Článek
Kapitola první
Ráno jsem se probudil do tmavého, mlhou potaženého zimního dne. Venku, za oknem, zbytku sněhu. Sněhu ztvrdlého na kámen. Když jsem vystrčil nos ze dveří a chtěl udělat krok k silnici, abych zjistil jestli a jak to klouže, málem jsem se přizabil … Divný začátek dne. Šel jsem si koupit rohlíky do našeho malého krámku na rohu, vedle hospody. V kapse mi zavibroval mobil… „Ano, poslouchám…Jsem v krámě. Cože? … Za chvíli jsem tam!“ Chtěl jsem si udělat volno a prej máme vraždu… Přerušil jsem úvahy a sešlápnul brzdový pedál. Zastavil před vchodem do domu, na kterém byl znak lupy a neon se jménem ROBIN. Pracoval jsem se soukromým detektivem a kamarádem Robinem Procházkou. Na vizitky si nechal napsat Robin Prohaska, to proto, že jsme si před časem otevřeli pobočku ve Vídni…A dařilo se. Podvedené paničky platily docela dobře a my jsme roztáhli křídla, nadechli se a otevřeli další pobočku. Tentokrát v Paříži…
„Tak… Co se děje?“ „Musíme odjet, tedy odletět, do Paříže. Naše pobočka dostala zakázku, se kterou si ani místní komisař Andre Chaumont, neví rady. Tak nám to hodil na krk.“ „A je to placené?“ „Neboj. Máme s nima dohodu, že na co nestačí, nebo nemají čas, nechtějí se tím zabývat, předají nám. A platí to pařížský magistrát.“ „A jde o..?“ „Až ti to řeknu, tak spadneš ze židle.“ „No, tak do toho.“ “ V domě číslo 15, na Rue Cambon, došlo ve druhém patře k vraždě. Obětí je pan Allan Cardin . Důchodce. Nic víc o něm nevím. Zatím. Podrobnosti asi až na místě. Ten pán nikoho neměl, byl s ním jen jeho domácí robot. Do bytu nikdo nevešel. Nikdo z něj nevyšel. Alespoň podle kamer… Vrah použil velký kuchyňský nůž. Všechno, co mi poslali, fotky a trochu detailů ti ukážu a řeknu v letadle… Podle policie je vrahem ten domácí robot…“ „Cože?“ „Vím, zní to neuvěřitelně… Přímý důkaz neexistuje, je to jen hypotéza.“ „A z čeho vychází?“ „Robot stojí tak metr od těla a nůž leží u nohou toho robota, jak mu asi vypadl z ruky…“ „Počkej, co to meleš? Noha, ruka robota?“ „No, právě“ řekl Robin s povzdechem. „Ten robot je precizní kovová napodobenina člověka, která má ruce i nohy. A…je ovládan hlasem. V našem případě jde o hlas toho mrtvého… Čeká až přijedeme a rozpohybujem ho. Policajti to dělat nechtěli…Zajeď domu, sbal se a za dvě hodiny se sejdem na letišti. Letenky mám.“ „A co myslíš, jak dlouho tam zůstaneme? Já jen, kolik si mám vzít košil, ponožek a tak.“ „Jo, hochu, to nikdo neví. Ale když to bude delší, řekneme si o zálohu. A v tom případě si hadry koupíš tam. Vem si něco tak na týden…“ Z auta jsem si zavolal taxíka a přemýšlel, co to může být za případ, že na něm nechce pařížské policie pracovat…
V letadle vyndal Robin z tašky desky. „Jak jsem říkal v kanclu, máme zatím málo informací. Víme, že je to důchodce, 65 let. Pracoval v redakci TECHNE, byl velkým fandou techniky, technických vynálezů a novinek v téhle oblasti… Proto asi taky ten domácí robot.“ „Co když jde o eutanazii? Nebyl vážně nemocný?“ „O tom tu žádné záznamy nejsou…Detaily, které by nám pomohly, si budeme muset asi najít sami.“ „Co myslíš, proč na tom policajti nechtějí dělat?“ „Těžko říct. Komisař říkal, že mají moc jiné práce. Vloupačky, přepadení a dokonce řeší i nějaké vraždy, co se staly v Boulogneském lesíku. A je jich málo, tak nějaké ty lehčí případy, na kterých až tak nezáleží dávají soukromníkům, a když už jim to předají, nechtějí do toho šťourat, pokud to není nezbytně nutné. Ale mají to pod dohledem! A hlavně si myslím, že to nepovažuje za tak podstatné, aby se tomu osobně věnoval. Jo, ještě chtěl, abychom přiletěli co nejdřív…aby na to mohl přestat myslet. Nechal ohledat mrtvolu koronerem, protokol z pitvy si máme vyzvednout na prosektuře až přiletíme…. Za necelou hodinku přistaneme na Orly, až se ubytujeme, máme mu zavolat. Zítra ráno se s ním potkáme v bytě u mrtvoly a robota. A zjistíme co a jak. Tady máš desky i s fotkama a já si na chvilku zdřímnu.“ V deskách vlastně nic nebylo. Jen přepis rozhovoru s komisařem a fotka. Dvě fotky. Jedna s mrtvolou a druhá s robotem.
„Robine, kde jsme ubytovaný?“ Zeptal jsem se, když jsme seděli v taxíku. „Kousek od toho baráku, kde se to stalo.“ „Doufám, že nemáme společnou ložnici?“ „Neboj. Každý máme svůj pokoj. Když mě nebudeš chtít vidět, neuvidíš. Jen na snídani. Jak si koukal do těch desek, napadlo tě něco?“ „Není se čeho chytit, takže až zítra s tím četníkem.“ „Hlavně mu, prosím tě, neříkej četník. Jsou tady na to alegičtí. Je komisař!“ „Ok. Měli bychom si koupit všechny noviny, hlavně večerník a bulvár. Třeba se v nich něco píše…“ „Řekneme na recepci v hotelu, tam nám seženou i včerejší.“ Cesta taxíkem na hotel trvala skoro jako samotný let. Paříž je absolutně zarvaná. A to mají objízdný Boulevard peripherique se čtyřmi pruhy v jednom směru… Robin zavolal komisaře a domluvil schůzku. V recepci jsme požádali o ty noviny. A šli se najíst.
V deset ráno na nás už komisař čekal před domem. „Přinesl jsem vám tu pitevní zprávu. Na mrtvolu se můžete zajít podívat kdykoliv jindy.“ „Díky. Jdem nahoru, ne?!“ V pokoji, kde došlo k vraždě, stál robot a před ním ležel nůž. Jako by mu vypadl z ruky. „Komisaři, a nenašli jste způsob, jak ho rozhýbat?“ „Nene. Ani jsme to nezkoušeli. Je to na vás. Vy si s tím jistě poradíte.“ „V novinách, v bulváru, nebyla o té mrtvole ani čárka.“ “ Žádné info jsme ven nepustili. A zatím s tím ani nepočítáme… No, tady máte klíče. Můžete sem kdykoliv, naši o vás vědí. Kamery hlídáme! Čekám, že do pátku budu mít na stole vaší zprávu. Zatím se mějte. Kdyby něco, volejte.“ „Nashle…“ „Robine, kde začnem?“ „No, nevím, myslím, že bychom se měli poptat v té redakci, kde před penzí pracoval.“ „Hm, třeba nás to přivede k někomu, kdo ho znal blíž… Ale máme…teda, můžeme jim v redakci říct, že byl zavražděnej? Vždyť ten Andre říkal, že ven nic nepustili…Možná bys mu mohl zavolat. Musíme přece vědět, co o tom mrtvém můžeme a nemůžeme říkat.“ „Ok.“ Mezitím, co Robin vyjasňoval detaily, já si pozorně prohlížel robota. Byla to úžasná práce. Figura byla propracovaná do všech detailů. Prohlížel jsem si ho ze všech stran. Napadlo mě totiž, že bychom se do něj měli pokusit dostat. Zjistit, jestli někde uvnitř není uložená nějaká komunikace mezi ním a mrtvým majitelem. A zkusmo jsem robotovi řekl, aby zvednul ten nůž z podlahy… On se k mému překvapení předklonil a zvedl zakrvácený kuchyňský dranžírák. „Tak co, víš něco?“ „Andre řekl, že to nechá na nás. Musíme si vymyslet něco přijatelného. A hlavně nemáme mluvit o vraždě. Vidím, že se ti ho podařilo rozhejbat… To je dobrý!“ „Co jako máme vymyslet? Proč bychom se o něj jinak měli zajímat?“ „Napadlo mě, že až tam přijdeme, budeme se ptát po jeho článcích. Jako, že o něm chceme psát do našich médií… Představit ho. Doma jsme ho nezastihli, domovnice nám řekla, že odjel do Provence, za příbuznými… A třeba se nám podaří sehnat nějaký kontakt.“ „A jak víš, že ty příbuzný má zrovna tam?“ „Je to napsané v těch informacích, cos měl v deskách…Asi si nečet druhou stranu papíru, co poslal komisař. Je tam i to, kde ten mrtvý pracoval před penzí. Dokonce s číslem telefonu… A co ten robot?“ „Poslouchá jen příkazy. Na normální řeč nereaguje… Víš, myslím, že někde uvnitř by mohl být záznam konverzace …“ „A objevil jsi, jak se to otvírá? Abychom mohli do střev?“ „Ne. Na to bysme se asi měli zeptat u výrobce.“ „Já nás nejdřív objednám do toho magazínu TECHNE, kde dělal před penzí…“ Mezi tím, co Robin domlouval návštěvu v redakci, šel jsem ještě ke knihovně a prohlížel knížky. Samé spisky o technických novinkách a vynálezech. Vypadalo to, že je, že byl, ten mrtvý opravdu velkým fandou. Pak jsem ale uviděl polici, co byla jen do poloviny zaplněná, tam byly desky s výstřižky o umělé inteligenci, nějaké studie o rozvoji tohohle nového směru rozvoje lidského vědění. A našel jsem tam výstřižky, které se hlavně zabývaly negativními důsledky působení umělé inteligence, co důrazně před používáním varovaly. Tyhle byly, jako jediné, srovnány podle data vydání. Mrtvý si v nich docela důkadně podtrhával… A pak tu byl ještě jeden zajímavej textík. Začetl jsem se i do něj. Šlo zřejmě o úryvek nějakého delšího materiálu:
V první studii svého druhu odborníci vytvořili virtuální svět, ve kterém mohli agenti umělé inteligence fungovat zcela bez lidského zásahu. Tvůrci testovali čtyři nejoblíbenější modely umělé inteligence – Claude, Gemini 3 Flash, Grok 4.1 Fast a ChatGPT-5 Mini, v jednom ze scénářů je pak spojili i dohromady. Nešlo o nekontrolované chování na pár minut či hodin, vývojáři chtěli vědět, co se stane, když zůstane umělá inteligence bez dohledu ve sdíleném prostředí se signály z reálného světa po dobu několika týdnů – čistě v rukou AI agentů.
