Článek
Proč je další „nejtajemnější kniha historie“ zbytečný článek
(aneb kafe Patriku Kudláčkovi rozhodně neposílám)
Rukopis Voynich má jednu zvláštní vlastnost: není to jen záhada, ale i zrcadlo. Když o něm někdo píše, většinou tím víc odhalí o sobě než o rukopisu. Článek Patrika Kudláčka na Médium.cz je přesně tenhle případ. Na první pohled poutavý text o „nejtajemnější knize historie“, na druhý pohled jen další variace na tisíckrát opakované klišé, které nepřináší nic nového – ani fakticky, ani myšlenkově.
A protože autor na konci článku vyzývá čtenáře, aby mu poslali na kafe, je fér říct hned na začátku:
já mu kafe rozhodně neposílám.
Ne proto, že bych byl lakomý, ale proto, že za tenhle typ textu si žádnou „odměnu za přínos“ opravdu nezaslouží.
1. Co Kudláčkův článek vlastně dělá
Struktura článku je typická pro infotainment o Voynichově rukopisu:
- pár efektních přívlastků: „nejtajemnější kniha historie“, „prapodivné písmo“, „mapy z jiného světa“
- povinné odškrtávání klišé: kryptologové selhali, AI selhala, tři hlavní teorie, nikdo nic neví
- pár obrázků a popisů: divné rostliny, nahé ženy v lázních, podivné diagramy
- lehce filozofický závěr: možná je to jazyk, možná není, možná se to nikdy nerozluští, možná jednou…
Na první pohled to vypadá jako solidní popularizační text. Problém je, že:
- nepracuje s žádným skutečným výzkumem,
- ignoruje moderní směry bádání,
- opakovaně recykluje staré narativy,
- a hlavně: tváří se, že shrnuje „stav poznání“, ale ve skutečnosti shrnuje jen stav internetových klišé.
Tohle není popularizace, to je jen balení prázdna do efektních slov.
2. Tři staré teorie, tři staré slepé uličky
Kudláček opakuje klasické trio:
- podvrh,
- šifra,
- ztracený jazyk.
Tohle rámování je pohodlné, protože se dobře čte. Jenže:
- Podvrh – seriózní výzkum (datace pergamenu, konzistence textu, statistika) ukazuje, že by šlo o extrémně sofistikovaný a zbytečně nákladný podvod, který nedává smysl v kontextu 15. století.
- Šifra – klasické kryptologické přístupy (Friedman a spol.) předpokládaly, že jde o šifru typu substituce. Dnes víme, že text se tak nechová: má příliš pravidelnou strukturu, zvláštní distribuci slov, nízkou entropii.
- Ztracený jazyk – tohle je spíš odpadkový koš než teorie. Když nic nesedí, řekne se „ztracený jazyk“. Ale bez konkrétního modelu, bez fonologie, bez morfologie, bez paralel je to jen nálepka, ne vysvětlení.
Kudláček tyto tři možnosti předkládá jako „hlavní teorie“, ale neřekne:
- proč jsou některé z nich dnes považovány za slabé,
- jaké nové přístupy existují,
- jak se změnilo chápání textu za posledních 20–30 let.
Výsledek: čtenář má pocit, že se dozvěděl „souhrn“, ale ve skutečnosti dostal jen zjednodušený katalog slepých uliček.
3. AI, kryptologové a mediální mýtus „všichni selhali“
Další oblíbené klišé: „AI i kryptologové si vylámali zuby“. Zní to dramaticky, ale je to zavádějící.
- Kryptologové „selhali“ proto, že předpokládali šifru, která tam velmi pravděpodobně není. To není selhání rukopisu, to je selhání předpokladu.
- AI „selhala“ proto, že nemá k čemu text přiradit – neexistuje známý jazyk, známý kód, známý systém, který by mohl sloužit jako referenční korpus. AI není kouzelná hůlka, která z ničeho vyrobí význam.
Když se tohle zjednoduší na „ani AI si s tím neví rady“, vytváří se falešný dojem, že:
- problém je v „příliš velké záhadnosti rukopisu“,
- a ne v tom, že používáme špatné otázky a špatné modely.
Kudláčkův text tenhle mýtus jen dál přiživuje. Je to efektní, ale intelektuálně líné.
4. Obrázky nejsou „bizár“, ale systém
Popis obrázků v článku je přesně takový, jaký čekáš od člověka, který se na Voynich dívá jako na kuriozitu:
- rostliny jsou „divné“,
- diagramy jsou „z jiného světa“,
- nahé ženy v lázních jsou „zvláštní“.
