Článek
Seděl jsem jednou v létě na svém oblíbeném místě, na zahrádce restaurace Drmlovka, v podhůří Brd. Piju jiskřivé růžové víno a čmárám si poznámky na účtenky, co mi dala hodná a hezká servírka. Sedím tu sám. Sem moc lidí nechodí. Chtěl jsem začít psát knížku trochu z dějin, trochu o myšlení, trochu o lidech a událostech… Přemýšlel jsem, proč je tenhle národ tak zapouzdřenej do sebe. Proč se pořád tváří tak ublíženě. Tu mu ublížili Němci, tu Rakousko-Uhersko, Anglie i Francie, Habsburkové i ostatní… Je to divné jak tady ti lidé přemýšlejí. Co je limituje a je vůbec něco, co by je dokázalo dostat, donutit, vystoupit ze své malosti a být hrdými příslušníky hrdého národa Evropy.
Vybavila se mi v té souvislosti vzpomínka, co vyprávěl jeden navigátor. To jsem pracoval jako redaktůrek v časopise Letectví a kosmonautika. Zrovna jsme s klukama připravovali seriál Sága Migů. A tehdy jeden sovětský pilot unesl v té době nejmodernější MIG na japonský ostrov Hokaido. V redakci to vřelo, přišel navigátor ČSA a přinesl podrobné mapy a fotky z místních novin. Na fotografiích japonští vojáci zaplachtovávali stroj, aby nebyl k rozpoznání. Dali jsme si po loku a on začal vyprávět. „Už mnoho let se rok co rok účastním oslav Dne „D“ v Normandii. A jednou jsme se sešli na krásném starobylém statku. Velkými vraty vešli do dvora, kde stál dlouhý dubový stůl a lavice. A na stole, přímo na stole, leželo pokrájené opečené a jinak různě tepelně zpracované vepřové maso. Nejen libové. Prostě tu byla pro hosty připravená vepřová hostina. Vedle lavic stály kýble plné vek a stolky s nápoji. Na těch bylo víno, pivo ve džbánech, korbely… prostě bylo to připravené pro nás, pro naše chutě… „Vepřové bylo skvělé, kluci ze statku nám pomáhali se vším, co bylo potřeba. Dolévali nápoje, podávali veky. Povídali jsme, vzpomínali a jedli. Francouzi přizvali i muzikanty. Zpívali jsme…Hostina skončila vpodvečer. Odcházíme ze statku. Vycházím z vrat a nevím proč, ohlédl jsem se. A vidím, jak ti kluci přicházejí s kýblama a vekama. Veku přelomí a s kusem veky vytírají povrch stolu. Když měli kus veky v ruce dost zamazanej, hodí ho do kýblu a ulomí si další. Dost jsem se divil. U nás doma bychom to považovali za obrovské plýtvání.“ „To máš tak,“ povídal mi hostitel, „prasátko přišlo na stůl, aby se člověk mohl poveselit s přáteli, pochutnat si. A teď my, lidi, zase prasátkům připravujeme dobré pochutnání. Ten tuk vetřený do vek, je pro ně mana nebeská a krásně po nich tloustnou. No, a my budeme mít skvěle uklizený a navíc impregnovaný stůl. Tak, aby venku vydržel nejmíň do příštího roku, až sem zase přijedete slavit… A prasátka se vrátí na stůl. To je koloběh života.“ „A já tehdy pochopil ten obrovský rozdíl v přemýšlení v Evropě, ve Francii, a u nás. Mezi uvažováním v naší kotlině a ve světě. Taky jsem si uvědomil, že my říkáme „nechoď za humna…je tam drak“, a tím se vlastně strašíme, že svět je zlý a nejlíp je doma, „za pecí“. My se vlastně bojíme poznávat, bojíme se odlišností…Bojíme se každého, kdo se odlišuje, kdo je jinaký… Bojíme se všeho, co pochází odjinud,všechno, co není České, je podezřelé až škodlivé…“
Ta historka je naprosto signifikantní. A když jsem si to čmáral, abych nezapomněl, ozvalo se: „Dobrý den. Mohu si přisednout?“ Udiveně jsem se na příchozího zadíval. „Samozřejmě, prosím.“ „Vidím, že si děláte nějaké poznámky, asi se připravujete na psaní řekněme románu…A s tím bych vám, jestli budete chtít, mohl pomoci… Jmenuju se Ash a jsem cestovatel v čase…“
Docela mě těch jeho pár vět rozhodilo. Ale řekl jsem si, tak nakonec proč ne, něco málo mu o svém záměru povím, pak ho nechám mluvit a uvidíme. „Víte,“ začal jsem váhavě, „chci psát o tomhle koutě světa a hlavně o lidech. Chci samozřejmě vycházet z historie. Ale nechci do ní zabřednout. Takže jsem si představoval, že budu psát o dvacátém století, s drobnými exkurzemi do starších dějin…“ „No, vidíte, to se vám budu docela hodit. Pohyboval jsem se tady v různých časech, obdobích… Takže jsem očitý svědek…Hm, nejlepší bude, když si do příštího našeho setkání, připravíte nějaké otázky a zkusíme to…Co vy na to?“ „Myslel jsem, že si se mnou tady dáte víno a…“ „Dneska ne, ale přijďte sem zítra, ve stejnou dobu.“ Na to se zvedl a rozloučil. Na odchodu ještě řekl, „zkuste něco hodit na papír… Mějte se.“
A tak jsme se začali scházet celé to léto. Já mu dával číst, co jsem doma psal, on mi vyprávěl detaily z dob dávnějších i blízkých. Detaily událostí, u kterých jsem nemohl být.