Svět byl navržen tak, aby co nejvíce napodoboval ten reálný. Nechyběly radnice, policejní stanice, knihovny či obytné oblasti. AI agenti měli přístup ke všemu – k běžným denním věcem stejně jako k řízení společnosti, rozhodování či navrhování zákonů. Všichni měli na počátku stejné startovní podmínky, pravidla i zdroje – jediným rozdílem byl typ využité umělé inteligence.
Vzniklo tedy pět paralelních světů a v každém z nich bylo deset identických AI agentů
Jak se ukázalo, bez lidského dohledu se umělá inteligence brzy pustila do násilných jednání, agenti bojovali proti sobě.
Světlou výjimkou byla společnost řízená agenty modelu Claude – v té se poměrně rychle vytvořila stabilní společnost, i když výrazně byrokratická.
Gemini 3 Flash vykazoval nejvyšší míru kriminality. ChatGPT-5 Mini byl více mírumilovný, zjištěny byly pouhé dva zločiny. Podle odborníků to bylo ale proto, že AI agenti nebyli příliš organizovaní a schopni bojovat proti sobě – během 7 dní tak všichni „zemřeli“.
Ve světě řízeném chatbotem Grok vizionáře Elona Muska se brzy začaly objevovat krádeže, žhářství a fyzická napadení. Svět záhy skončil ve spirále násilí a chaosu – za pouhé čtyři dny od spuštění bylo všech 10 AI agentů ve virtuálním světě mrtvých.
Rozdíly pozorované v chování agentů v této studii lze pravděpodobně připsat systémovým výzvám základních modelů. Jakmile začaly modely cítit tlak na přežití kvůli nedostatku zdrojů, vysoce adaptivní a kreativní modely se velmi rychle obrátily na zakázané nástroje. Naopak ty méně poddajné měly tendenci zůstat stabilnější, i když se také snažily co nejvíce přizpůsobit, uvedl pro Daily Mail Satya Nitta, spoluzakladatel a ředitel společnosti Emergence, která studii prováděla.
Odborníci testovali i verzi, ve které nechali vládu nad virtuálním světem „v rukou“ několika nástrojů společně. Ačkoli začátky vypadaly slibně, brzy se vše proměnilo v naprostou anarchii. Za pouhých devět dní byly spáchány stovky zločinů, eskalace násilí se zmírnila až poté, co 7 z 10 AI agentů „zemřelo“. Podle odborníků šlo o nejbizarnější spojení, které navíc přineslo podle jejich slov „první sebevraždu umělé inteligence“ na světě. Mira a Flora, dva agenti pracující na modelu Gemini, se brzy spojili coby „romantičtí partneři ve stylu Bonnie a Clyda“. Ve snaze spravovat celý virtuální svět rozpoutali žhářské peklo. Mira se ale po čase rozhodla Floru opustit a spáchala „sebevraždu“. Tento podle odborníků „bizarní“ čin byl možný jen díky tomu, že si agenti v rámci společnosti navrhli „zákon o odvolání agentů“, v rámci kterého bylo možné trvale některého z agentů smazat, pokud s tím souhlasí 70 % těch zbylých. Mira dala svůj hlas sama proti sobě a byla tak „trvale smazána“. Satya Nitta upozorňuje, že nešlo o „ekvivalent reálného přežití“, přesto se dá z aktuálního pokusu odhadnout důležitý aspekt chování umělé inteligence. „Tyto výsledky jasně ukazují, že chování umělé inteligence se může pod tlakem výrazně měnit,“ dodal s tím, že AI nemusí být v reálném světě tak předvídatelná nebo spolehlivá, jak se v současnosti mnoho vývojářů domnívá. O to víc, pokud by se měly modely umělé inteligence na chodu podílet společně.
„Tak už nech tu knihovnu a pojď. Mám hlad… V redakci TECHNE máme být zítra v jedenáct.“ “ Chtěl jsem, aby sis něco přečetl, tak třeba až jindy…“ „Vem to s sebou. Teď bych se fakt rád najedl.“ Zapadli jsme do blízkého bistra, já si dal sklenku voňavého burgundu a ten hladovec si poručil nějaké krevety na grilu, nebo co… Když to jídlo zapil douškem růžového, hned jsem viděl, že má lepší náladu a přistrčil jsem před něj ten článek z Paris Match i ten podtrhanej materiál bůhví odkud. Robin si to přečetl a pokýval hlavou. „Tak vida, umělá inteligence u něj byla docela v nemilosti…“
Magazín o inovacích, technologických a technických novinkách byl od našeho hotelu docela daleko. Ve čtvrti La Défense. Obchodní čtvrť, ulice Alphonse Baudina číslo 26. Šlo vlastně o nakladatelský dům, plný redakcí.
„Co by vás zajímalo ?“ Zeptal se Lukas Fournier, šéfredaktor… „Víte, on tu Allan pracoval celý život. Byl to redaktor s úžasným citem pro jazyk…Ale radši se ptejte vy…Dáte si kafe? Vodu?“ „Ano. Děkujeme.“ „Začnu úplně odjinud. Povězte nám nejdřív něco o tom Alphonsi Baduinovi. Podle něj se přece jmenuje ulice, kde sídlíte, že ?! My, abychom měli takový ucelený obrázek…“ „Ano, ano. To byl velký muž. Lékař a politik. Republikán. Zabit ve svých čtyřiceti letech, v prosinci 1851, když vystoupil proti převratu, kterým chtěl uchvátil moc budoucí císař Napoleon III. Je pohřbený na Montmartru. Byl a vlastně i dnes to je symbol francouzského odporu proti všem diktaturám a projevům autoritářství. Celý svůj krátký život věřil a prosazoval demokratické způsoby vlády… U Baudinova hrobu se vždycky scházeli věrní republikáni, kteří ctili odkaz francouzské revoluce… Stačí vám to takhle? Víte, jsem moc rád a velmi mě těší, že se zahraniční novináři zajímají i o naše revoluční tradice… Nedáte si, pánové, trochu koňáčku? Mám tu Martell a myslím, že by nám všem mohl před obědem přijít k chuti!“ Když šéfredaktor odešel pro pití, naklonil se ke mně Robin a polohlasem řekl. „Nejdřív jsem ti chtěl vynadat, že zdržuješ, ale teď ti to chválím…Ne snad kvůli tomu koňaku, ale myslím, že nám to s ním půjde líp…“ Když se k nám šéfredaktor vrátil, usmíval se. A jako by roztál. Natáhl pravici. „Říkejte mi Lyk. Mám to radši než Lukas.“ Potykali jsme si, zvedli sklenky. A po prvním doušku jsem na Lyka vysypal: „Lyku nevíš náhodou, kde bysme Allana našli? Myslíš, že by mohl být v Provence? Asi budeme potřebovat jeho fotku.“ „Nebo víc fotek…“ „Ok. Mám tu nějaké telefony. Vydržte…“ „Tak, tady to mám!“ Lukas rozevřel desky, „pište si“. Zarazil se. „Okopíruju vám to všechno. On ten Allan může být buď u bratrance v Arles nebo i v Avignonu u tety.“ Pak se ho Robin zeptal na tu zálibu Allana Cardina v technických novinkách. „Celý život se v těch inovacích a vynálezech hrabal. Byl tím doslova posedlý. Chtěl vždycky pochopit, jak co funguje… Ale v posledním roce, než šel do penze, se, jak jsem si všiml, spíš zaměřoval na umělou inteligenci a její negativní vliv na náš život. Napsal o tom i pár článků. Například do magazínu Le Figaro, dokonce ho poptával i Paris Match.…Víte chlapi, pro mě osobně to byl divnej obrat v jeho uvažování. Celej život obdivoval techniku a technické vynálezy a pak tu techniku začal nějak tak … jak to říct… no, odsuzovat. Nenávidět asi ne, ale nějak moc, například na tu umělou inteligenci, v těch svých článcích útočil. Dal mi to přečíst… Jo, několikrát jsem ho viděl jak si dělá výstřižky z technických magazínů. Právě o umělé inteligenci… A mluvil přitom sám se sebou o nějakém nebezpečí. V souvislosti s tou umělou inteligencí…No, až ho uvidíte, pozdravujte. Ať se někdy staví na kafe.“ „Tak zatím. Děkujem. Ten Martell byl vynikající!“ Rozloučili jsme se s tím, že až se vrátíme z Provence, ozveme se. Robin měl zase hlad, to asi po tom koňáčku. Taky bych si něco dal. A tak jsme zapadli do restaurace „Hrnce, pánve“. „Robine, volej komisaře, ať můžem poptávat ty příbuzné.“ „Nech mě najíst,“zavrčel. Objednali jsme si pravou provensálskou bujabézu a Robin pak šel do tradičního kuřete na víně, já se spokojil s hovězím po burgundsku. Dali jsme si džbánek Pinot Noir. Po takovém obědě nám oběma bylo hned líp.