Jenže:
- botanická část není realistický herbář, ale kompozitní systém – rostliny jsou skládanky, metafory, kombinace znaků, ne ilustrace pro bylinkářku z vesnice;
- diagramy mají jasnou vnitřní logiku – astronomickou, kalendářní, genealogickou, strukturální;
- „lázňová“ sekce není pornografie ani wellness, ale symbolický jazyk – těla, nádoby, proudy, spojení, přechody.
Když se to celé shrne pod „podivné obrázky“, je to pohodlné, ale úplně to míjí pointu:
Voynich není bizarní obrázková kniha, ale promyšlený systém znaků.
Kudláčkův text se spokojí s tím, že čtenáři řekne: „Podívejte, jak je to divné.“
Jenže to je přesně ten typ povrchního údivu, který brání pochopení.
5. Co článek zcela ignoruje
To nejdůležitější na Voynichově rukopisu není to, že je „tajemný“, ale že:
- má velmi specifickou vnitřní strukturu textu,
- vykazuje morfologické vzorce (opakující se segmenty, pozice v rámci slova),
- má statistické vlastnosti odlišné od běžných jazyků i od náhodných řetězců,
- je konzistentní napříč sekcemi, i když se vizuálně liší,
- je zasazený do konkrétního kulturního a geografického kontextu (střední Evropa 15. století, konkrétní okruh elit, konkrétní symbolické tradice).
Kudláčkův článek:
- neřeší morfologii textu,
- neřeší statistiku,
- neřeší paleografii,
- neřeší genealogické a heraldické souvislosti,
- neřeší funkci rukopisu jako systému, ne jako „záhady“.
Jinými slovy: ignoruje všechno, co dělá Voynichův rukopis skutečně zajímavým pro seriózní výzkum.
6. Proč je ten článek zbytečný
Když to shrnu:
- Nepřináší žádná nová data.
- Nepřináší žádnou novou interpretaci.
- Nepřináší ani poctivý přehled současného stavu výzkumu.
- Jen recykluje staré mediální narativy – „největší záhada“, „nikdo neví“, „AI selhala“, „tři teorie“.
Takových článků jsou na internetu tisíce.
Jediný rozdíl je v tom, jak efektně jsou napsané a jak velké obrázky k nim redakce přidá.
Z pohledu člověka, který se rukopisem zabývá systematicky, je tohle:
- promarněná příležitost,
- posilování mýtu místo poznání,
- a hlavně: další vrstva šumu, která zakrývá skutečnou práci lidí, kteří se rukopisu věnují do hloubky.
7. Co by měl dělat text, který má smysl
Kdyby chtěl někdo napsat článek o Voynichově rukopisu, který není zbytečný, mohl by:
- vysvětlit, proč klasická kryptologie selhala – ne dramaticky, ale metodologicky;
- ukázat konkrétní příklady morfologie textu – jak se slova skládají, jak se mění podle pozice;
- představit různé typy současných přístupů – statistické, lingvistické, symbolické, genealogické;
- zasadit rukopis do konkrétního historického rámce – kdo mohl mít motiv, prostředky a důvod takový systém vytvořit;
- přiznat, co nevíme, ale jasně říct, co už víme – a že to není málo.
To by byl text, který má smysl.
Kudláčkův článek tohle nedělá. Zůstává na povrchu, protože povrch se lépe prodává.
8. A to kafe…
Na konci článku autor naznačuje, že by mu čtenáři mohli „poslat na kafe“.
Je to milé, kdyby předtím odvedl práci, která kafe stojí.
Jenže:
- napsat další variaci na „nejtajemnější knihu světa“,
- zopakovat tři staré teorie,
- přidat pár obrázků a pár vět o AI,
- a zakončit to neurčitým „možná se to jednou rozluští“,
to není práce, která posouvá poznání. To je spotřeba tématu.
Proto říkám naprosto otevřeně:
Patriku, kafe ti neposílám.
Ne proto, že bych ti ho nepřál, ale proto, že za recyklaci klišé se honorář neplatí.
Až napíšeš text, který se skutečně opře o současný výzkum, který se nebude bát jít pod povrch, který přizná složitost problému a nebude jen žonglovat se slovem „záhada“, pak se můžeme bavit o tom, že si to kafe zasloužíš.
Do té doby je tvůj článek jen další položka v nekonečném seznamu textů, které o Voynichově rukopisu říkají hodně efektních vět – a velmi málo podstatného.
______________________________________________________
Tvé / Akademické kruhy a čtvrtá cesta / :)
