Článek
Beneš Edvard
Pojďme si povědět něco o Benešovi…Nikdo tenkrát ještě nepředpokládal, že Beneš si bude počínat téměř autoritářsky. Parlament pro něj ale hned od začátku nebyl parťák. A národ zaznamenal velmi bolestný Benešův přerod. Výsledky jeho konání se dotkly generací. A do dneška zanechaly na duších našich lidí hluboké šrámy.
On byl totiž téměř od počátku u budování architektury nových mezinárodních vztahů v Evropě a svým způsobem i v Evropě… A tak nikdo nepředpokládal, že to bude on, který tuto architekturu začne nahlodávat! Docházelo k tomu po vzniku republiky postupně – od takového osmadvacátého roku. Ale nejvíc to bylo patrné po roce 1935.
Beneš měl od začátku svého působení před očima romantickou mlhu. Mluvil o tom už v zahraničí. Vychvaloval jak společně všichni-všechna etnika - žijeme téměř v harmonii, že jsme vlastně v našem novém státě předobrazem kantonálního uspořádání středoevropského Švýcarska… On si totiž myslel, že jediný rozumí zahraniční politice, protože pojímá zahraniční politiku jako vědeckou disciplínu.
V prvních letech po roce 1920 byla linie zahraniční politiky Československa jasná. Obchodní vztahy se sovětským Ruskem je třeba rozvíjet. Ale politicky nelze bolševický režim uznat… To byla jasná a nepřekročitelná linie. Navíc byla zcela v souladu s politikou nejbližších spojenců - Francie a Velké Británie. Zpočátku byly v Evropě silně zastoupeny i myšlenky na snahy obrátit v Rusku vývoj směrem k parlamentní demokracii…Pak ale převážily pouze obchodní zájmy. A tak jednoznačný byl tehdy i Benešem publikovaný názor, otištěný v Prager Presse. Mluví tu o tom, že Rusko je na kolenou. A to by konečně mohlo přispět k tomu, aby samo, pod tlakem západních zemí, uznalo zásady mezinárodního práva. Uznalo carské dluhy a všechny dřívější vlastnické vztahy i práva dotčených osob. A píše: -…Ať se situace vykládá jakkoliv, znamená to kapitulaci sovětského režimu před ostatní Evropou.- A představte si, že o pár let později to najednou bylo jinak.“
“ Mě v té souvislosti zajímá, jak to měl Beneš, při té své „vědecké metodě“ se Stalinem. Víte o tom něco, Ashi? Naverbovala KGB Beneše? Byl agentem?“ „To je moc otázek najednou… Něco jsem zaslechl… Ale postupně. Nejdřív ta změna postoje… To bylo tak: Když jsme v Moskvě podepsali smlouva o spolupráci, poskytl E. Beneš rozhovor deníku Pravda. Bylo to 17. května 1935. Napsal mimo jiné, že o smlouvě se Sovětským svazem snil už dávno, a vstup velké země do Evropy, vždycky byl a je jednou ze základních myšlenek jeho politiky. A pak označil SSSR za pevnou záštitu míru v Evropě. No, a korunu tomu nasadil v řeči k říjnové revoluci ´17. To totiž prohlásil, že bolševický puč a zrod Československa – tyto dvě revoluce – tvoří nové a pevné základy pro nové a pevné přátelství mezi národy. Samozřejmě, že to tenkrát ihned citovala bolševická Pravda! Co ale bylo horší, bylo, že Benešovo vyjádření letělo Evropou, i v Americe to vnímali velmi ostře… Jenže tím to neskončilo! Po návratu do Prahy, se k němu objednal britský velvyslanec J. Addison, který chtěl, aby Beneš uvedl na pravou míru své výroky z Ruska. A podrobně mu je vysvětlil. Tomuto skvělému diplomatovi začal Beneš vyprávět o prosperujících kolchozech, o továrnách plných šťastných dělníků. O tom, že tito dělníci jsou placeni i živeni lépe než v Československu. A jako důkaz řekl velvyslanci, že jeho manželka Hana, šla sama nakupovat a v obchodech nikde nenarazila na nedostatek čehokoliv, jakéhokoliv zboží… Hned po této návštěvě u ministra, napsal velvyslanec hlášení do Londýna. Vylíčil v něm E.Beneše jako snílka, který obdivuje Sovětský svaz. Podle velvyslance podlehl propagandě bolševiků. Že chtěl, tak mu to řekl, a s tím odjížděl do Moskvy, zajistit bezpečnost ČSR především spojenectvím se SSSR a ne se Západem… Kámen úrazu byl totiž v tom, že Beneš Stalinovi slíbil, že dá naší politiku do souladu s představami SSSR. A to nesli evropští diplomaté s velkou nelibostí. Poukazovali na to, jako na odklon ČSR od demokratických principů vlády… Ještě je asi potřeba dodat, že i při osobních rozhovorech Beneš velmi urputně odmítal označovat režim v Moskvě za totalitní. Vždycky, když to některý velvyslanec zmínil, vyskočil jako čertík z krabičky. Označil to za velmi urážlivé! A trval na tom, že se v Moskvě režim časem demokratizuje. Na takováhle prohlášení navazoval i ve svých písemných projevech - už jako prezident. Psal, že si dávno ověřil, že mají se Stalinem totožné cíle.“Viděl jsem hned, že se opravdu shodujeme. Jednota našich názorů je úplná.