Článek
Když se dnes objeví anonymní Thomas Paukner a začne zveřejňovat nepříjemné materiály, nastává pozoruhodný žurnalistický reflex: Kdo to je?
Deník N skutečně věnoval pátrání po lidech stojících za pseudonymem několik textů a později informoval i o finančních problémech člověka, kterého označuje za zakladatele účtu. To samozřejmě může být legitimní novinářská otázka — zvlášť u politicky vlivného anonymního projektu.
Jenže občan starého střihu by mohl mít ještě jednu otázku:
A je pravda to, co Paukner zveřejňuje?
Takové otázky jsou ovšem únavné. Vyžadují registry, smlouvy, čísla a ověřování. Pátrání po tom, kdo je darebák, je společensky mnohem stravitelnější.
Ještě názornější školení správného chování dostal Čestmír Strakatý.
Stačilo objevit se vedle ministra Oty Klempíře na obrázku. Fotografie přitom podle Klempířova následného vysvětlení vznikla během videohovoru a ministr se Strakatému veřejně omluvil za to, co její zveřejnění spustilo.
Nestačilo.
Petr Ludwig označil Strakatého za symbol údajného „druhého typu zla“ a vytkl mu falešnou neutralitu a poskytování prostoru nevhodným lidem.
To je krásná moderní definice svobody slova.
Mluvit může každý.
Jen je vhodné předem zkontrolovat hosta na ideologické STK.
Kdysi se člověk kompromitoval stykem s buržoazním živlem. Dnes se může kompromitovat podcastem.
A pak máme Xavera Veselého.
Robert Křesťan a Druhá tráva vybírali přes Donio peníze na nové album Memphis. Crowdfunding skončil na téměř 686 tisících korunách. Podle veřejně publikovaných příspěvků přispěl Xaver tři tisíce korun; členové kapely se následně rozhodli jeho jméno mezi podporovateli neuvést, peníze vrátit a CD mu nabídnout zdarma.
To už je skoro poezie.
Peníze jsou stejné.
Tři tisíce korun od vhodného člověka jsou tři tisíce korun.
Tři tisíce od nevhodného člověka jsou hodnotový problém.
Koruna tedy zřejmě nově získala politické přesvědčení.
Česká národní banka o tom zatím mlčí.
A právě tady přichází sounarativovec.
Nemusí nic zakazovat. Nemusí nikoho zatýkat. Nemusí mít cenzurní úřad.
Stačí vytvořit prostředí, ve kterém každý předem ví:
s kým se nefotit,
koho nezvat,
čí peníze raději nebrat
a na koho se místo jeho argumentů podívat pořádně zblízka.
Soudruh říkal:
„Prověřte jeho kádrový profil.“
Sounarativec říká:
„Musíme znát kontext.“
A pak prověří člověka.
Jen tomu už neříká kádrování.
Říká tomu obrana demokracie.
Slovník se změnil.
Lidská touha určovat, kdo je společensky čistý, kupodivu nikoli.