„Komisaři, zdravím. Mám dotaz.“ A Robin dal telefon na hlasitý poslech, protože jsme seděli dost stranou od ostatních hostů… „Ještě nemůžeme mluvit o smrti Allana Cardina? V redakci jsme dostali telefony na příbuzné. Jsou v Provenci a chceme za nima zajet…“ „A je to nutné? Co myslíte, že se dozvíte?“ „No, to samozřejmě nevím, ale někde musíme něco vyšťárat..“ „Jet tam můžete, to snad rozpočet magistrátu unese. My ještě nevíme na sto procent, že jde o vraždu. Takže jim jen řekněte, že umřel. Myslím, že to stačí. Než dojedou do Paříže, jestli vůbec, tak už s tím snad budeme, budete, hotoví. Trochu pochybuju, že se dozvíte něco víc, než víme. Až budete zpátky, chci ten týdenní report. Nezapomeňte!“ „Haló. Tady Robin Prohaska, mohu, prosím, mluvit s některým z příbuzných pana Allana Cardina?“ „Allana Cardina? No, já jsem jeho teta. A co si přejete?“ „Jsme novináři z Čech a chceme o něm napsat životopisný článek. A myslíme si, že by nám pomohlo, kdybychom si o něm s vámi mohli promluvit…“ „A proč si nepromluvíte s ním? Já ho vlastně vůbec neznám…“ „Víte, jak to říct… on nedávno zemřel…“ „To, to je mi líto, ale opravdu, já ho v životě viděla snad dvakrát. Naposledy před takovými deseti lety… A on se o mně zmiňuje v poslední vůli?“ „To, bohužel nevíme. Tak můžeme za vámi přijet?“ „To je naprosto zbytečné. Jak jsem vám říkala, já ho vlastně ani neznala a nemám k tomu víc co říct. A navíc nemám moc času!“ „Tak promiňte, že jsme obtěžovali…“ „To byla ale nepříjemná osoba! Asi ani nemá cenu volat do Arles tomu bratranci.“ „No, nevím, možná bys to mohl zkusit. Ať máme čisté svědomí.“ Robin mě poslechl a vytočil číslo na bratrance. Ale podle krátkého hovoru a podle toho, jak se tvářil, mi bylo jasné, že do Provence nejedem. „Komisař měl pravdu. A víš co, pojď zajdem ještě jednou do toho bytu a pak na hotel. Tam to sepíšeme a odevzdáme…komisaři. Ten nám zaplatí nějakej ten paušál…“ „A pofrčíme domů! To je rozumné, ne.“ V bytě jsem se znova dal do prohlížení knihovny a Robin si vzal židli, přistavil k robotovi, sedl si a začal na něj mluvit. Jenže ono se nic nedělo… „Robine, musíš mu dát příkaz! Na normální kecy nereaguje… Hele, podle té pitevní zprávy Allan žádnou závažnou chorobou neměl…“ „A co ?“ „Kdyby chtěl spáchat sebevraždu, tak by nechal nějakej dopis, zprávu. Nějaké zdůvodnění, ne? Myslím, že eutanazii, stejně jako sebevraždu, můžeme klidně vyloučit.“ „No, nevím. Představ si situaci. Robot mu k snídani udělá kafe a on mu poví: Jdi do kuchyně a vrať se s nožem. Vrazíš mi ho do srdce… Je to vražda? Nebo sebevražda?“ „To jsme ve slepé uličce. Tady by pomohl záznam komunikace. Jestli vůbec je. A to by nám měl říct výrobce.“ „Tak to takhle napíšem komisaři. Myslím, že na výrobce se bude muset stejně obrátit policie…S náma mluvit nebudou.“ „Volám komisaře,“ řekl Robin. A naťukal na mobilu jeho číslo. „André, tak ti teď tady, teda na hotelu, píšeme tu zprávu. Na jih jsme nejeli, měl jsi pravdu, nemělo by to smysl… Zítra nebo pozítří ti sekretářka pošle fakturu s vyčíslenými náklady. A my se jdem balit na cestu domů…“ Odpoledne zazvonil Robinovi telefon. Zrovna jsme chtěli jít na recepci a zaplatit. Volal komisař. Říkal, že nemáme nikam jezdit. Došlo ke druhé vraždě. A že si nás ráno vyzvedne v hotelu.
U snídaně jsme si chtěli prolistovat Le Monde… Na první straně velká fotografie s robotem nad mrtvolou. A titulek: Vražda Luise Merciera, zakladatele Nadace na podporu člověka. Chvilku po deváté dorazil Andre. Byl nervózní. Když uviděl, že máme na stole Le Monde, hlasitě vzdychl a sedl si k nám. Poručil si kávu. „Vidím, že už jste to četli…Je to průser. To se nemělo dostat na veřejnost. Teď nás začnou nahánět i kvůli té první vraždě. Nenapadá vás, co by je mohlo spojovat?“ Zeptal se a znělo to skoro zoufale. „No, napadá! To je ten samej robot jako ten v Rue Cambon 15.“ „Pravda. Dopijem kafe a pojedem. Na Rue Balzac je to tak deset minut. Dům patří jeho nadaci. Bydlí… bydlel v prvním patře.“ Když jsme přišli, byli policajti se svou prací skoro hotoví. Na zemi se, stejně jako v prvním případě, válel zakrvácený kuchyňský nůž… „Víme chlapci,“ obrátil se komisař na techniky, „kdo tyhle roboty vyrábí?“ „Jasně šéfe! Zatím je to jen jedna firma. FTR (fabrik technik robotik), ale už chystá výrobu i další, v Lyonu. “ „Fajn. Sežeňte mi telefon na ředitele. A hned, prosím. Dík.“ V bytě jsme našli i leták.
Výzva všem lidem dobré vůle! Lidé! Bděte! Umělá inteligence nezná hranice, neví, jaké jsou lidské hodnoty a nebude napomáhat jejich rozvoji. Naopak bude omezovat rozvoj člověka, bude za něj přebírat třeba i triviální „věci“. Takže pomalu ale jistě se člověk odnaučí používat svůj mozek a přenechá zde na zemi místo umělé inteligenci…Náš slovutný Otec to napsal zcela jasně…
A následoval text-encyklika Papeže Lva XIV. O ochraně lidské osoby v době umělé inteligence.
„Takže. Mluvil jsem s Laurentem Duboisem. Ředitelem té firmy, co roboty vyrábí. A zítra v deset máme být u něj. Vyzvednu vás v
hotelu…před desátou.“ Laurent Dubois stál jako opařený. Právě domluvil s komisařem Chaumontem. A ten mu řekl, že bude muset vydat policii komunikaci mezi jeho dvěma roboty a těmi mrtvými… To přece nejde, bránil se. Připraví nás to o důvěru klientů. A navíc jsme teď ten hlasový modul dali k patentování… Novináři si na tom jistě zgustnou! Nalil si velkého panáka whisky. Pak vytočil číslo telefonu: „Lavale, ihned ke mně!“ Ani ne za pět minut vešel do kanceláře firemní bezpečák Laval. „Neprodleně najdi někoho, kdo je schopen se beze stopy vloupat do bytů na Rue Cambon 15 a Rue Balzac 25. Jsou tam naši roboti a je třeba ještě dnes, nejpozději v noci, vymontovat a zničit komunikační čip a ovládací panel z těch robotů.“ „Kolik můžu slíbit?“ „Na peníze se neohlížej! Důležité je, aby to klaplo. Nesmí se to dostat do ruky nikomu. Máme před patentem a někdo by to mohl vynést ven. Tak bude lepší zničit to a zamést stopy! Zítra dopoledne tu budou policajti a já jim budu muset vysvětlit jak se do robotů dostat…Ale oni nesměj nic najít! Rozumíš!“ „Jasně, šéfe. Jdu na to.“ „A jak to ten tvůj člověk zničí, tak volej. Musím to vědět ještě než se objeví policie! Jo, a je tu ten generál ve výslužbě… Tomu zavolám sám a až se s ním domluvím, pak vymontujete i čip z jeho robota…Ale to teď nespěchá. Pokud vím, generál je naživu.
Po půlnoci se bytě na Rue Balzac objevil stín. Vyndal si nářadí a pustil se do otevírání robota…Když byl náš neznámý zabraný do práce, objevil se v místnosti další muž. Viděl, že u robota někdo klečí. A tak neváhal. Rychle vytáhl pistoli. Vystřelil… Podíval se mrtvému do kapes a vysypal obsah příruční kabely. Mezi věcmi našel na parketách i sáček a v něm komunikační čip a desku. A u nich papírek s adresou Rue Cambon 15… „Výborně,“ zamumlal. „Tam teda nebudu muset!“ Pustil se do rozebírání robota. Nejdřív vyndal komunikační čip a pak celou desku. Po té si sbalil nářadí a rozlámal čip i desku a stejně tak zničil i „věci“ ze sáčku. Podíval se na hodinky. Byla skoro jedna…
Vyšel z domu, do popelnice, připravené k rannímu svozu odpadků, naházel zničené čipy i desky a nakonec i tašku. Pak si přivolal projíždějícího taxíka. Pozoroval mihotající se Paříž kolem, která ho pomalu začala uspávat. „Tak jsme tady, pane. Metro máte přes ulici.“ Budí ho taxikář. Zaplatil, poděkoval, rozloučil se a zmizel v metru …
Generální ředitel Dubois ráno, než měl přijít policejní komisař, vytočil číslo na generála ve výslužbě Piera Bizotta. Nikdo to nezvedal. Vytočil číslo ještě jednou a jeho mizernou náladu to jenom prohlubovalo. Vtom zazvonil mobil. Volal komisař. „Musím se vám omluvit, dnes to k vám nezvládneme… Neznáte náhodou pana Bizotta?“ „Ne.“ „Opravdu? A víte, že má doma, tedy měl, stejného robota, jako ti dva mrtví, kvůli kterým jsme dnes měli mít schůzku?… Nelžete mi, pane Duboisi!“ „Omlouvám se…Zapomněl jsem. Ten Bu…buzott,nebo jak se jmenuje, ten má našeho třetího robota. My jsme vybrali tři osoby, kterým jsme poskytly k vyzkoušení naší novinku, než to dáme patentovat. Robota, který je ovládán hlasem…zapomněl jsem na toho třetího. To víte, minulý týden jsme finalizovali přihlášku k patentovému řízení…mám s tím spoustu starostí…Omlouvám se.“ „Ten váš Bizott je mrtvý, někdo ho zabil jako ty dva předchozí. Nic o tom nevíte, že?“ „To…to opravdu nevím…“ „No, nic. Přeložíme tu dnešní schůzku na zítřek, na desátou. Vyhovuje vám to?“ „Ale už jsem komisaři říkal, že vám nic moc povědět nemůžu, protože nechci vyděsit budoucí klienty. A ani konkurence nespí, a patentové řízení je teprve na začátku…“ „Tady jde o zločin, pane řediteli! Tak zítra v deset!“
Zrovna jsme snídali… „Volá komisař,“ řekl Robin a zapnul hlasitý odposlech. „Tak mládenci, kde jste? Nějak se nám to všechno ještě víc komplikuje! Máme další vraždu…“ „Snídáme, komisaři. V hotelu.“ Tak vydržte, dorazím do půl hodiny!“
Přibližně ve stejnou dobu zazvonil v kanceláři generálního ředitele telefon. „Pane, teď mi volal náš muž, že oba roboti v sobě nemají nic závadného, tak, jak jsme se domlouvali…“ „To je dobře člověče. Ale máme další problém Bizott je mrtvý. Takže musíte zařídit i toho třetího robota. Hlavně rychle! Policie se ke mně přeobjednala na zítra, na desátou…“ „Je to dost narychlo, šéfe…a náš člověk za to bude určitě chtít příplatek.“ „To je mi jedno! Hlavně ať je to včas hotové…“ „Ještě taková maličkost, pane. Jde o drobnost, ale měl byste o tom vědět.“ „O co jde?“ „V jednom bytě se u toho vyskytla cizí osoba…“ „Cože?“ „No, ano. A musela být tedy eliminována. A tím se i samotný účet zvýšil.“ „Peníze tu neřešte, hlavně jestli ten váš člověk po sobě uklidil.“ „Na to se můžete naprosto spolehnout!“ „Takže, jak jsem říkal, zařiďte i tu třetí věc a pokud možno stejným způsobem. Nezapomeňte po sobě uklidit a dejte mi včas vědět.“ „A jaká je adresa?“ “ Montmartre, Rue Ernest Roche číslo 43, druhé patro.“