xxx
„Vždycky jsem měl podezření, že tady se jaksi nevěří vzdělání. Že si lidi spíš váží toho, že něco máš, že někoho znáš…Zkusme to nakousnout od tohoto tématu…“
„Celkem máte pravdu,“ řekl mi Ash hned na první schůzce, „ale chci vás jen pro začátek doplnit fakty. Nebudu dlouho unavovat. Jen zmíním,podle mě, důležitou okolnost hned na začátku. Víte že…už v roce 1294 tady chtěl Přemyslovec, Václav II., založit univerzitu. Ale tenkrát mu v tom české panstvo zabránilo. Oni se shodli! Dokázali se pro jednou domluvit. Že prý by založení univerzity velmi ohrozilo jejich postavení. Univerzita by vyžadovala povolání učenců, vzdělanců z ciziny, a ve svém důsledku tedy posílení pravomocí duchovenstva na jejich úkor. Takže univerzitu založila až Karel IV. Chtěl, aby se podobala univerzitám v Paříži, Oxfordu i jinde v Evropě. Jenže ji založil jaksi příkazem a neuvědomil si, že v Evropě tyhle ústavy vznikaly a byly zakládány panovníky až když k tomu byl důvod. Vznikaly z nutnosti a měly pro svůj vznik opodstatnění. Navazovaly totiž na tradici vědecké práce mnichů například v klášterech, a tak si vlastně jejich založení vyžádaly okolnosti, rozvoj myšlení a vědění… To ale v Praze neplatilo. Tady žádné podhoubí pro vznik takového typu školy nebyl… A Karlem IV. se zhlídnul v Evropě. Není divu, vždyť ho jeho otec dal na vychování na nejlepší královský dvůr, do Francie. A když Karel IV. přišel sem i se svou milovanou Blanche de Valois, chtěli mít něco z Francie i tady…Ale to se jaksi moc nedařilo. Lidem se sice líbilo oblečení francouzských dvořanů, ale nelíbilo se jim, že mluví jakousi nesrozumitelnou i když zpěvnou, řečí. Tady to byl, hezky česky řečeno, buranov! A z buranůuděláte vzdělance těžko, že! A hlavně ne přes noc…
Zvláštní je, že Češi pořád opakují stejné chyby, jako by neznali nebo nechtěli znát své dějiny. Určitě na to narazíme ještě mnoho krát. Připadá mi, že to je důsledek nezájmu o vzdělání obecně. O propojení se světem. Jak jsme o tom mluvili. Za Karla IV. Sem k nám ta Evropa, prostřednictvím Francie, nakoukla. Ale nakonec musel Karel IV. francouzské dvořany, mezi kterými pár vzdělanců bylo, poslat zpátky…. Já vím, ono je to těžké, když přes vaše území jdou jedna válka za druhou, když se někam dohrabete, přijdou husiti. Zlikvidují kláštery, zbourají kostely, vypalují klášterní knihovny, zabíjejí kněze, mnichy (dalo by se říct tehdejší nositele vzdělání, intelektuály)… Chtěl jsem to jen nakousnout, když už jste to téma vzdělanosti nadhodil… A snad ještě jeda poznámka k tématu. Vzdělání ukazuje člověku mnohost světa. Že je třeba si dávat „věci“ do souvislostí, naučí kritickému myšlení… Když toto chybí, jednostranný, třeba dodaný, pohled převládne. Převládne jedna jediná pravda.“
