Článek
Žili jsme po léta v Praze a toužili jsme po chaloupce na vesnici. Podařilo se a po létech, když jsme i s manželkou odešli do důchodu, byt v Praze jsme nechali dceři a odstěhovali se do chaloupky. Prostě fajn. Ale ouha, zemřela mi žena a víc než čtyři roky žiju v chaloupce sám. Je mi 84 let, přidaly se nemoci a najednou je všechno špatně. S penězi není problém, vystačím s tím, co mám, ale ve vsi není obchod. Oči mám jako rys, takže řídit auto ještě můžu, ale za volantem se už necítím tak dobře jako dřív.
Děti mám fajn, ale bydlet u nich nemůžu, prostě bych se k nim nevešel. Společně hledáme ubytování v domovech důchodců. Dlouho a marně. Místa nejsou - a nebudou. Nebo budou, ale za cenu, na kterou prostě nedosáhnu. Když mě před pár dny vezla sanitka z nemocnice domů, navrhl jsem saniťákovi, aby mne odvezl do Terezína. Na otázku proč, zněla moje odpověď: „Je to při cestě a prý tam mají výborné krematorium.“ No, uznávám, moc vtipné to nebylo.
Zkusil jsem pátrat v inzerátech po různých seznamkách. Svůdných čtyřicátnic je tam víc než dost, ale svůdná osmdesátnice žádná. Ostatně, co bych si s ní počal. Místo šepotu něžných slov bych se dočkal nářku nad bolavými koleny, případně stížností, že jsem nerudný dědek. No, nejsem, dokonce v dobách, kdy mi bylo „moře po kolena“ jsem napsal sbírku básní. S vašim laskavým svolením si dovolím ukázku: „Vyrostl jsem v městě Brně /Když jsem býval mladý/Vodíval jsem kamarádky/ k vrchu jménem Hády/Spolu jsme se učívali s radostí a s pílí/ přírodopis, tělovědu, v každou volnou chvíli/Jednou ale nás překvapil pan řídící Zemanec/ nepřejte si dozvěděti, co byl potom za tanec/ Když pak panu řídícímu přestaly plát zraky/ zašeptal mi, víš, Pepíku, Já sem chodil taky“.
No, čo bolo, bolo. To už se nevrátí. Co teď s tím? Nicméně, měl jsem moudrého dědečka. Říkával mi: „Když hledáš pomocnou ruku, sáhni si na pravé rameno, určitě ji tam najdeš.“ No, hledat nemusím, vím, že tam je. Až to dopíšu, půjdu na dvorek užít krásné odpoledne. Trochu tabáku do fajfky určitě mám, kalíšek slivovice se najde taky. Co mi zbývá? „Primum vivere“, pravil kdosi moudřejší než já a měl pravdu. Doplním optimisticky: „Carpe diem, ave amici.“ A basta, to je vše. Srdečně zdraví dědek Josef.