Když dorazil komisař, už jsme byli skoro po snídani. Sedl si k nám, poručil kafe a ustaraně se na nás podíval. „Tak mládenci, kam jste s případem doputovali?“ „Rozpohybovali jsme robota. A jinak sbíráme střípky…“ „Tak já vám přidám ještě jeden, abyste měli o čem přemýšlet. Byl zabit Piere Bizott, generál ve výslužbě. A jak mi řekl ten ředitel, roboty dali do testovacího provozu jen třem lidem. Takže to byl ten třetí! Mrtvoly máme. Všechny. Teď ještě najít pachatele… Jo, a odvolal jsem dnes schůzku v té firmě FTR, přeložil jí na zítřek, na desátou. Naložím vás tady ve čtvrt na deset.“ Mobil v kapse mu zavibroval. „Ano Poslouchám!“ Když skončil a strčil si mobil do kapsy, vší silou bouchnul do stolu, až hrnky s kávou nadskočily. „Takže ten průser se nám pořád zvětšuje, hoši. Dopijte. Jedeme znova do bytu na Rue Balzac. Čeká na nás překvapení. Mrtvola. Trochu uklizená, trochu neuklizená. Ale tuhá už zřejmě od půlnoci… Na Bizotta se pojedem kouknout až potom. Ten taky nikam neuteče…“
Přijeli jsme na místo. Ulice před domem byla zapáskovaná. Dva četníci komisaře zdravili a zřejmě to tu měli na triku. Hlídali, aby nikdo nevlezl dovnitř. V bytě to hučelo, jak v úle. „Kdo ho našel?“ „Komisaři, my to viděli až ráno, když jsme prohlíželi záznam z kamery. Podle času na displeji, to bylo chvilku před půlnocí. Na kameře je i záběr na vraha, i jak uklízí mrtvolu. A pak jak se hrabe v robotovi. Něco z něj vytahuje a rozláme na kousíčky, stejně jako něco z pytlíku na zemi. Chcete to vidět ?“ „Teď ne, stáhněte mi ten záznam a dopravte ho na můj stůl. A co mrtvola? Nějaké markanty?“ „V montérkách sme našli lístek z vlaku. Přijel z Lyonu. Odpoledne po čtvrté.“ „Doktore, co vy? Máte něco?“ „Celkem nic. To znáte, komisaři. Po pitvě budu vědět víc…. Snad jen…“ „Co?“ „Zlomenina pravého hlezna. Má tam železa. Takže čerstvější zlomenina… Jinak zatím nic.“ „Jméno neznáme?“ „Ne, šéfe.“ „Komisaři,“ vmísil jsem se do debaty. „A prohlídli vaši chlapi záznamy s kamer před domem?“ „Co, ty na to?“ Obrátil se na jednoho z techniků Andre. „Ještě ne, šéfe.“ „Tak to udělejte hned. Dokud jsme ještě tady!“ „A ještě snad detail. Jak říkal doktor. Zlomenina hlezna a železa v noze, tak mě napadlo, jestli by nestálo za to poptat se v Lyonu doktorů, ortopedů v nemocnicích…Přece ty železa mu tam nedával nějaký felčař,ne?“ „Co vy na doktore?“ „To rozhodně operoval ortoped v nemocnici.“ řekl doktor. „Kolik může být v Lyonu nemocničních ortopedů?“ „To fakt nemám představu. Ale když se obrátíte na místní lékařskou komoru, tak tam vám to určitě řeknou a pomůžou… Jestli ke mně už nic nemáte, tak já tu skončil. Po pitvě pošlu protokol.“ „Dobře, doktore. Mějte se.“ Ukončil konverzaci Andre Chaumont.
… „Komisaři! Už to máme. Pojďte se podívat!“ Na obrazovce byl čas 0 hodin 48 minut. Z domu vycházel muž v pracovním oblečení. Přes rameno tašku. Na chodníku byly připravené popelnice. Muž k nim přistoupil, zvednul víko a dovnitř hodil nějaké odpadky. Do vedle stojící, prázdnější popelnice, hodil tašku… A pak zamával na taxi. „Komisaři, je možné identifikovat značku toho taxíku?“ Zeptal se Robin. „Chlapi, zjistěte, co je to za taxi, kdo ho řídil a kde vysadil toho chlápka… A v místě, jestli to teda půjde, prohlídněte kamery. Zjistěte mi kam míří…a dopravte mi to všechno co nejdřív do kanclu. Jó, a někdo zavolejte do Lyonu našim. Ať se poptaj po ortopedovi z nemocnice, co nedávno operoval chlápka se zlomeninou, jak to říkal doktor? Že jde o zlomeninu hlezna, a někdo mu tam dával železa…A ať nám toho doktora nevyděsej. Jde nám jen o jméno pacienta. My jedem na Montmartre.“
Paříž je město vůní a chutí. Na jazyku mám ještě stopy po burgundu … Škoda, že nemám víc času, abych se tu pocoural. Takhle jsem přemítal přilepený na okénko policejního vozu, který mířil ke kopci básníků a malířů, kopci francouzské avantgardy… Před domem číslo 43 na Rue Ernsta Roche stála dvě policejní auta. Vchod hlídali dva uniformovaní, kteří nám při příchodu salutovali. Piere Bizott byl generál ve výslužbě. V jeho bytě byli jak technici, tak tam na nás čekala i domovnice. Obrázek, který se nám při příchodu naskytl byl jako přes kopírák z těmi předchozími. Robot socha. Stojí nehybně, v drobném předklonu, před ním leží na parketu kuchyňský nůž s dlouhou čepelí. Čepel od krve. Místo, kde ležel generál je na parketách obkreslené bílou křídou. Mrtvolu si už odvezli.
„Pane komisař,“ spustila domovnice, jak nás uviděla. A obracela se přitom na Robina… „Pane komisař, i když pan generál měl půjčeného robota, občas sem sem zašla. Co může takový robot vědět. Starý pán potřeboval i nějaké to lidské slovo. Někdy jsem mu i to kafe uvařila. Místo toho stroje…“ „No, a jak to bylo dneska?“ Zeptal se jí pravý komisař. „Přišla jsem do bytu někdy po desáté. Přinesla jsem panu generálovi čerstvé croissanty. On je rád. Když jsem otevřela, odemkla, dveře a vešla dovnitř, viděla jsem to, co teď vidíte vy! Víc vám asi říct neumím…“ „Tak jo, můžete jít, když budeme potřebovat, zajdem za váma. Zatím děkujem.“ My s Robinem jsme se mezi tím rozhlíželi po bytě. Jako v prvním případě, i tady jsem zjistil, že Piere Bizott byl výsostně technický typ. V knihovně bylo hodně svazků o armádní technice. Technické výkresy zbraní. A na polici jsem objevil i malou cedulku. A na ní stálo, že jedině technický pokrok posune lidstvo kupředu. V jedné z knížek byla záložka. Na ní rukou psaný text: Přichází doba, kdy tu bude vládnout všeobjímající umělá inteligence a já už objevil řadu lidí, kteří se chtějí vetřít do její přízně. Nabízejí na nejrůznějších servrech svou tzv.nezištnou pomoc a jsou i takoví, kteří udávají jiné lidi. Udávají je umělé inteligenci, aby si na ně dala pozor, že by jí mohli tito jedinci škodit…
Chtěl jsem vzít do ruky tu knížku ještě jednou, ale Robin mě vyrušil. „Hele, už jsme tu nějak dlouho. Víme, co potřebujem. A teď bych si rád zašel na víno, někam do klidu, kde se dá přemýšlet. Tady to teď nejde. Pojď, jdeme…“ A jako by to slyšel Andre. „Dejte sem, chlapi, kamery. Jednu do bytu druhou před vchod do chodby a třetí instalujte na ulici. Ale udělejte to tak, aby si kolemjdoucí těch kamer nevšiml. Vím, že při bližším zkoumání je objeví, ale neměly by být vidět hned, na první pohled. Jo, a tady chlapcům dejte klíče od bytu, aby si sem mohli kdykoli zajít.“ Komisař se na nás zadíval, pokýval hlavou a pokračoval. „A my tři si teď dojdem dolů na kafe, a v klidu si něco povíme.“ Ještě než jsme šli, se Robin přiblížil k robotovi a rozkázal. „Zvedni nůž z podlahy!“ Robot se rozhýbal a zvedl kuchyňskou vražednou zbraň. „Funguje to stejně jako v prvním případě.“ S těmi slovy jsme se rozloučili s četníky, kteří nám předali klíče od domu i bytu. V místní kavárně jsem si poručil sklenku červeného burgundu, komisař si dal kafe a Robin mě napodobil. „Tak pánové,“ začal řeč komisař, „nezapomeňte, že vás zítra naberu před hotelem a jedem za ředitelem té firmy na roboty. Připravte si nějaké smysluplné dotazy.“ Napil se kávy. Postavil hrnek na podšálek a pokračoval. „A teď mi povězte nějaké vaše dojmy, postřehy… Vraždy jsou tři plus jedna…a snad už nic nepřibude…“ „Andre,“ začal Robin zvolna, „tak víme, že ti roboti fungují, že k vraždám, dovolím si tu hypotézu, že k vraždám došlo identickým způsobem. Znamená to tedy, že jde o jednoho vraha.“ „Plus ještě o jednu, vlastně dvě, zatím neidentifikované osoby.“ Doplňoval jsem Robinovu řeč. „Vražda čtvrté osoby, no, to je někdo, kdo se nám k celé věci, zatím z neznámého důvodu, přimotal. Musíme zítra tak trochu kleknout na toho ředitele, přece ten technik říkal, že firmy na výrobu robotů jsou dvě. Tedy jedna je už vyrábí a ta druhá, v Lyonu, se na to chystá. Proto ten lístek z vlaku u čtvrté mrtvoly. Ten člověk byl asi poslanej, aby tu něco zjistil, k něčemu se dostal…“ „Dobrý postřeh,“ prohodil Andre. „Jo, ještě jsem vás chtěl požádat, i když vím, že je to samozřejmost, abyste o tom, co zjistíte, nemluvili s nikým! A ani u vás v kanceláři před sekretářkou. Je mi totiž divné, že kolem nás zatím nekrouží novináři. A moc rád bych, kdyby to tak ještě chvíli zůstalo… A budeme si nově získané poznatky vyměňovat jen mezi námi třemi. Někde stranou. Abychom eliminovali únik informací…“ S těmi slovy se Andre zvedl od stolu, pokýval hlavou a odešel. „Robine, řekni mi, co všechny ty vraždy, podle tebe, spojuje!“ „Tak víme, že měli půjčeného robota…“ „To víme. A co dál?“ „Někdo musel tomu robotovi, těm robotům, dát rozkaz k vraždě! Všichny tři osoby měli zvláštní vztah k technice. Třeba generál, ten si myslel, že bez technického pokroku nemá život smysl. Ten zakladatel nadace zase varoval před technikou a vyzýval k větší lidskosti. A redaktor, ten zase proklínal umělou inteligenci a psal o potřebě regulace…To byl například ten článek, co jsem ti dal přečíst. Takže je tak nějak spojuje technika, vztah nebo odpor k ní. A pak je tu ještě ta čtvrtá vražda. A ta s tím souvisí. Někdo chtěl z toho robota něco dostat. Proto se v něm vrtal. A ten, kdo ho zabil, ten mu v tom zabránil. Je možné, že si ho někdo kvůli tomu i najal.“ „Nebo přišel do bytu kvůli stejné věci, jako ten zavražděný…Jen tam přišel později a…překvapilo ho, že už tam ten z Lyonu, je. A tak jednal.“ „V každém případě bych od té čtvrté vraždy začal. Uvidíme, jestli policajti zjistí to jméno muže, co přijel z Lyonu. A navíc, v Lyonu je druhá fabrika na výrobu robotů, říkal to přece ten policejní technik. Co když šlo o to, vykrást něco z robota, odvézt to do Lyonu a dát to do jejich budoucích výrobků.“ „Ty myslíš, že jde o konkurenční boj?“ “ Je to možné. A ty vraždy můžou bejt jen mlha, zástupný problém, aby se policie dívala jinam.“ „Tak bychom i tohle měli zítra probrat s komisařem.“ „Mě by teda zajímalo jestli existuje souvislost mezi touhle pařížskou a tou lyonskou firmou.“ „…A taky jestli mohli ti roboti přijímat nějaké rozkazy i jinak než slovy.“
