Článek
Milé děti, hezky se usaďte, uklidněte se a přestaňte zlobit! Ano, platí to i pro tebe, Pepíku a Frantíku! Chci vám tady povědět pohádku bez konce, o malém království. Bylo to království schované mezi horami a vysokými kopci. Lidé se tu hodně usmívali a smáli, byli veselí a měli všeho dostatek. Mléka, chleba i vína, brambor, i obilí, prostě, byla to země, v níž všichni chtěli žít… Ale jak to tak v životě bývá, i nad tímhle malým královstvím se začaly stahovat mraky a přestalo svítit slunce…
Bylo nebylo, ale víc asi bylo, stalo a nestalo, ale víc se asi stalo…Děda král Vendelín měl dvě vnučky. Jednu hezkou, kterou měl raději, a říkal jí „můj macíčku“. Druhá vnučka byla hranatá jak almara, ale poskytovala dědovi řadu služeb a službiček. Ta tak jí děda říkával, pojď ke mně, ty můj turečku, to proto, že když na ní popatřil, vzpomněl si na Turka, jak sedí v turbanu se zkříženýma nohama a kouří hašiš. Jeho vlídné oko na tuto vnučku popatřilo obzvláště rádo, když se přimluvil strýček Ričrd, který si vnučku od dědy občas půjčoval a ona mu pomáhala i s nevděčnými pracemi v domácnosti, odháněla od jeho domu lidi, poté, co od nich vymohla zlaťáky, které jim přebývaly a strýčínkovi se jich nedostávalo. Inu almara!
Život tu pořád ještě běžel svým obvyklým tempem, ale už tu ve vzduchu bylo cítit změnu. Na scéně se, milé děti, objevil zlý kníže, jmenoval se Bubák. A ten začal křičet a bouchat pěstičkami do stolu, že země chudne, že se lidem daří špatně, že už nejsou tak usměvaví, jak byli. A říkal to dost dlouho, až tomu sami někteří lidé začali věřit. Navíc si kníže Bubák vzal dva pomocníky. Zlou tetu Alunu, která se ráda ukazovala v různých podobách, třeba jako modelka v oblečení bramborového hranolku nebo jako fotomodelka s pávy, to aby přilákala ke své prašivé povaze zájem všech. Pak si Bubák pozval na pomoc i Křivozuba, další podivnou, ale jemu věrnou, osůbku. Spolu s nimi se rozhodl knížeti pomáhat i zlem prolezlý samuraj Óka-mura… Z toho, co jsem tu teď vyprávěl, je vidět, že mraky nad malým královstvím se stahovat musely. Buď jak buď! Zlá teta, na základě příkazu knížete Bubáka, začala lidem brát zlaťáky. S tím, že kníže jich má sám málo. A tedy, že mu lidé musí pomoci! Křivozub, ten pořád křičel, že jedině s knížetem Bubákem bude dobře, a samuraj začal z budov strhávat vlajky, aby knížeti ukázal, že i on něco chce!
A jistě se ptáte, co naše princezny?! No, nebojte. I ty přišly se svou troškou do mlýna. Aktivnější byla vnučka, co jí děda Vendelín říkal „ty můj macíčku“. Možná proto, že „macíčka“ očarovala slova knížete Bubáka. Ten totiž říkal, že nějaký ten zlaťáček dá i princezně. A tak ta začala tancovat podle jeho píšťalky. I když jen tak napůl, protože držela basu s almarou, s „turečkem“. Lid sice začal pod knížetem Bubákem úpět, ale, protože kníže slíbil, že nasype do korýtka i lidu obecnému, zatím se na něj moc nezlobili. Čekali… Mezi tím se stala zvláštní věc. Princezny se začaly chovat jako utržené ze řetězu… V zemi, kde dříve platila ve styku mezi lidmi především slušnost a respekt k druhému, začly princezny rozsévat jed, začly se chovat jako osoby, pro které neplatí nic, protože je chrání kníže Bubák a děda Vendelín se strýčkem Ričrdem… To, že se utrhly ze řetězu, to se stalo především proto, že Bubák jim řekl, aby mu dělali mlhu, aby mohl více a radostněji hrabat zlaťáky na všech stranách. A nebylo na něj přitom moc vidět! Děda Vendelín zase chválil „svého macíčka“, že je úžasná a nejšikovnější. Dobře nosí jeho tašku a podrží i kdykoliv jindy.
Toto malé království měli dříve lidé všude kolem rádi, protože země i lidé byli vždycky připraveni pomoci, kdykoliv by se na Východě probudil zlý drak a začal škodit. Ale to už teď není pravda. Kníže Bubák, všichni říkají, že ho vlastně řídí onen zlý drak, tím, jak honí každý zlaťák do vlastní kapsy, začal tvrdil, že království si má hledět svého. Že nemá a vlastně ani nesmí moc koukat za humna. Protože za humny je drak, který ale, když se lidi v království budou starat jen o sebe, nebude zlobit…Obejde království a basta. Inu, zlaťáky zatemnily knížeti mysl i zrak… Ono není se čemu divit. Už nebyl nejmladší, byl víc a víc nevrlý na své stáří, a vztek si vylíval na své okolí. Jeho oči se rozsvítili jen když uslyšel chřestit zlaťáky a uviděl, jak se sypou do jeho váčku…
A tak, milé děti, království strádalo a chřadlo a když nepomůžete, uchřadne…
