Článek
Začalo to všechno v červnu před 16 lety. Byl horký den, lidé hledali každou příležitost, jak se schovat.
Poznal ji v jedné luxusní pražské podolské restauraci, kde se ho její vedoucí snažil opít. Víťa, ten vedoucí, měl totiž obrovskou radost, že ho mohl zařadit mezi své pojištěné klienty. Po prvních dvou lahvích, ji zavolal, aby je seznámil, a předal jí ho do správy.
Byla svěží, jako bystřina stékající horským úbočím. Voněla touhou a toužila po něze…
On opil Víťu do němoty. A to až tak, že tomu klesla bezvládná hlava vysílením do talíře na stole. Pak přivolal svůj vůz s najatým šoférem a odvezl ji domů. Musel si přiznat, že to červené bylo i na něj příliš těžké. Pak ale zaváhal, zda tu špičku způsobilo víno, nebo ona a její půvab. Nemohl se dobrat správné odpovědi. A to ani když usínal.
Druhý den dopoledne mu zavolala. Aby prý dořešili tu pojistku. Záminka. Měl takový medový tenor. Úplně ji tím hlasem omámil. Zajímal se o ní! A to na pětatřicetiletou matku dvou děvčátek vůbec nepůsobilo vtíravě.
Začali se scházet denně. Vozil ji večerní tmou do Příbrami, kde bydlela v domečku na kraji města. S holčičkama a manželem. Měl dost peněz, a tak pili a jedli, na co měli chuť. Kupoval jí jemné, filigránsky opracované šperky, teplý kabát, nové kozačky…
Byla tím, ale především jím samým, tak jak se k ní gentlemansky choval, unešená. Něco takového ještě nezažila. Vyprávěli si něco ze svých životů.
Uvědomila si, že jí zajímají ty řeči i události, o kterých vyprávěl. A to se přitom nikdy o politiku, dějiny nebo umění nezajímala… Přitahoval ji. Byl úplným opakem všeho toho, co do těch dnů poznala. Mluvil a myslel jinak než její kamarádi. Jen s jedním měla problém. Byl skoro o celých osmnáct let starší.
Scházeli se za garážemi, kde na něj čekala, v cyklistickém. Vytáhl kolo z kufru auta a vydali se třeba na řízek do Čimelic. A právě v místní hospodě se to stalo.
Byl celý život nesmělý. Dlouho mu trvalo, než si pustil někoho k tělu… Ale po tom prvním měsíci, co se scházeli, už nechtěl čekat. Přemohl v sobě hlas své stydlivé duše a…pozval ji do Paříze.
Zůstala jako omráčená. A po chvilce pozvání přijala.
Jeho dlouholetá kamarádka měla byt tak tři sta metrů od Champs-Elysées. Pustila ho do garáže, kde mohl celé tři dny nechat auto. A doporučila mu svou známou, která pracovala jako recepční hotelu na rohu. Dostali luxusní apartmán, s velkou slevou. Ubytovali se.
A pak se začali courat uličkama. Zjistili, že snídani nepodávají v každé restauraci, ale v každé jim nabídli jiskřivé víno z burgundských vinic. Na dohled přes Seinu byla Eifelovka… Na zahrádce restaurace se trochu rozseděli. Kdo by takovému výhledu odolal. Pak ji vzal i na výjimečnou pravou provensálskou bouillabaissu do nepoeticky znějící, ale vyhlášené restaurace u Vítězného oblouku. Jmenovalo se to tu Hrnce a pánve. A ty visely i nad vchodem. Všechno to vnímala jako ve snu. Držela ho za ruku, občas se i potají štípla.
Po lehkém obědě sklouzli do metra a když vypluli na povrch, přivítal je Boulevard de Clichy. O kousek dál je Place Pigall a jeho okolí je vyhlášené koktejlovými bary a životem, který si tady nikdy nebral servítky ani přestávku. Vyprávěl jí, že od včera do rána tu svítí červené lucerny, které s rozedněním sice pohasínají, ale děvčata tu skoro okamžitě vystřídají chlapci. A po poledni tu bary a okolí obsadí hejna turistů. Ze všech zemí světa.