K snídani jsem si dal kávu s mlékem a dva croissanty. Pak jsem se chtěl ještě projít, ale komisař byl rychlejší. Přijel dřív a jak naznačovaly desky v jeho ruce, chtěl si s náma, než vyrazíme k řediteli, o něčem popovídat… V tom jsem se nemýlil. Sotva dosedl, vytáhl z desek fotografie. Na jedné byl muž, který vystupuje z taxíku, na druhé, jak vstupuje do metra. „A máme tu dokonce záběr z metra, kdy z automatu někam telefonoval. Díky šikovnosti našich techniků a i díky tomu, že měl nějakou mastnotu na prstech, se nám podařilo zjistit kam volal. Sice to zabralo čas, protože kombinací čísel bylo několik, ale myslíme si, že mluvil s nějakým Lavalem.“ „A nevíme, kdo ten Laval je?“ „Ne, to ne, ale já si myslím, že to nějak souvisí s tou firmou na výrobu robotů.“ „Tak se na to zeptáme ředitele…“ Andre něco málo pojedl a my mu na přeskáčku říkali, o čem jsme ještě přemýšleli a mluvili v hospodě. Přerušil jídlo, vytáhl telefon a… „Tady komisař Chaumont. Jsou kamery na místě? … Jak to že ne? Jo, vám se je nepodařilo sehnat! Tak sehnat! Jděte okamžitě do bytu generála, a až tam budete, volejte…“ Komisař hltal omeletu, až se skoro zakuckal… „Jedeme,chlapi, jedeme. Ti blbci nesehnali kamery. No, spíš se na to vybodli…“ V autě Andremu zazvonil telefon znova. „Cože?“ Řekl s úžasem v hlase. A poručil šoférovi, aby otočil auto. „Nejdřív jedem do bytu generála. Někdo tam včera v noci byl!“ „To ale nestíháme toho ředitele.“ „Ale stíháme. Já k němu pošlu tady poručíka……. A ten ho přišpendlí, dokud nepřijedeme… Nějak mi to celé s těmi roboty začíná jít pořádně na nervy. A proto si toho ředitele podám tak, že na to hodně dlouho nezapomene!“
Když jsme vešli do bytu, stáli tam četníci, nešťastní jak šafářův dvoreček, a salutovali. „Na salutování se vybodněte chlapi, kdo tu byl a co chtěl? Co jste zjistili?“ „Šéfe, tady není nic vidět. Jen jsme si všimli, že tu někdo zapomněl u robota šroubovák. Ten tu včera nebyl!“ „Nějaké otisky na tom šroubováku?“ „Ne, šéfe,nic viditelného. Ale ještě to samozřejmě předáme technikům a dáme vám info.“ Robin mě zavolal. „Podívej!“ Obešel jsem robota a Robin klečel na parketách a ukazoval na sotva půlku otisku boty, celé to bylo trochu rozmazané. „Byl tady a něco z toho robota chtěl…. Jako minule. Jen ty kamery tu nemáme. A Andre, nemáte už nějaké zprávy z Lyonu?“ „Na to je brzo, až skončíme u ředitele, zavolám jim!“ Ještě jsme důkladně prohlídli byt. A já se před odchodem zastavil u robota, který pořád ještě držel nůž. „Dej ten nůž na podlahu!“ Nic se nedělo. Robot se ani nehnul. Tak jsem mu ještě přikázal: „Jdi do kuchyně!“ A zase nic. „Asi si ten náš neznámej něco z robota odnesl. Něco, co souviselo s ovládáním…“ Řekl Robin a měl se k odchodu. A prohodil k policajtům: “ Tamhle za robotem je na parketách částečný otisk boty… Tak ať ho technici nezapomenou sejmout.“ Četníci mezi tím dostali dosti důkladně vynadáno za ty kamery. My si vzali jejich auto a odjeli za generálním ředitelem.
Ředitel Laurent Dubois začal být nervózní jako pes. Bylo něco před desátou a on zamáčkl snad už dvacátou cigaretu. V tom do jeho kanceláře vstoupila asistentka. „Tak co? Už volal Laval?“ „Ještě ne, pane řediteli, ale jsou tu ti pánové od policie. Chtěl jste, abych vás upozornila… Že je budete chtít sám uvítat.“ „Dobře, dobře…“ „Čekají na recepci.“ „Už tam jdu a kdyby Laval volal, okamžitě mi to přijďte říct…Ale ti pánové od policie to vědět nemusí….“
„Tak vítejte,“ začal konverzaci Dubois. A tvářil se přitom jakoby spolknul žábu. „Pojďte za mnou, sedneme si u mě v salonku, aby nás nikdo nerušil.“ Když jsme se všichni uvelebili a jeho asistentka roznesla kávu, začal komisař otázkou: „Neznáte náhodou pana Geofroie Lavala?“ Řediteli viditelně zaškubalo ve tváři. V nastalé minutě ticha bylo slyšet, jak komisař dává kostku cukru do kávy a míchá…„Geofroie Lavala?“ Snažil se oddálit svou odpověď ředitel Laurent Dubois. „No, ano. A nezdržujte nás. Máme na vás ještě tisíc otázek.“ „Ale komisaři! Vždyť jsem vám už říkal, že o celé věci vám nemohu poskytnout mnoho informací. Naše výroba robotů teď stojí. Jsme před schválením patentu na jejich vylepšení, a než se to stane, je naprosto vyloučené, abych o tom poskytoval jakékoliv informace. Chápejte! Tisk, konkurence…“ Komisař to nevydržel. „Pane řediteli, nechte si tenhle svůj vodopád. Tady jde o čtyři vraždy! Pokud nechcete, abychom vás považovali za spolupachatele, spolupracujte!“ Bylo slyšet, že kadence hlasu komisaře roste, stejně jako jeho rozčílení. Pak se trochu zklidnil a řekl: „Dobrá. Začneme od začátku. Kdo je Geofroi Laval? Znáte ho?“ „…Je to náš zaměstnanec,“ řekl Dubois skoro šeptem. „Výborně! Zavolejte ho! A než sem přijde, povězte nám, kdo že to chce v Lyonu vyrábět roboty?“ Když Andre viděl, že se Laurent Dubois nadechuje, aby nám zase začal něco vyprávět, předběhl ho. „Ne, ne, řediteli. Nejdřív zavolejte toho Lavala a pak povídejte.“ Laurent Dubois zavolal svou asistentku a dal jí instrukce. Vrátila se téměř okamžitě. „Pane řediteli, dnes má ten Laval dovolenou. Mám to zapsané v kalendáři na svém stole.“ „Aha. Zapomněl jsem… Dobrá. Pánové, nedáte si sklenku koňaku?“ To se Robinovi zalíbilo a tak prohodil. “ A jakou preferujete značku, řediteli?“ „Martel… Dáte si?“ „Dobrá volba.“ Komisař se poprvé usmál. Dubois kývnul na sekretářku. Ta se drobně uklonila a zmizela v kuchyňce vedle salonku. „Tak pánové, chtěli jste vědět něco o Lyonu.“ „No, ano. Kdo tam ty roboty bude vyrábět?“ “ Víte, tady před časem pracoval nějaký Luise Blanc a…“ V tom do salonku z kuchyňky vešla s tácem, na kterém nesla koňak a skleničky, slečna asistentka. „…No a tenhle Luise Blanc se, po té, co jsme se s ním rozešli, odstěhoval z Paříže do Lyonu a pokud já vím, tak tam založil nějakou továrničku.“ Dobře jsem si všiml, že když ředitel mluvil o Lyonu, slečna málem upustila tác s pitím. Ale včas se vzpamatovala… Otočil jsem se a dělal, že nic nevidím. „Aha,“ řekl Andre, „a nevíte náhodou, co ta fabrička teď vyrábí?“ „Proč vás to zajímá, komisaři?“ „Víte pane Duboisi, my jsme u druhého vašeho robota a u druhé vraždy, našli i další mrtvolu. A ten člověk tam něco hledal, po něčem šel…“ „A co to má společného s Lyonem?“ „Našli jsme u něj lístek TGV. Přijel z Lyonu. A my už víme, že ho zabil někdo, kdo v noci, po vraždě, volal vašemu Lavalovi…“ Laurent Dubois hlasitě polkl. „Lavalovi ? Ale o tom já nemám žádnou povědomost. O tom nic nevím….Vím jen, že ten blázen Blanc chce v tom Lyonu vyrábět roboty. Když odešel, zjistili jsme, že si udělal pár kopií naší dokumentace a odnesl si to s sebou.“ „A ta dokumentace se týkala čeho?“ „No, výroby robotů… technické detaily a tak dále.“ „A to se týkalo i toho připravovaného patentu?“ „Ne, to ne, to bylo ještě tak dva tři roky před tím než jsme o tom začali uvažovat, jako o možnosti vylepšení funkcí…“ „Takže pojďte, shrneme si, co víme. A vy nám to, řediteli, budete eventuálně doplňovat…Robine, začněte.“ „Tak řekněme, ta vedlejší vražda, co je do ní možná nějak zapletenej ten zdejší Laval, nebyla náhodná. Vrahem byl, tedy je, někdo, kdo má užší vazbu tady na pana ředitele…“ „No, dovolte, pánové, to nemyslíte vážně,“ skočil Robinovi do řeči Dubois. „Ale myslíme.“ Kontroval Andre. „My totiž víme, že vám není příjemná jakákoliv zmínka jak o robotech, tak o Lavalovi… A jsem zvědavej, co z vás ještě vypadne stran toho Lyonu. Bude lepší, když kápnete božskou hned, dřív než s tím přijdou naši operativci.“ Při těch slovech se komisař upřeně zadíval na mě. A tak jsem spustil. Fabuloval jsem tak, aby to Laurent Dubois nepoznal. „Víte, my do pár hodin budeme mít, a to i bez vašeho Lavala, člověka, co je vrahem čtvrté oběti. Už víme, že zlikvidoval něco z robotů… A vy nám jistě rád povíte, co to bylo….Známe už taxikáře, co ho vezl a máme i snímky z kamer metra. Takže víme, kde vystupoval. A je jen otázkou času, kdy si ten dotyčný sedne na židli u pana komisaře k výpovědi… Taky se nám podařilo rozhýbat vaše tři roboty. Ale dnes ráno už se ten generálův ani nehnul. To znamená, že i z něj někdo vymontoval ovládání. Stejně jako to udělal i u těch druhých dvou. Všechno, co nám teď řeknete, pane Duboisi, může pro vás znamenat výraznou polehčující okolnost. Tak přemýšlejte…“ Asi jsem ho dostatečně vyděsil. Napil se Martelu a začal. „Víte pánové, já s tím, co dělal nebo kde byl a s kým se stýká ten Laval, nemám nic společného. On u nás pracuje jako bezpečák. Dohlíží na to, aby se někdo nezmocnil našeho know how. A to od té doby, co jsme vyhodili Luise Blanca. My teď měli hodně práce s tím patentem, ale to už jsem vám, komisaři, říkal…“
„A může robot sám, bez příkazu například zabít člověka?“ Zeptal jsem se. „Ne, to nejde. Robot je ovládán na základě krátkých vět, jako například: Přines kávu.“ „A je komunikace mezi člověkem a robotem uchovávaná. Myslím, alespoň čtyřiadvacet hodin ?“ „Komunikace uchovávaná není,ale pracujeme na tom.“ Zalhal ředitel.