“ A pokračoval v mudrovaní typu, že cesty ke stejnému cíli jsou sice rozdílné – my jdeme po evoluční křivce, Sověti na to jdou revolučně. Ale, psal Beneš, že i Stalinův režim zákonitě dospěje k nové, vyšší formě demokracie než je naše přežilá demokracie buržoazní… Ještě si tu dovolím citát z jeho knihy Demokracie dnes a zítra. Vyšla za války. A tam píše: -…Tou měrou jakou se nová společnost hospodářsky a politicky upevňuje, uvolňuje se diktatura a přechází do fáze tak zvané socialistické demokracie…daleko demokratičtější a svobodnější nežli naše demokracie buržoazní…a povede to automaticky k postupné svobodě politické, náboženské a duchovní vůbec.- Je vidět, že Beneš, když to psal, byl už plně indoktrinován Stalinem. Mluvil o tom, že o takové svobodě, o její hloubce, my na Západě nemáme ani potuchy. Nejhorší na tom je, že on, Beneš, když se poznal se Stalinem, směřoval naší zahraniční politiku, vědomě a „vědecky“, k trvalému sbližování. (V roce 1934 se SSSR stalo plnoprávným členem Společnosti národů, Francie a po ní my, podepisujeme obchodní dohody o spolupráci… V roce 1939 je Sovětský svaz vyloučen ze Společnosti národů, kvůli napadení Finska.)
V Evropě docházelo k přerozdělování vlivu, prim začalo hrát Německo a jeho kancléř, který uměl řvát jak tur, křičel a vykřičel na celý kontinent, že jeho země byla výsledky Versaillského míru ponížena. A že nelze takový výsledek přijmout. Přece jde o tisíciletou říši! Kancléř dal práci na státních zakázkách velkému množství nezaměstnaných. A nikdo v Evropě si nevšiml, že buduje široké silnice (dnes bychom řekli dálnice) skrz celou zem, k hranicím budoucích hlavních nepřátel. Proč? No aby se tam v případě potřeby dostala armáda co nejrychleji…A do zbrojní výroby byly ročně přesměrovány miliardy marek…. Evropa to neviděla!? Asi ne.
Ale budeme pokračovat v povídání o Benešovi. Vy jste se ptal na to propojení s KGB. Předestřu tu fakta: Major P. Zubov byl rezidentem NKVD. A v roce 1937 byl svým ústředím vyslán do ČSR. A řada zasvěcených osob mi potvrdila, že to byl právě on, který byl řídícím orgánem našeho prezidenta… Jestli existoval jeden Zubov nebo byli dva, to nevím. Ale v každém případě když po Mnichově začaly události nabírat rychlý spád, dostal agent Zubov od Stalina instrukci. Na základě této instrukce měl předat Benešovi, prostřednictvím sekretáře, 10 tisíc dolarů. Aby měl prezident, o němž už Stalin věděl, že abdikoval a opouští republiku, něco do začátku. Stvrzenku na příjem této částky podepsal údajně tajemník Prokop Drtina. Beneš odlétá do Anglie a Zubov se ihned musí dostavit do Moskvy. A tady je zatčen. Důvod je velmi zajímavý. Beneš totiž navrhl Stalinovi, a to prostřednictvím Zubova, aby Sovětský svaz subvencoval vojenský puč v Jugoslávii. Jednalo se částku 200 tisíc dolarů. Zubov peníze od NKVD inkasoval a odjel do Jugoslávie. Tady ale zjistil, že důstojníci, kteří mu byli Benešem doporučeni pro provedení puče, jsou naprosto nespolehliví dobrodruzi. A tak se vrátil zpátky i s penězi. V jeho hlášení to stálo jasně. Stalin na toto hlášení vlastnoručně připsal. „Ihned zatknout!“ Pak už se stopa Zubova ztrácí… Je třeba vzpomenout jeden detail. Beneš totiž Stalinovi přivezl před lety německou kontrarozvědkou podvrženou zprávu, že maršál Tuchačevský, velitel armády a hrdina boje s bělogvardějci, je německým agentem… A Stalin nechal vyvraždit velení armády… A to bylo přesně to, co německé armádní velení potřebovalo před začátkem války. Armáda bez zkušeného velitelského sboru není plnohodnotnou armádou! A mezi jinými byl tehdy popraven i generál Uritskij, šéf vojenského zpravodajství armády (řídil osobně například agenta Sorgeho). Takže armáda se ocitla nejen bezruká, ale i slepá! I to nám vlastně prozrazuje jaký byl druh vztahu Stalina a Beneše. Stalin mu velmi důvěřoval! Důvěřoval zprávám i informacím, které mu Beneš nosil nebo posílal.“ „A Ashi, neděláme tady z toho Beneše nějakého velkého záporáka?“ „Ale vůbec ne! To je jenom začátek! Teď se na chvíli zastavím u jeho působení za druhé světové války… Jak jsme viděli, jeho postoje k Sovětskému svazu je během pár let obrátily o sto osmdesát stupňů…A když se mu konečně, při druhé návštěvě Anglie, podařilo přemluvit Angličany, aby uznali exilovou vládu se sídlem v Londýně, pookřál a rozkvetl. Svému nejvěrnějšímu spolupracovníkovi, který mu vybudoval zpravodajské předpolí, nařídil, že veškeré zpravodajské informace získané činností jeho lidí, musí sdílet nejprve se Sověty a teprve pak je může předat Angličanům. František Moravec, později jmenovaný brigádním generálem, svého prezidenta poslechl…
Beneš, v Londýně konstituoval exilovou vládu. A dal si dva základní úkoly. Vyčistit prostor státu od německého živlu a omezit politický boj. Jinak řečeno – po válce v nové republice povolí jen některé politické strany. V žaludku mu leželi především agrárníci. Ty nesnášel…No, rozený demokrat, že. A když byl v roce 1943 v Moskvě, K. Gottwald mu řekl, že s tím naprosto souzní!