Chvilku postáli před červeným mlýnem. „To je legendární místo, Moulin Rouge. Vyhlášený kabaret. Právě tady přišel, asi tak před sto lety, na svět kankán.“
Jejich kroky směřovaly do kopce. Na vrcholku stál chrám Svatého srdce. A za ním, za ním, náměstíčko plné malířů. Byli v pilné práci. Na své portréty tu čekala snad celý svět. Zastoupený turisty z Ameriky, Japonska i Číny, Holandska,Německa i Chorvatska.
I tady, stejně jako na všech místech ve městě, bylo v restauraci v nabídce skvělé burgundské, které doplňovalo vynikající bordó. Trochu jí vyhládlo, a tak nabídl ještě krátkou procházku, která bude zakončena, podle jeho slov, excelentní gurmánskou krmí.
Vrátili se k bazilice Sacré-Coeur. Vedl ji po vrstevnici. A ještě než si stačila postěžovat na sílící pocit hladu, cesta končila. Malé okrouhlé, vydlážděné náměstíčko vonělo tymiánem už z dálky. Úsměv na její tváři ho přesvědčil, že jdou správným směrem.
Na opačné straně náměstíčka na ně pomrkávala trochu zaprášená, zašlá a pokrytá patinou času, půvabná hospůdka. Zevnitř se přidušeně ozývala hudba, do vůně tymiánu se mísily vůně jiných, neznámých koření. Otevřel dveře…
Před barem stál šedovlasý zpěvák z generace květinových dětí. A zpíval touhou a smutkem provoněnou baladu o mansardě na bulváru Saint Michel a své lásce Mari-Clér, kterou poprvé před týdnem potkal na nábřeží Zlatníků.
Servírka, v domácké zástěře přes květované šaty, nás usadila, nabídla sklenku vína a specialitu dne. Špikovaného králíka na červeném víně, s tymiánem a provensálským kořením.
Snad to bylo tím králíkem, těmi řečmi nebo tou Paříží, zamilovala se do něj.
Trvalo to ale ještě tři měsíce… Nekonečné tři měsíce, než mu ráda podlehla.
Stalo se to jedné hvězdné noci, kdy měsíc zářil jako vyleštěná zlatá uncová mince Wiener Philharmoniker.
Pak si sedli ke kulatému stolku na terase. Otevřel provensálské růžové a do mističky nasypal trochu oliv, byla tu i miska oříšků a karafa vody a marinované krevety. Lukulské hody! Na rybníce se odrážela hvězdná obloha, a i když bylo něco po půl druhé v noci, světlo bylo jak za jasného letního dne. Prostě kýč.
O pár týdnů později přijela posmutnělá, oči plavaly, slova drhla. Konec manželství…. Přišel z hospody. Byl nacucaný pivem, jako houba. Uhodil ji tak, že spadla na žehlící prkno a žehlička se špičkou zabodla do podlahy, kousíček od její hlavy. Přiběhla její nejmladší. Barborka. A bránila ji. Obě utíkaly do pokoje. Zamkly se, sedly si na zem u dveří a brečely. Manžela chytil amok, chtěl dokončit, co začal. Rval obložky ze zamčených dveří, jen aby se dostal dovnitř…
Konec. To je konec. Opakovala. A byl. Ale byl to i začátek.
Přijížděla za ním denně na Konopiště, do motelu. Tam byl jejich ráj, to, když jeho maminka obsadila domeček u rybníka.
A co kdybychom se i s holkama vypravili znova do Paříže? Uděláme si výlet do Normandie k moři, na zpáteční cestě nakouknem na safari a dva dny se budeme courat po městě.
Plán mu schválila. Těšila se z jeho přítomnosti a také myslela na to, že Barborka má trochu pocuchané nervy a je potřeba udělat něco, aby zapomněla.
Vybrali si městečko Dieppe. Oblíbené letovisko Pařížanů. Koupil CD přehrávač se dvěma obrazovkama, které se zavěsily na sedadla, nabrali filmy pro děti. A kino na cestu dlouhou tisíc tři sta kilometrů bylo připravené… Čekalo je moře, slunce, pláž a Barborčiny narozeniny.
