Článek
Kdysi nám vyslali šamani z Velikonočního ostrova vzkaz. My jsme toho, co nám přes staletí poslali, vůbec, ale vůbec nedbali … a nedbáme… Oni učili členy svého kmenového společenství tomu, že člověk od první chvíle své dospělosti, musí umět převzít odpovědnost. Za svůj vlastní život, za život společenství lidí, ve kterém žiji a žít budu. Odpovědnost za své okolí a ve svém důsledku i odpovědnost za celý svět! Odpovědnost za to, jak žiju, jak se chovám k lidem, ale i ke svému okolí, jestli žiju v harmonii se vším, co mě obklopuje… To nám vzkazovali a vzkazují přírodní národy, které vždycky žili v souladu. Oni věděli, na co my, moderní lidé jsme zapomněli, nebo se tím nechtěli nechat omezovat. Oni totiž věděli, že člověk jen jedním z druhů živých bytostí, které obývají tuto nádhernou planetu… No, a my jsme zřejmě jaksi zpychli, nebo co. Začali jsme si myslet, že jsme něco víc, že stojíme nad přírodou, nad vším, co náš život dělá smysluplným… My jsme zřejmě jediní tvorové na Zemi, kteří tuto planetu svou činností ničí. Ničí ji svým konáním…a to jen proto, že, a na tom je to nejzajímavějští, protože mohou. To žádný jiný tvor nedělá. Všichni žijí v souladu s přírodou, s okolím…. My jediní, jen tím, že používáme mozek, planetu ničíme. Neustále chceme všeho víc. A když už máme všeho dost, místo abychom se spokojili s tím, co máme, začínáme být nevrlí, nespokojení. A cosi nás někam žene. A tak plundrujeme zdroje, které se nedají obnovit. Zároveň se tím podílíme i na likvidaci sama sebe, protože se to projevuje v růstu depresí, stresů, psychického tlaku a tím to přispívá i k rozvoji velkého množství duševních chorob. Myslím si, že to negativní se začalo dít, když jsme ztratili kotvu. A přitom kotva je něco, co člověk ke svému životu nezbytně potřebuje. Jednak má člověk ukotvení. Tím je místo kde žije… A kotva ? Dřív byla takovou kotvou víra. Víra v to, že život má hlubší smysl. Že tady na Zemi nejsme náhodou. Že život, který jsme dostali jako dar, není jen jednostranná výhoda. Že za tento zázrak něco musíme dát nebo lépe řečeno, předat dalším generacím, těm, co přijdou po nás. Mám na mysli vědomosti o světě, dovednosti našich myslí i rukou… Je to jako bychom s odpovědností ztratili i pochybnosti. Pochybnosti o sobě, o světě, o životě, o tom, co děláme a proč to děláme. A přitom člověk by pochybovat měl, protože to pomáhá rozvoji myšlení, rozšiřuje to obzory a učí člověka klást otázky… Stejně jako by neměl zapomínat na svou osobní odpovědnost. Jenže, zdá se, že nám je všechno jasné, že odpovědnost za nás přebírají jiní. A my pochybujeme leda tak o tom, jestli jsme v nákupáku pořídili, co jsme původně chtěli… A je to, podle mého soudu proto, že se nám do života vplížila povrchnost, která je úzce spojená s těkáním. My jdeme od zábavy k zábavě, od jednoho zážitku k druhému. Kloužeme po povrchu, aniž bychom se na chvilku zastavili a přemýšleli. Zážitková doba . Lákadel je mnoho a vypustit některé, to by byla fatální chyba, že??!
Lidé si pořád jen hledají jak něco něčím ve svém životě zdůvodnit, místo, aby se zastavili, ohlédli se a přemýšleli, co udělali špatně, nebo co měli udělat jinak. A je to asi proto, že od počátku dvacátého století začalo být velmi frekventované slovo RELATIVNÍ. Všechno kolem nás je relativní. I pravda je relativní. Ty máš pravdu, já mám pravdu, on má pravdu. ALE! Moje pravda je víc než tvoje….A toto zmatení a zkomolení, vedlo k tomu, že si lidé přestali naslouchat. Vnímají jen to, co říkají oni. A vydávají to za jedinou pravdu. Víra, že je tu cosi, co nás přesahuje, přestalo být kotvou! Jak jsem psal, začala v lidech sílit povrchnost. Jen nakouknout a pryč. Nezastavovat se, lákadel je mnoho, je třeba jich co nejvíc vidět, slyšet, cítit. Náš svět se stal zážitkovým světem. Dnes tento zážitek a zítra jiný… Rozvoj technologií přináší více volného času. Problém je pouze v tom, že není-li kotva, nemám-li povědomost o hodnotách, žiju jen tak, povrchnost ovládá můj život a já těkám. Nemám se čeho chytit, pro co žít. Jak žít.(Žiju od nákupu k nákupu, od jedné cesty za hranice všedních dnů ke druhé.) Jen těkám… jako jepice. A ještě jedna věc. Dneska už je zcela jasné, že rozvoj technologií, rozvoj umělé inteligence, přináší i jednu poměrně kontroverzní „věc“. Volný čas. Bude člověk umět smysluplně vyžít tento prostor, který se mu tím naskýtá? Co bude dělat? Těkat? Bude ostatním nutit svou relativní pravdu? Nebo dokáže svou imaginací, svou inteligencí, obohatit pobyt lidí na této planetě?
