. Navazovaly na tradici práce mnichů v klášterech, a tak si vlastně jejich založení vyžádaly okolnosti, rozvoj myšlení a vědění… To ale v Praze neplatilo. Tady žádné podhoubí pro vznik takového typu školy nebyl… Ještě si ale neodpustím pár vět o otci Karla IV. Janu Lucemburském, i když to s tématem nemá až tak moc společného.
Tenhle Lucemburk, to byla velká osobnost. Evropského formátu. Však si jí rozhádaní Češi sami vybrali. S tím, že jenom někdo z venku uklidní „věci“ doma. Jenže to trvalo jenom chvíli. A tak ta malost, a neustálé spory o nic, bez vize budoucnosti, Jana unavovaly. Začal se angažovat víc v evropských zemích. Díky jeho aktivitám byl tenkrát například císařem zvolen Ludvík Bavor…Zapomíná se taky na to, že Jan odkázal synovi území větší o 13 slezských knížectví. Také povýšení biskupství pražského na arcibiskupství připravil tak, že to jeho syn bez problémů uskutečnil. A nakonec to byl on, kdo svým hlasem rozhodl o korunovaci svého syna za císaře římského! Karel IV. byl člověk evropského střihu. Není divu, vždyť ho jeho otec dal na vychování na nejlepší královský dvůr tehdejší Evropy. Do Francie. A když sem Karel IV. přišel se svou milovanou Blanche de Valois, chtěli tu oba mít něco z Francie…Ale to se jaksi moc nedařilo. Lidem se sice líbilo oblečení francouzských dvořanů, ale nelíbilo se jim, že mluví jakousi nesrozumitelnou, i když zpěvnou, řečí… Tady to byl, hezky česky řečeno, buranov! Zvláštní je, že Češi pořád opakují stejné chyby, jako by neznali nebo nechtěli znát své dějiny. Připadá mi, že to je důsledek nezájmu o vzdělání obecně, nezájem o svět. Jak jsme o tom mluvili. Za Karla IV. sem k nám ta Evropa, prostřednictvím Francie, nakoukla. Ale nakonec musel Karel IV. francouzské dvořany, mezi kterými pár vzdělanců bylo, poslat zpátky…. Je to složité, když máte hádavé panstvo, kterému jde jen o majetky, a které nevidí, že vzdělání může přinést profit i jim, jejich dětem, vnukům i celé zemi… Hlavně celé zemi! Ale na zájmy země se tu vždycky málokdo ohlížel. A ono se to také velmi podepsalo na rozvoji země, vývoji myšlení a tříbení vizí! A pak…přijdou husiti. Zlikvidují kláštery, zbourají kostely, vypalují klášterní knihovny, zabíjejí kněze, mnichy-tehdejší nositele vzdělání… Chtěl jsem to jen nakousnout, když už jste to téma vzdělanosti nadhodil… A snad ještě jedna poznámka k tématu. Vzdělání ukazuje člověku mnohost světa. Že je třeba si dávat „věci“ do souvislostí, naučí kriticky porovnávat poznané. Když tohle chybí, jednostranný pohled převládne. Převládne jedna jediná pravda.“