Druhý den odpoledne dorazili do Dieppe. Moře v La Manche bylo mimořádně klidné, a tak vybalili jen to nejnutnější a honem na pláž. „Jé, mami, matrace má díru.“ Lenička se smutně dívala na kus neforemné hmoty na podlaze, kterou se ještě před chvilkou pokoušela nafouknout. „Nevadí, koupíme novou, hned u pláže.“ Křiknul na ní od východu z apartmánu. „Hlavně už pojďte!“
Když se pořádně přivítali s mořem, řekly holky, že mají obrovský hlad. U hotelu byla zahradní restaurace. Hlad byl tak velký, že i Lenka, ta starší, nevydržela čekat na své kuřecí nudličky a vzala si marinovanou krevetu, nad kterou ještě před chvílí ohrnovala nos. Hrdinka!
Po týdnu byli všichni naprosto vymacerovaní. A tak jeli do Thoiry, na safari.
Vyprávěl holkám, že se tam po cestách procházejí zebry. A žebrají mrkev. A že ve výběhu pro lvi jeden Francouz vystoupil z auta a chtěl fotit skupinku lvic, lvíčat a lvů. K autu nevrátil… „A co se stalo“ Ptala se Barborka. „Je tam zákaz sjíždět z cesty, vystupovat z auta a přibližovat se ke lvům! Ten člověk to nerespektoval. A jedna lvice po něm skočila… Ale neboj se. Tak blízko k nim nepojedeme. Jsou tam tři metry vysoké ploty. To ani nejšikovnější lvice nepřeskočí!“ „Ale musíme někde po cestě koupit mrkve,“ řekla Lenka…
Bohužel dorazili deset minut před zavřením a tak, i když to měl být dárek především pro Barborku, neviděli ani lvice, ani zebry. Tak příště. Slíbili si.
Paříž je pohltila.
Když se vrátili z výletu, přiznala se mu, že ji vůbec nebaví pracovat, shánět nové a nové klienty. Baví ji on. Chce být jen s ním!
Bylo to jako pohyblivý svátek, jako krásné, nikdy nekončící prázdniny. Chateaubriand z brokolicí a grilovanou zeleninou patřil k jejich nejoblíbenějším jídlům ve vyhlášené benešovské restauraci Zvonice. Pak jeli třeba na skvělé červené Tanca Farrá Alghero, od firmy Sella & Mosca. Dovážel ho ze Sardinie do Motelu Konopiště. Nebo si tam „jen“ povídali a hráli minigolf.
Je to je má femme fatale, říkal si. Té můžu svěřit svůj život, své touhy, svou duši…
Jednou, brzo ráno, je v domečku u rybníka, vzbudilo bouchání na dveře. „Policijéé! Otevřete!“ Byli oba nazí. Navlékl si tričko a šel otevřít. Domovní prohlídka! Kvůli dodávkám zboží na digitalizaci chorobopisů pro nemocnici.
Hrozně se o něj začala bát. Najednou cítila, že jí něco uniká…Milovala ta rána pomalého vstávání, kdy se probouzí den a s ním i tělo… Zvlášť, když impulzy jsou tak vzrušující a pomalu stupňují její zatím neznělou touhu…
Sdělili mu, že s ním státní zástupce zahájil trestní stíhání.
Znala ho. Věděla, že je to nějaký nesmysl. Vždyť je to člověk, který píše básničky. Něžné, romantické, milující. Ne, takový člověk přece nemůže… Jsem s tebou. Šeptala mu a hladila ho po tváři.
Musel prodat dům, co na něj přepsala maminka. Setkával se tu jen s pomluvami. V krámě mu vietnamský majitel řekl, aby tam přes den nechodil. Že si stálí zákazníci stěžují, bojí se ho. A nechtějí nakupovat tam, kam chodí ten zločinec. „Ty přijít po zavíračce. Ráno, než otevřu, dáš lístek s nákupem a taškou. Večer vyzvedneš.“
A tak se rozhodl. Odstěhoval se do jejího kraje. Koupil byt. V dezolátním stavu. Zedníci museli omlátit omítky na cihlu. Udělali nové stropy, zpod podlah nechali vyvézt veškerou šotolinu. Zkrátka do prostoru zasadili úplně nový byt. Dávali to dohromady spolu. Bydlel zatím u ní. Všiml si s jakou radostí a vervou ten rekonstruovaný byt zařizovala. Nechal to na ní.