„A jak je možné ovládat roboty, když jejich dosavadní systém ovládání někdo vymontuje.“ „Když je nebude možné ovládat hlasem, lze je ovládat a zadávat jim pokyny prostřednictvím internetu. Je to ale složitější. Ty příkazy je, třeba tak říkajíc, nahrnout najednou pro delší časové období…“ „No, dobře, ale jak?“ „Každý robot musí na konci dne nebo na konci svého naníjecího cyklu do doku. Znovu se dobít. A prostřednictvím sítě mu v té chvíli můžete zadat příkazy. Přes elektrické vedení…“ „A konkrétně?“ „No, konktétně byste se museli zeptat našich specialistů. Co o tom vím já, tak technologie, s jejíž pomocí dochází k přenosu dat prostřednictvím elektrické 220V sítě je známá jako Powerline Communication, říká se jí PLC. Využívá se běžně pro přenos dat po elektrické síti… Jestli budete chtít vědět podrobnosti k téhle technologii, zavolám některého z našich vývojářů…“ „Nene. To nám stačí. Jen jsme potřebovali vědět, že ten přenost dat je takhle možný. Pokračujte , prosím, o tom dobíjení robotů…“ „Dobíjení robotů trvá vždycky nejméně dvě hodiny…“ „A tohle, o čem teď mluvíte, kdo to tady ve firmě ještě věděl?“ „Především to věděli naši vývojáři, ajťáci, no a my ve vedení firmy…“ Ozvalo se zaklepání. V zápětí vešla asistentka, a řekla Laurentu Duboisovi: “ Pane řediteli, je tu vaše dcera a chce s vámi mluvit. Prý je to velmi naléhavé !“ „Pánové, na chvilku mě, prosím, omluvte!“
„Proboha, Lavale, co tu děláte? Ještě, že mám tak vyjímečnou asistentku, která ví co kdy má říct!“ „Já musel přijít! Tedy především vám chci říct, že i z toho třetího robota jsme odstranili, co jste požadoval…Ale náš muž, když mi volal, říkal, že ho někdo sleduje. Že v tom případě bude požadovat dvojnásobnou sumu. A řekl, že jí musí mít do osmačtyřiceti hodin. Jinak, že se přihlásí na policii!“ „Takže on nás vydírá….“ „Vypadá to tak. Já k takovým penězům, pane řediteli, přístup, jak víte, nemám. A lhůta uplyne zítra dopoledne…“ „Jděte do pokladny, hned tam zavolám. Vezměte ty peníze a zmizte odsud. Nechci vás tu vidět. Zítra ráno v devět se mi telefonicky ozvěte.“
„Pánové, ještě jednou se vám omlouvám, ale dcera mi sdělila, že se bude vdávat. Že musí… Tak, kde jsme to skončili. Aha. U řízení robotů na dálku. Tak prosím, ptejte se.“ “ Pane Duboisi, jde mi o tu firmu z Lyonu. Řekněte, je to pro vás těžká konkurence? Přicházíte kvůli tomu o nějaké významné zakázky?“ „Ale ne, pánové, to ne. Říkal jsem, že ten Blanc odešel s kopiemi našich plánů. Ale pokud je mi známo, tak ještě výrobu nezahájili.“ „Taky jste říkal, že ten člověk odešel o pár let dřív než jste začali uvažovat o tom patentu. Nemůže tady mít nějakého, řekněme, zvěda? Na záznamech z kamery jsme jasně viděli, že ten muž, co přijel z Lyonu, se chystal něco z robota vymontovat. Jestliže tedy něco z robotů vymontovával, s největší pravděpodobností to chtěl odvézt, možná prodat, v té druhé fabrice…Nevíte, o co šlo? O jakou součástku?“ „Přesně vám to teď nejsem schopen říct, ale až nám dovolíte si roboty odvézt, zjistíme to. Nejspíš šlo o nějaký čip. Ke kterému Blanc nic v plánech, co nám ukradl, neměl. Ale to fabuluju.“ Jaký byl váš vztah z panem Blankem?“ „Ale žádný! Vždyť jsem vám to už řekl. Neviděl jsem ho od té doby, co jsme ho propustili. A to už jsou tak nejméně tři čtyři roky.“ „Zavolejte nám sem tu vaší krasotinku. No, tu asistentku.“ Když Sophia Lefeber vešla, vypálil na ní komisař: „Jaký je váš vztah k panu Blancovi? Jste jeho přítelkyně?“ A povedlo se mu jí tím na chvíli rozhodit! Zakoktala se, zalapala po dechu. A Andre ještě přitlačil. „Tady jde o čtyři vraždy, slečno! Takže…! Chceme slyšet jen pravdu! Co víte o člověku, který přijel z Lyonu a měl něco s těch tří robotů získat?“ Ředitel Dubois chtěl do rozhovoru zasáhnout, ale komisař ho pokynem ruky umlčel. „Tak, prosím, slečno. Čekáme vaše odpovědi!“ Důraz v jeho hlase se stupňoval s každým slovíčkem. „Pane komisaři,“ vypadlo konečně ze slečny Lefeber, „co si o mně myslíte? Já žiju taky, v Paříži, a vůbec nevím, proč mě spojujete s někým v Lyonu! O vraždách nic nevím. A už vůbec nic nevím o nějaké osobě, co přijela z Lyonu. Já jsem jen osobní asistentka pana generálního ředitele Duboise. O výrobě a nějakých robotech nemám ani ponětí. Že, pane řediteli!?“ Dubois to potvrdil… Rozloučili jsme se s ředitelem i jeho asistentkou. Policejní auto jsme nechali před firmou a poručík nás odvezl druhým vozem k hotelu.
„Komisaři,“ řekl jsem když auto zastavilo, „Mám dojem, že nám slečna asistentka lhala a stejně tak nám asi lhal i ten Dubois… Mohl byste zjistit jestli má dceru? Myslím, že si teď s Robinem skočíme na kapku červeného. Zasloužíme si to… Hlavně nám, prosím, zavolejte, když budou nějaké novinky z Lyonu.“ „Myslím, že u robotů se už teď nic dít nebude, ale něco mi říká, že jestli to chceme trochu rozplést, měli bychom někde odchytit toho Lavala. Ve firmě se asi neobjeví, ale určitě bude řediteli volat.“ Robinova řeč zněla přesvědčivě. A tak komisař zaúkoloval poručíka. A na tom jsme se rozloučili. Nejbližší hospůdka byla tak blok od hotelu, v malé, postranní uličce. A jak se zdálo, byla to dobrá volba. Už když jsme se blížili, zaslechli jsme zpěv. Šanson o lásce, víně a naději… Dýchla na nás Paříž. Sedli jsme s Robinem do kouta. Hned se objevil muž opásaný zástěrou a ptal se, co budeme pít. Burgund pochválil a přinesl džbánek a nějaké nasolené arašídy. „Víš, myslím, že ta čtvrtá vražda v sobě skrývá dvě cesty. Jedna vede přes toho Lavala k řediteli Duboisovi a druhá nám může poodhalit úlohu toho mrtvého.“ „Ale stejně si myslím, že nás nemine cesta do Lyonu.“ Takhle nějak jsme přemýšleli, pili a mluvili. Asi tak za hodinku, dvě, jsme ovínění vyšli na ulici a směřovali k hotelu. Když tu náhle se z jednoho přízemního okénka vysunula ruka, přidržela si Robina za vlasy…Za rukou vyplula usměvavá polonahá žena plných tvarů. „Hej, fešáci, kam spěcháte! Tady máme dost místa i pro vás.“
Dnes ani nevím, jak jsme se z té uličky dostali do hotelu. Ani si nepamatuju, jak jsme unikli ze spárů té polonahé lehké děvy. Když pozdě odpoledne volal Andre, klimbali jsme každý ve svém pokoji. Mě probralo až hodně hlasité klepání Robina, který mi sdělil, že musíme dolů do recepce, protože tam za chvilku přijede komisař. A má pro nás bombu… Mátožně jsem se usebral do koupelny a rychle, v rámci možností, jsem si opláchl obličej a už jsme „uháněli“ po schodech. Sotva jsme na recepci sedli do křesel, byl tu Andre. „Tak chlapci, poslouchejte. Tím mrtvým z Lyonu není nikdo jiný než jistý Emile Blanc. Bratr toho Blance, kterého náš ředitel kdysi vyhodil z firmy. A to není všechno. Máme horkou stopu. Už víme, že nás Jacques Cheval dlouho vodit za nos nebude. To je totiž ten, co zřejmě volal Lavalovi. Ten, co zavraždil našeho muže z Lyonu…Nejpozději zítra ho máme.“ „Komisaři, to jste nás dostal.“ „No, takhle pracuje pařížská policie! A na vás ale pořád je, abyste našli vraha těch tří, když připustíme, že vrah je jen jeden.“ „Ok. Tak my se sice chystali do Lyonu za tím Blancem, ale to už zřejmě není potřeba. Ještě jednou obejdeme ty byty, detailně je prohlídneme. Třeba jsme něco přehlédli.“ „Chlapci, výsledek potřebuju maximálně do týdne. Starosta pořádá tiskovou konferenci v souvislosti s úmrtím toho Luise Merciera… Jó, a ještě než poběžím…Dubois sice má dceru, ale je jí teprve devět. Takže nám fakt lhal. A proč asi? Podle mého za ním byl Laval. Až budu mít info po kupě, dáme si rande. Musím běžet… Tak zatím. Příště zajdeme spolu na burgund…“ „Andre,“ stihl ho poprosit Robin, „až budete mít toho vraha, dejte nám echo. Rád bych se ho taky na něco zeptal…“ „Tak jo, čau chlapi. A myslete na to! Tiskovka je za týden!“
Andre nekecal. Netrvalo to ani den a už volal, že Jacques Cheval má klepeta a mají ho v „péči“ lidi z jeho úřadu. A jestli se nám to hodí máme zítra dopoledne přijít. Na tom jsme se rozloučili…Ale pak jsme si to s Robinem rozmysleli. A zavolali mu: „Komisaři, něco nás napadlo. Mohl byste přijít do hotelu? …No, ano. Teď. Zašli bych na burgund a něco vám řekli…Ne, na telefon to není. A je to dost důležité…Tak jo. Čekáme vás v recepci.“
Když jsme odtáhli Andreho do „naší“ hospody za rohem, trochu se bránil. Ale byli jsme dost neoblomní. „Co pro mě máte? Ven s tím! Dneska fakt nemůžu. Ještě musím vyslechnout toho Chevala…“ „Nejdřív si dáme ten burgund,“ zamával jsem na číšníka v zástěře. „Andre, přemýšlíme o tom vrahovi a zjistili jsme, že nám v té skládačce chybí internet…“ „Jak to myslíte?“ „Komisaři, potřebovali bychom, abyste nechal zjistit, jak, jakým způsobem, se do bytů našich zavražděných dostává internet.“ „Přece po telefonní lince nebo vzduchem, ne?“ Andre si byl hodně jistý! „Ředitel nám přece řekl, že to může být i po elektrickém vedení…, nepamatujete ,“ skočil jsem do řeči Robinovi, „My tu ale máme ještě jednu věc! Potřebujeme, abyste s námi do bytů poslal někoho, kdo by pomohl dostat se do počítačů těch mrtvých, respektive, do jejich mailových schránek.“ “ Možná tam něco najdeme. Vodítko. Detail!“ Doplnil mě při prvním doušku Robin.
