Země zaslíbená

Můj dědeček, Marek Abraham, pocházel z okolí Vitebska, kam ruský car nechal shromáždit Židy. To proto, aby je, v případě potřeby, mohl jednoduše zmasakrovat. A to se dělo poměrně často… Ale přišel rok 1905 a s ním i Krvavá neděle. Důsledků bylo mnoho. A jedním z nich bylo i to, že se Židé už nemuseli zdržovat v místě pogromů, mohli se rozstěhovat třeba i do velkých měst jako Petrohrad. Jak o tom píše vynikající a geniální malíř Marc Chagall ve své životopisné knize Můj život… Když se na konci minulého století sešel v Bernu sionistický kongres, vyzval Židy z celého světa, aby se vydali do Země zaslíbené, do země, kterou jim dal Jehova! Kongres vybral dostatek peněz k tomu, aby Židé, kteří se rozhodnou pro přesídlení, měli prostředky na odkup pozemků od místních arabských šejků… Dědeček měl tři bratry a jeden z nich to volání kongresu vyslyšel.… A vydal se spolu s dalšími na strastiplnou cestu a ještě strastiplnější život v místě. Od arabských kmenů začali svou Zemi zaslíbenou vykupovat a budovat. Arabové jim ale prodávali pouze pozemky, o které nestáli. Šlo o kamenitou, neúrodnou půdu nebo písečné duny, popřípadě šlo o bažiny a močály. Židé si svou zemi zaslíbenou, ze které už byli nejednou vyhnáni, museli koupit! První osadníci si postavili stany a dali se do práce. Vysušovali a zúrodňovali půdu, bojovali s komáry, hmyzem a chorobami, které do té doby neznali. Bojovali s neúrodou, hladem i dalšími strázněmi. Vybudovali základy něčeho, čemu začali říkat „kibuc“. Osady původně hospodařily formou sdílení všeho. To málo, co měli, sdíleli všichni dohromady. Dělili se o všechno, výchova dětí byla společnou věcí, stejně jako obrana území… Uplynula řádka let a z bažin a močálů, z neúrodné pouště, se pomalu stávala kvetoucí zahrada, která oplývala vším, co lidé, kteří zde žili, potřebovali k životu… A to bylo trnem v oku arabským šejkům, kteří pozemky původně, jako naprosto neúrodné, Židům prodali. A byly tu první nájezdy, první vraždy a samozřejmě i tlak na to, aby obyvatelé opustili zúrodněnou půdu. Byly to první boje, kterými osadníci a noví majitelé koupené půdy, odrazili nájezdy a uchránili své životy i základy novodobé Země zaslíbené. A od té doby se i datuje nenávist Palestinců, kteří nebyli schopni pochopit, že půda, na níž se usídlili Židé, jim nepatří! Protože jí jejich vůdci kdysi prodali. Novodobé dějiny území stojí na výše popsaných faktech!

Co bylo dál už všichni asi znáte. Stát Izrael vznikl v roce 1948. Nejprve ho podporoval SSSR a Československo. Pak se SSSR stáhnul a začal považovat Izrael za stát kapitalistický, nepřátelský jeho ideologii. Nový stát se ale nelíbil ani arabským zemím, a tak nastala první válka všech arabských států proti státu Izrael… A nebyla poslední. Ale Židé svůj stát, k němuž měli hluboký a vztah, ubránili. Palestinci vyhlásili svou základní doktrínu a podřídili jí i výchovu dětí. Děti místo hraček dostávali zbraně. A jejich okolí je učilo, jak vraždit Židy. To bylo především proto, že od počátku, kdy se uvažovalo o založení státu Izrael, byli Palestinci proti. Tvrdili, v rozporu s fakty, že území je jen jejich. A to od řeky (Jordán) až k moři… Tvrdí to ostatně do dneška! Řada izraelských politiků minulých let mluvila i o tom, že je potřeba vybudovat stát Palestina. Jenže, když se ptali mnohonásobného vraha a tehdejšího vůdce Jasira Arafa, odmítl to. A od té doby Palestinci odmítli vybudování státu mnohokrát. Především proto, že jediné, co se po generace učí, není budovat, ale nenávidět a vraždit Židy. Bohužel svět, především Evropská unie, naučila Palestince jen jednomu. Jak pobírat peníze, třeba ve formě trubek pro vybudování vodovodního řádu…Takže Palestinci udělali výkopy, položili trubky. Vzápětí je vykopali a vyrobili z nich rakety, kterými pálili na území Izraele. Peněz na vybudování infrastruktury tam „zahučelo“ hodně – pomohly ale jen vyzbrojení a ustavení teroristů z Hamasu jako vedoucí síly Palestinců. Peníze EU i dalších donátorů nenaučili Palestince pracovat a budovat základy státu. Způsobily jen zbohatnutí vůdců Hamasu, způsobily všechny následné problémy v území… Nikdo z politiků ze zemí v Evropě, kteří se situací v oblasti nebyli detailně, opravdu detailně, seznámeni, nerozumí tomu, co se na Blízkém východě děje. Nemohou tomu rozumět. Stát Izrael je jedinou stoprocentně demokratickou zemí v regionu. A tak by měla být všemi vnímána. Palestinci už více než sto let zabíjejí Židy, pro nesmyslnou ideologii, která tvrdí, že území od Jordánu až k moři je jejich. Není a od prvních let dvacátého století rozhodně nebyla! A budoucnost? Jestli kdy dojde k vybudování státu Palestina, bude to znamenat nejen obrovské množství finančních prostředků – od koho (?) - ale i nikdy nekončící výchovu Palestinců k práci a budování státu. A to je úloha na mnoho generací…