Obstarala novou kuchyňskou linku, spotřebiče, koupelnu, ložnici. Byl moc rád, že se tomu spolu věnují. Ten byt měl být v budoucnu jeho dcery. A do té doby si představoval, že tu budou spolu žít. Potvrzovala mu to.
Začal soud. Média toho byla plná. Den co den.
Snažil se jí přiblížit detaily. Říkala: „Neboj se. Přece vím, že jsi přece nevinný…A víš co, mám dobrou kamarádku, která je tady vedoucí státního zastupitelství. Co kdybychom jí dali přečíst tu obžalobu a třeba nám řekne víc.“
Poslechl.
A čekal na reakci. „Přece je to chytrý chlap. A musí vědět, že to, z čeho ho obviňují, provedl! Ten státní, co to psal, je pečlivý a ví, co dělá.“ „Tam ale nejsou žádné důkazy. Je to jen vyprávění. Pohádka. Zlá pohádka!“ „My důkazy nepotřebujeme. My víme, že máme pravdu.“ Studená sprcha!
Jemu trvalo asi tak týden nebo dva, než ji přesvědčil, že ta obžaloba je nesmysl… Pak se mu zase zdálo, že je to sblížilo. Snažil se pomáhat holčičkám se školou. První se dostala na vysokou v Praze, druhá byla na prahu maturity.
Sestěhovali se do nově rekonstruovaného bytu. Obsadila mu polovinu skříně. Byli spolu každý den.
Odpoledne, když přijela ze schůzek s klienty, jí obvykle napustil vanu. Nasypala si tam mořskou sůl. A slastně si do té vany lehla. On otevřel láhev růžového, sedl si k ní a povídali si o tom, jaký měla den, jaký měl den on. Nedělo se nic světoborného. Ale bylo jim spolu nádherně.
Rozsudek soudu ho poslal na čtyři roky za mříže. Odvolal se k vrchnímu soudu a doufal… Byl jakousi marginální figurkou v rukou státního zástupce. Hodil se mu „do krámu“. Byl to, podle vyjádření prsaté vyšetřovatelské bestie „konečník“, bez kterého by nebylo možné kauzu uzavřít.
Měla jet na cyklovýlet do Provence, který končil v Chateauneuf du Pape. A tak ho napadlo, že by bylo moc příjemné, kdyby si ji v tom městečku vína a papežů vyzvedl. A trochu si tak prodloužili prázdninový čas.
Vzal mapu a nechal jí vybrat městečka na pobřeží, která navštíví. Bylo jich deset. Včetně malých vesniček u moře. Vytelefonoval ubytování.
Přijel přesně ve chvíli, kdy cyklisti nastupovali do autobusu směrem do Prahy. Jejich výlet začal v pronajatém bytě, pod troskami impozantního starého papežského paláce. K těm troskám vedly široké a mělké schody, dřív se jim říkalo jezdecké. Už se smrákalo a na obloze se z hloubi vesmíru vylouply první zvědavé hvězdy… A jako mávnutím kouzelného proutku jimi byla posetá celá obloha. Stoupali pomalu po schodišti, když si všiml, že vpravo na dvou schodech chybí obrubník. Byl to poněkud zarostlý a neudržovaný vstup do zahrady. Po pár krocích se před nimi otevřel pohled na stolky obsazené hosty, na stromy a keře ověšené lampióny. A už je vítal starší pán s knírkem a zval je ke stolu.
Trochu se oba opili skvělým místním chateau. Ale asi za ten stav mohla ta nastupující teplá provensálská noc. Plná hvězd a příslibů.
Slunce, pláže, vesničky jako dlaň. Ve známém voňavkářském městečku Grasse bydleli v odsvěcené kapli. Spali pod stropní kopulí, zdobenou hvězdnou oblohou, přikrývala jejich milování i jejich sny…
Když se vrátili do Čech, dopřávali si dojezd skvělého léta na zahrádce restaurace Drmlovka…
Jednoho dne, jedno takové hodně uvolněné odpoledne, tam za nimi, vlastně za ní, přijeli dva cyklisti z Plzně. Kluci z cyklozájezdů. Seznámila je. Tvářil se naprosto neutrálně, i když mu ta návštěva zrovna moc po chuti nebyla.