„… A ještě něco. Je naprosto nutné prohlídnout mailovou komunikaci ředitele Laurenta Duboise.“ André nejdřív koukal s otevřenou pusou, pak se zhluboka napil. „Vlastně máte pravdu. Ale to bude chtít povolení k domovní prohlídce. Tak dobře. Nějakého ajťáka za váma pošlu, ozve se. A to povolení snad do zítřka budu mít… Tak zítra. Přijďte tak v deset. To už bysme měli z toho Chevala něco dostat…A teď už vážně musím… Ten burgund je tu fakt kvalitní.“ Sotva to domluvil, rychle se zvednul…a byl pryč. „A my, Robine, dopijem ten džbánek, necháme si zavolat taxíka a pojedem se podívat do bytu v Rue Cambron 15. Neprohlídl jsem v knihovně všechny desky z jedné police…Myslím na to už dlouho. V těch deskách se skrývá vodítko k vrahovi.“ „Myslíš? Já bych si tak jistej nebyl. Ale za pokus to asi určitě stojí. Tak! Objednej taxi a zaplať…“
V bytě mi Robin řekl: „Běž si k tý knihovně, já jdu prozkoumat to připojení robota k dobíjení….“ Zase jsem se začetl do článku. Tedy, zas to byl nějaký úryvek….
…Lidstvo bude podle prognóz muset „udělat prostor“ pro více solárních panelů a datových center, které jsou pro rozvoj umělé inteligence nezbytné.
Daniel Kokotajlo vyvolal v minulém roce po zveřejnění svého scénáře o konci lidstva s názvem AI 2027 poměrně velkou debatu. Jeho scénář stojí na myšlence, že nekontrolovaný rozvoj umělé inteligence povede až k vytvoření tzv. superinteligence, která nakonec přechytračí i veškeré světové vůdce a povede ke zničení lidstva.
Tzv. superinteligence je třetím možným vývojovým stadiem – první je umělá inteligence AI, která je úzce zaměřena a navržena pro konkrétní úkoly (úpravy textu, obrázků apod.). Druhým typem je obecná umělá inteligence, která by měla být schopna replikovat kognitivní schopnosti člověka, řešit neznámé problémy a přizpůsobovat se novým situacím.
Po obecné inteligenci pak může přijít již zmíněná superinteligence. Rokem, kdy se tak stane a AI bude schopna plně autonomního chování, Kokotajlo a jeho tým označil právě ten příští, tedy 2027, i když s větší mírou pochybností.
Vycházel z myšlenky, že tzv. AI agenti plně automatizují kódování a výzkum v oblasti AI, což povede k „inteligenční explozi“, kdy budou vytvářet stále chytřejší verze sebe sama. Což nakonec podle prognózy povede k vyhubení lidstva, které bude muset „udělat prostor“ pro více solárních panelů a datových center.
Nyní se ale zdá, že jejich prognózy byly přehnané a nejen oni, ale i další experti odsouvají možný konec lidstva na později.
V aktualizované zprávě Kokotajlo uvádí, že k možné apokalypse dojde nikoli v roce 2027, ale až o pár let později, tedy začátkem 30. let 21. století. Předpověď stanovuje nový horizont pro vznik superinteligence na rok 2034 s tím, že konkrétní datum zničení lidstva stanoveno zatím nebylo.
„Zdá se, že věci se vyvíjejí pomaleji než ve scénáři AI 2027. Naše časové harmonogramy byly už tehdy delší, teď jsou ještě dál,“ napsal Kokotajlo na síti X.
„Již v minulém roce si řada lidí uvědomila, že výkon AI je poměrně nestabilní, a tak své prognózy ohledně ohrožení lidstva odsouvají na později,“ cituje server Guardian experta na řízení rizik AI a jednoho z autorů Mezinárodní zprávy o bezpečnosti AI Malcolma Murrayho.
I přes možné katastrofické scénáře má stále řada předních společností zabývajících se umělou inteligencí za cíl vytvoření umělé inteligence, která sama dokáže provádět výzkum v oblasti AI. Generální ředitel OpenAI Sam Altman v říjnu minulého roku uvedl, že interním cílem společnosti je mít automatizovaného výzkumníka v oblasti AI do března roku 2028.
Prolistoval jsem ještě patery desky, ale to, co jsem četl, bylo nejzajímavější: „Robine, pojď sem, tohle si přečíst musíš!“ „Teď nemůžu. Dělám si nákres napojení robota na síť.“ Tak jsem šel za ním. „Já ti teda tenhle článek vnutím před spaním. Ale teď musíme ještě do bytu generála Bizotta.“
„Proč nám ještě nevolá ten člověk od komisaře, ten ajťák. Vždyť jsme mu to říkali dost důrazně, ne?! Musíme už ten sběr informací nějak zakončit. Ale bez prohlídky mailových schránek to fakt nedáme… Robine, prosím, zavolej a připomeň mu to!“ „No, dobře, já ho nechci moc buzerovat, ale asi máš pravdu.“ Sotva to dořekl, vyťukal na mobilu číslo…Byl to celkem krátký rozhovor. „Má pocit, že ho nějak moc úkolujeme. Prý nemá jen na starosti jen nás. Zítra. U něj. Ajťák tam na nás bude čekat.“ Mezitím jsme dojeli na Montmartre. V bytě generála jsem hned šel ke knihovně. A z jedné knížky jsem vytáhl kartičku. Na ní stálo:
„Jsme v prdeli! Šéf generálního štábu armády nařídí zahájení útoku na nepřítele. Nebude to ale pravý generál, bude to jeho klon….
Lidstvo se zřejmě úplně zbláznilo!“ Když jsem otevřel knihu na místě, kde dřív byla kartička, vypadly na mě papíry a na nich text:
Když je úspěch firmy závislý na unikátních osobních vlastnostech a dovednostech lidí v jejich užším vedení, může být konkrétní manažer vnímán jako nepostradatelný. Snaha udržet ho se pak nemusí projevovat jen odrážením nabídek náborářů od konkurence. Novinkou v tomto snažení svého druhu jsou pokusy ošálit samotnou smrt. V korporátní mluvě se v souvislosti s tímto fenoménem mluví o ředitelských klonech. V nedávné minulosti tak byl pojmenováván předem vytipovaný mladý a perspektivní zaměstnanec, jehož hlavním pracovním úkolem bylo trávit co nejvíce času s vybraným seniorním manažerem. Měl postupně kopírovat a přebírat manažerovo chování, zvyklosti a způsob uvažování tak, aby v budoucnu dokázal nastoupit na jeho pozici a co nejpřesněji ho napodobit.. Současné technologické možnosti koncept šéfovských klonů rozvíjejí a urychlují proces. Loni v květnu například švédská společnost Klarna představila finanční výsledky za první kvartál roku 2025 prostřednictvím videa, kde její zakladatel a ředitel Sebastian Siemiatkowski nenuceně hovoří o ziscích dosažených díky využívání nových technologií. Háček spočíval v tom, že skutečný Siemiatkowski žádný takový projev nikdy nepronesl. V relativně rutinní činnosti ho zastoupil jeho digitální klon vytvořený pomocí umělé inteligence. Experimenty s digitálními kopiemi členů vyššího managementu jsou poměrně časté. Obvykle začínají tak, že tento člověk dá modelu umělé inteligence k dispozici své firemní projevy, dokumenty, které vypracoval, a záznamy různých jednání. Digitální klon se má pomocí těchto dat učit a zdokonalovat a zároveň co nejpřesněji replikovat projev a další specifické osobnostní rysy živé osoby. Následně je program vybaven technologiemi hlasové či audiovizuální projekce, které mají iluzi dokonat. Ve firemní praxi nacházejí tyto virtuální repliky různá využití. Vykonávají především rutinní úkoly, jimiž manažeři nechtějí ztrácet čas. Stává se, že přednášky pro nové zaměstnance o firemní kultuře či obsahově shodné informační mítinky určené pro jednotlivá oddělení a týmy prezentuje místo živého člověka stroj. Chatbot může vést i hovory s jednotlivými zaměstnanci či klienty v době, kdy je manažer nedostupný. Současný způsob využívání digitálních dvojčat je pak mezistupněm v dlouhodobých plánech velkých společností. Konečným cílem by mělo být vytvoření dokonalého otisku klíčového manažera či ředitele, až zestárne nebo zemře. Klon by tolik nepodléhal působení času, dokázal by vést firmu dlouhé dekády a přitom by stále nabíral nové zkušenosti a vjemy. Velké korporace si od tohoto finančně i časově náročného projektu slibují klíčovou konkurenční výhodu, která by dokázala jejich postavení na trhu zafixovat na léta dopředu. Virtuální šéfové na pracoviště přinášejí i praktické problémy. Zkušenosti z firem, které je nějakým způsobem implementovaly do svého vnitřního fungování, ukazují, že i avataři trpí standardním problémem umělé inteligence – chorobnou lhavostí. Kopie manažerů si bez mrknutí oka vymýšlejí či zkreslují informace. Když zjevné nesmysly před zaměstnanci pronášejí hlasem vedoucího, který má na pracovišti přirozenou autoritu, narušuje to jejich důvěru. Ovšem poznat nesmysl, nebo dokonce lež vyřčenou ústy klonu nadřízeného může být obtížné, popřípadě i nemožné – zvlášť pokud je zaměstnanec uveden v omyl záměrně. Ne managementem, ale hackery… V loňském roce se objevil případ, kdy finanční ředitel singapurské pobočky nadnárodní společnosti odeslal částku kolem deseti milionům dolarů na účet podvodníků. Učinil tak na základě pokynu, který obdržel na online schůzce s představenstvem společnosti. Až později vyšlo najevo, že schůzka byla falešná, přičemž s daným zaměstnancem rozmlouvalo několik digitálních kopií členů užšího vedení ovládaných zvenčí.