Po 13. únoru 1945, kdy Beneš vydal dekret o rozpuštění exilové londýnské Státní rady, soustředil do svých rukou veškerou moc. Zákonnou, výkonnou i soudní. A tím vlastně exilový prezident E.Beneš ještě v exilu zničil naší demokracii, naboural demokratickou tradici. Štefan Osuský tenkrát prohlásil: -Muž, který si činí nárok na to, že zosobňuje stát a jeho práva, je fašista…- Po rozpuštění Státní rady už nebylo co řešit. A tak se Beneš v Moskvě, kam ihned vzápětí odletěl, vrhnul do náruče Stalina a Gottwalda. (Měl jedinou podmínku: V nové republice bude, za všech okolností, prezidentem ON.) Ostatně se v tom kroku – odletu z Londýna do Moskvy - nejednalo o nějaký nový posun v jeho charakteru nebo myšlení! Tak se choval i před válkou doma. Parlament nebral vážně ani v těch, pro zemi, nejvypjatějších chvílích. Západ ho mnohokrát opětovně varoval před imperiálními choutkami Ruska.
V nově ustavené třetí republice Benešovi nikdo nikdy neoponoval. Třeba to bylo pro to, že ho až do ledna 1948 komunisté zuřivě bránili… Beneš často po válce poukazuje na to, že je jeho velkou zásluhou, že se podařilo obnovit republiku v „předmnichovských hranicích“. Ještě v roce 1943 mluví o obnově samostatnosti pro lid český, slovenský a karpatoruský, o Podkarpatské Rusi. Ale pak, v roce 1945, to už tak nějak neplatilo: Beneš se totiž zapomněl zeptat podkarpatského lidu…
Víte, ještě za první republiky přišli do Československa desetitisíce ruských a ukrajinských lidí, kteří chtěli uprchnout z říše zla, prchnout z dosahu Lenina a Stalina. T.G.Masaryk jim všem nabídl podporu a i plnoprávné občanství. Ale Edvard ne! Ten je krátce po konci druhé světové války vydal do rukou členů ruských vražedných komand Směrš. Naši úředníci jim dodali seznamy osob, jejich bydliště… Stačilo jen zazvonit. V květnu 1945 šli tito gauneři najisto. Zatýkali emigranty, naturalizovanou ruskou inteligenci, mezi prvními obětmi řádění byl například generál československé armády Sergej Vojcechovský, významný legionář a bojovník za naší svobodu. Komando buď tyto naše občany rovnou na místě zastřelilo nebo je odvlekli do lágrů, kde většina z nich zemřela! A tímto zločinem zahájil prezident Edvard Beneš existenci nové, třetí republiky.
Jak ještě uvidíme, byli jsme hned od konce války nesvéprávnými obyvateli… O republiku se „starali“ soudruzi za pomoci soudruhů…
Ihned od počátku existence Třetí republiky probíhalo třikrát týdně tajné radiové spojení. Mezi českými komunisty a moskevskými řídícími orgány. Vysílačka byla umístěna ve vile generálního tajemníka KSČ R.Slánského. Obsluhoval ji agent NKVD Karel Smíšek, budoucí generál StB. A myslíte, že si toho někdo, třeba naše kontrarozvědka, všimla? Jestli ano, tak výsledky neprosákly, kam měly. Protože komunisté už v té době měli pod palcem ministerstvo vnitra. (A prezidenta to moc nezajímalo. Jako ho nezajímal osud našich letců, kteří se vraceli z Anglie. Jako ho nezajímal ani osud jeho nejvýznamnějšího spolupracovníka, brigádního generála Františka Moravce.)
Trochu jsem tu vzal hopem Mnichov a děje kolem. Nechme to historikům… Fakt je ten, že Beneš se na duši národa podepsal i tenkrát…