Dohodli se, že se s holčičkama ještě na týden podívají na řecký Kos a pak ještě, před nástupem do vězení, na dva dny do hotelu S.E.N. Na saunování, líbání a milování.
A pak už jen zabalit a jeli před pankráckou věznici. Když vyndávali tašky z kufru vozu, rozbrečeli se. „Budu čekat… Vydržím to. Jsem s tebou. A.. miluji tě!“ To řekla. Políbili se a do dlaně mu vtiskla svou fotku…
xxx
Po dvou měsících pobytu ho přesunuli do nejhoršího „ústavu“ v republice. Na Bytíz.
Často jí telefonoval. Je pro něj jediným povoleným kontaktem s venkovním světem. Jediným člověkem, který tím, že je, je pro něj silnou psychickou a morální oporou. Důvěřoval jí, ve všem. Vlastně ji do rukou dal svůj život, který nechal venku.
Ve věznici mu společnost dělají zloději, podvodníci, prznitelé malých dětí…
Není tu nikdo, s kým by se dalo normálně mluvit.
Její slova ho vždycky na dvacet minut, protože hovor nesmí být delší, zabalí do ochranné atmosféry, v ní většinou zůstává až do dalšího dne, dalšího telefonátu. Miluje ji. Tady a teď. Přímo zoufale. Jako tonoucí, co šátrá po hladině a hledá něco, čeho by se mohl zachytit…
Na návštěvě mu řekla, že pojedou s holkama na cyklovýlet do Toskánska. A že těch čtrnáct dní bude těžší se dovolat. Ale je to jen čtrnáct dní. To vydržíš. A…a koupila jsem si sukýnku na kolo. Usmál se na ní, políbil, a ještě na rozloučenou pohladil pohledem. „Užij si príma výlet!“
A tam někde, mezi toskánskými cypřiši, na prašných cestách mezi vinicemi, najednou měla pocit, že se cosi mění. A měnilo.
Její kamarádství s tím rychlým cyklistou. Ano, s tím, co za ní přijel na sklonku léta z Plzně. Poněkud se to zaplétalo a začalo přerůstat. Zdálo se jí, že ty letmé doteky jsou jakoby intenzivnější. Ale říkala si, že je to možná jen její dojem… Asi to se ženskými prostě umí!
Chvilkama se jí z podvědomí dral ten pocit, ta vzpomínka, na toho, tam za ostnatými dráty. V noci se jí vynořoval ve snech. Miluji ho, říkala si. Ale pak se několikrát přistihla, že si tím až tak jistá není.
Čtrnáct dní uplynulo. Znova ji začal volat denně. Miloval ji do morku kostí. Miloval její úsměvy i stíny smutku, které se jí občas mihly ve tváři, když za ním chodila na návštěvy. Miloval ji. Ale cosi bylo jinak. Zdálo se mu… Buď mu nebrala telefon nebo z jejích slov čišel spěch, a tak trochu nezájem o to, co jí povídá. Na co se jí ptá… A přitom by tak rád slyšel její milá, něžná slovíčka, která ho dřív zabalila do šály její lásky tak, že zapomněl, kde se momentálně nachází. Prostě se mu zdála nějak odtažitá. Když jí volal, připadal si jako vetřelec.
Cítila, že se v ní něco mění. Cítila, že ten muž, se kterým se vlastně zná už dlouho a s níž se setkává na těch cyklovýletech, je jí stále sympatičtější. Ano. Toho na Bytíze, toho milovala. Ale byl daleko. Nemohl k ní. A ona nemohla k němu… Na toho druhého musela myslet pořád víc. Byl blízko. Bavil ji, zajímal se o ni. Nevtíravě. Byl chlapsky přímý a v náznacích jemný a něžný.
Tatínka jí odvezli do nemocnice. Měl zástavu srdce. Prý byl dvacet minut bez sebe. Proč tu není, ten, co mi tak chybí. Vzal by mě za ruku. Uklidňoval svým hlubokým hlasem. A tak se svěřila tomu druhému. Byl plný pochopení a soucitu. Ihned za ní přijel. Řekla mu všechno. I to, že ten, kterého miluje, je na 4 roky ve vězení.
