Článek
Jak stárnu, dotírají na mně vzpomínky na mladší léta. To jsme se ženou našli výtečnou destinaci, maďarské lázeňské středisko Bük, přesněji Bükfürdó. Čtyři kryté bazény, tři otevřené, plus brouzdaliště pro děti, zkrátka fajn. Ubytování v apartmánech SOL, uprostřed vesnice mělo své výhody: korzo, kavárny, restaurace, obchod s potravinami hned vedle, nic nechybělo. Týdenní pobyt 2 osob+dítě nás přišel zhruba na 5000.- Kč.To bylo v polovině let devadesátých. Čas oponou trhnul. Žena mi umřela a po létech jsem přemluvil dceru s jejím manželem a čtyřletou vnučkou, že bych si rád Bükfürdo užil. Souhlasili a tak jsme vyrazili. Z Prahy přes Třeboň, Halámky a Vídeň to bylo rozhodně lepší, než po české D1.Do místa jsme dorazili bez problémů. Místo pobytu zjevně renovované, přibyl venkovní bazén. Vybalit a vyrazit na první procházku. Byl podvečer, čili i čas na první maďarskou večeři. Výběr byl bohatý, porce nesnesitelně velké a dobré, jejich Olásryzling skvěle chutnal. Zdvořilá obsluha přinesla účet. Bez problémů bylo možno platit v Kč, EU, nebo HUF. Večeře pro jednoho přišla zhruba na 4500 HUF. Podle kurzovního lístku české spořitelny je směnný kurz přibližně 100 HU=6,4o Kč. Jenže Maďaři to mají jinak: 100HUF = 13,50 Kč, čili dvojnásobek. Podobně je to s cenami i v běžných obchodech. Po coronaviru vše podražilo průměrně na dvojnásobek z let devadesátých. Prostě drahota všeho mně prostě zaskočila. A další věc, která se změnila je hustota silničního provozu. Dá se prokazatelně tvrdit, že když vyjedete z bytu, zařadíte se do kolony vozidel. Od Prahy, přes Třeboň a Vídeň a Šoproň až do Büku. A když v té Šoproni dojedete za kamion, nemáte šanci na předjetí. Cesta zhruba 420 km tam a zpět v nepřetržitém proudu aut už vůbec není žádným řidičským požitkem. Takže kochání z rakouských venkovských silnic a z maďarské pohody na cestě je pryč. Jakže to řekl kdysi řecký filosof? Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. A jak to řeknu já? Nepojedu ještě jednou do Büku.