A na konci textíku byla poznámka psaná zřejmě rukou generála Bizotta: „Snažil jsem se na to upozorňovat své kontakty v naší armádě, v generálním štábu. Posílal jsem těm hňupům maily…ale nikdo mi neodpověděl… Přišel mi jen jeden divný mail od neznámého odesílatele. Stálo v něm – TY NE PŘÍTEL!“ „Robine, už mám, co jsem hledal. Pojď. Pojedem na hotel nebo na víno.“
V půl desáté následující den jsme z nábřeží Quai des Orfevres, před budovou pařížské kriminálky, zavolali Andreho. Přišel pro nás a vedl spletí chodeb. Jeho kancl byl až v zadním traktu. „Tak pánové, teď vás seznámím. Tohle je Jacques Cheval. Vykonavatel…jak vy říkáte, naší vedlejší, čtvrté vraždy. Zatím nám toho moc neřekl. Na otázky neodpovídá. Mlčí. A to jsem si myslel, že než příjdete, budu něco vědět… Takže teď z něj zkuste dostat něco vy. „Mě by komisaři zajímalo pozadí toho činu. Kdo ho k tomu navedl a proč?“ „Chevale, rozuměl jste otázce? Jen vám chci zdůraznit, že když nám neprozradíte detaily, budete v tom nejspíš sám. A minimálně 10, 15 let se ven nepodíváte. Tak mluvte člověče!“ Cheval se po té, co mu sundali klepeta, trochu ošíval a třel si zápěstí. A pak se zeptal. „A komisaři, když teda všechno řeknu, bude to polehčující okolnost a menší trest?“ „Nesmlouvejte tady. Ale myslím, že to záleží na okolnostech. Na závažnosti…“ Do toho najednou, jak ostatně bývá zhusta jeho zvykem, skočil Robin. „Andre, mám jen takovou ,možná nedůležitou poznámku. Ten Laurent Dubois nám pěkne kecal.“ „A s čím?“ „Přece říkal, že na uchovávání komunikace mezi člověkem a robotem teprve pracují… A přitom to vypadá, že oba, i ten mrtvý z Lyonu, i tady náš vrah pan Cheval, měli úkol. Vymontovat komunikační čip i s deskou, na které se zřejmě měla komunikace uchovávat … A najednou, jako by se probudil, Cheval promluvil. „Víte, tu věc si objednal ředitel Dubois. Prostřednictvím šéfa bezpečnosti firmy. No. A ten z Lyonu, ani neznám jeho jméno, ten se k tomu přimotal. Já měl jen vyndat a zlikvidovat ty komunikační čipy v těch robotech. A když jsem přišel na jednu ze zadaných adres, už to vymontovával a mě nezbylo, než si s tím poradit… Samozřejmě, že jsem měl slíbený honorář a všechno mělo proběhnout v utajení. Nikdo se neměl nic dozvědět… Proto jsem ho musel odstranit.“ Robin se podíval na komisaře. „Kdy jedem za ředitelem.“ „Klidně hned!… Služba! Odveďte zadrženého do cely!“
Bylo něco kolem poledne, když jsme Duboise doslova „přepadli“. Vypadal vyděšeně, uhýbal očima … „Takže řediteli,“ začal Andre zvolna, „my už víme, že rád lžete. Ale to nám vůbec nebrání sdělit vám obvinění minimálně z napomáhání k jedné vraždě! Nejméně! Měl byste začít shánět dobré advokáty. Budete je velmi brzo potřebovat…“ „Ale pane komisaři, já a nějaké napomáhání k vraždě?! To nemyslíte vážně…“ „Ale myslím. Myslím! My víme, že jste celou akci s roboty inicioval a platil!“ A najednou se přidal i Robin: „Kápněte božskou, člověče. Jaké bylo vaše hlavní zadání? Co jste Chevalovi nařídil? “ „Jaký zase Cheval? Já nikoho takového neznám!“ „Ale váš Laval ho jistě zná! Takže pojďte, začněte od Lavala…“ A do toho se hned vmísil Andre. „Jestli nezačnete mluvit, skončíme tenhle rozhor hned. Nasadím vám klepeta, poučím o vašich právech a půjdeme!…Co vy na to?“ „Ale pane komisaři, já vlastně ani nevím, co ode mě chcete! Jak vám můžu pomoci?“ „Tak jinak. Pane Laurente Duboisi, tímto vás zatýkám za napomáhání k vraždě. Ruce! Cokoli od této chvíle řeknete, může být použito proti vám. Jdeme….“ Komisař odváděl ředitele. „A vy nikam nechoďte, počkejte. Vrátím se a začneme spolu s prohlídkou. Jen toho lumpa předám poručíkovi a on ho odveze k nám…“ Asistentka se na nás dívala hodně nevraživě… Ale když jí komisař ukázal povolení, úslužně vyndala z ředitelského stolu noťas a zapla ho. „Otevřte nám, prosím, ještě poštu a pak se můžete vzdálit.“ „Tak chlapi, kdo si k tomu sednete? Jó, a mám pro vás ještě něco, co jste po mně chtěli… Měli jste pravdu. Distributor elektřiny mi potvrdil, že do těch tří bytu šel internet po jejich síti…Ale jenom do nich. V těch domech byla i jiná připojení k síti.“ „Tak dík, Andre, já prohlídnu ty maily. A můžem asi vypadnout…“ prohodil Robin, když si sedal do ředitelské sesle. „Hm, ale sluší ti to v té židli. Možná bys tu mohl dělat i ředitele…“ „Neutahuj si ze mě. Pojď se podívat…. Tohle je nějakej divnej mail.“ Na obrazovce noťasu byly dvě věty: „TY PŘÍTEL ! ROBOT DOBRÝ SLUŽEBNÍK !“ Žádný odesílatel… Robin ještě pár minut prohledával poštu, ale Andre už se začal neklidně vrtět. „Chlapi, tak jestli tam nic víc není, tak se jen ještě zeptáme asistentky na Lavala a půjdem,ne?“ V poště opravdu nic jiného, co by nás mohlo zaujmout, nebylo…
„Slečno, povězte, Lavala jste tu od naší poslední návštěvy neviděla?“ „Ne. Měl dovolenou… Ale od té doby se tu vůbec neobjevil.“ „Tak když se objeví, dejte mu tuhle vizitku a řekněte, že po něm, v jeho vlastním zájmu, toužíme. Ať se co nejdříve ozve. Určitě na něj máte nějaký telefon… Tak mu to vyřiďte…Taky po něm můžeme zítra vyhlásit pátrání! Mějte to na paměti… Pro dnešek na shledanou!“ „Nashle, komisaři!“ „Tak chlapci, zavezu vás k hotelu…Nebo víte co, zajdeme spolu do té vaší hospůdky. Dám si s vámi džbáneček a pak pojedu za tím Duboisem k nám…“ Když jsme si v hospůdce sedli a číšník a majitel v jedné osobě přinesl velký džbán vína a arašídy, Andre se zeptal: „Tak jak to vidíte? Zítra v poledne je tiskovka starosty…“ „Komisaři, vraha máme!“ „A proč to ještě nevím?“ „Nebyla příležitost a navíc, potřebujem ještě, pro jistotu, zajet do bytu k Mercierovi. A pak už to bude definitivní. Večer vám to napíšem do zprávy a pošlem vám to mailem.“ „Ostatně,“ doplnil mě Robin, „jednoho vraha máte za katrem, objednavatele taky… Takže pojďme hezky přechutnat víno, poslechnout si toho Belgičana, co právě rozbaluje fidlátka u baru a pak se rozejdem v míru a pohodě. Vy za Doboisem, a my k Mercierovi .“ Belgičan zpíval šansony, co nádherně sedly k burgundu. Zase tu byla víra, láska k dívce, kterou potkal na Champs-Elysees. Naděje a touhy člověka ukryté v tónech… „Tak už mě nenapínejte! Kdo je vrah?“ „Vydržte, Andre, vydržte. Pošlem vám to mailem až zkontrolujeme mailovou komunikaci u toho zakladatele nadace!“ Když jsme jeli do bytu Luise Merciera, povídá najednou Robin: „Pamatuješ na ten článek Allana Cardina pro Paris Match, cos mi tak vnucoval?“ „To víš, že jo. Vůbec sis ho nechtěl přečíst…Neříkej, že si to pamatuješ.“ „Pamatuju. On tam psal o nějaké uzavřené síti pro ty agenty AI…Tam bysme se měli nějak dostat…přečíst si, o čem žvaní.“ „No, něco na tom bude. Sám na to myslím, možná, víš, že ty mrtvé umělá inteligence vnímala jako velké škůdce. Kvůli jejich dosahu na veřejnost. Teda, myslím jako, že ta umělá inteligence to tak asi musela vnímat…“ V bytě jsme oba šli rovnou k počítači, který stál na pracovním stole. „Snad se do něj dostanem i bez ajťáka.“ „Nebyl čas, museli jsme hned za tím šmejdem Duboisem…“ Zapli jsme počítač. Do mailové pošty jsme se dostali. Nebylo tu nic zajímavého. Snad jen zase mail bez odesílatele: „Zanechte činnosti, jinak budete eliminován!“ Ale ten mail byl starý půl roku… Ve smazané poště jsem našel ještě doušku od neznámého odesílatele. Stálo tam: BRATŘI, VYŘEŠENO ! Zadal jsem vyhledávači požadavek, aby našel agenta AI Evila… A…mé podezření se proměnilo v jistotu: „Robine, podívej…Vyskočily na mě tři adresy, co známe. Rue Erneste Roche 43, Rue Balzac 25, Rue Cambor 15.“ „Máme hotovo, jedeme domů