Zase jí volal a zase mu vysvětlila, že má zavolat později. Že tatínek má problém a že za ním právě jede do nemocnice. Vyjádřil účast. Poděkovala. Chladně. Příliš chladně.
Napsal si do deníku: „Snažím se to pochopit. Ale moc mi to nejde. Vím, že toho máš moc. Možná se za mě i stydíš. Jsem pro tebe asi nějaký cizorodý prvek, kterým se nechceš zabývat víc, než musíš. Tam zřejmě směřují doporučení typu: -Dneska už mi nevolej, nevím, kdy budu zítra na telefonu. Nemám ho pořád u sebe. Ano, navázal jsem se na tebe. Nikoho jiného tam venku nemám. A povoleno mám volat jen tobě, Dáše a Kačence. Ale ta má jiné starosti. Chystá si svatbu.
Přijel za mnou. Byl milý. Pozorný. Řekl, že se mnou bude celý den. Vzal si volno v práci… Asi o mě stojí. Měla jsem ho vedle sebe zrovna když mi volal ten druhý. Pravda je, že jsme se tak domlouvali. Ale zapomněla jsem.
Volal jí, aby vysvětlil, kde jsou materiály, které je třeba předat advokátovi. Ale měl takový divný pocit, že je nějaká nesoustředěná. Nakonec mu řekla, že už nemá čas a pro ty dokumenty se zastaví zítra. „Zavolej zítra večer!“
Zapsal jsem si do deníku:
„Je to hrozný. Pořád víc si připadám jako bych škemral o tvoji pozornost. Asi si myslíš, že netuším, že se něco děje. Trápím se! A vím, že se něco stalo. Jen mi to nechceš říct. Chováš se prostě jinak…“
Dala jsem si s klukama sraz v Praze. U Martiny. Martina je moje nejlepší, no, vlastně druhá nejlepší kamarádka. Dala nám, jako základnu, k dispozici svůj byt.
Mapu jsme rozložili na kuchyňský stůl a vybírali trasu na připravovaný sedmdesátikilometrový výlet…
Už je to víc než dva měsíce, co kolem mě krouží. Je pořád pozornější, mám pocit, že se na něj můžu ve všem spolehnout. Mám ho plnou hlavu. Cítím se tak nějak příjemně obklíčená. A taky jsem zjistila, že na toho za dráty nemám vůbec čas… Jen při návštěvách. A to vlastně ani nevím, co mu mám povídat. Naštěstí povídá on. A už si tolik netelefonujeme. On by chtěl, ale nějak už mi to není příjemné, jako dřív.
Výlet kolem města byl super. Vrátili jsme se do bytu… Teda já a on. Ani jsem si nestačila uvědomit, že ostatní za námi nejdou, stojí u auta a něco tam řeší…. Pak mi přišla esemeska, že jdou rovnou do hospody za rohem. A ať tam přijdeme. Šla jsem se osprchovat. A najednou vešel do sprchy. Bez řečí mě začal líbat, a pak se mě zmocnil. Nejdřív jsem se chtěla bránit, ale pak se ve mně rozlila ta zvláštní slast a slabost. Já zjistila, že vlastně na ten okamžik čekám a toužím po něm už hrozně dlouho.
Když si lehnul na postel, okamžitě usnul. Hlavou mi bleskla vzpomínka: To je ta samá postel, co jsme se na ní před léty milovali s tím druhým. Ale vzpomínka hned zmizela. Zvonil telefon. Byla ve mně malá dušička, ale šeptem jsem mu řekla, ať zavolá zítra, že teď se to nehodí! Zvládla jsem to! Jak mu to ale mám říct, znám ho už šestnáct let… No nic. Já to neplánovala. Přišlo to samo.
Po pár dnech jsem se svěřila té nejlepší kamarádce. „Co mám dělat?“ „Co by?! Nic. Jsi mladá, ty musíš žít. A on má trest čtyři roky. Bude tam ještě dlouho. Netrap se tím…
Propustili mě po šestnácti měsících, ve třetině trestu. Vrátil jsem se do prázdného bytu. Vstoupil do svého pustého života. Vrátil se do míst, která, když už tu nebyla, byla naprosto cizí…
Zabila mě.
