Článek
Když se rozhlédnu kolem sebe, někdy mám pocit, že jsem se ocitl v úplně jiném životě než ostatní lidé v mém věku. Kamarádi řeší hypotéky, vybírají kočárky, plánují svatby a o víkendech jezdí na výlety se svými partnerkami. Já se v pondělí vracím do práce, večer si uvařím něco k jídlu a před spaním si pustím seriál. Můj život není nijak tragický, ale v jedné důležité oblasti se za posledních deset let téměř nic nezměnilo.
Je mi třicet a nikdy jsem nikoho nepolíbil.
Když to napíšu takhle jednoduše, zní to skoro neuvěřitelně. Někdy tomu sám nemůžu uvěřit. Ne proto, že bych si myslel, že každý člověk musí mít do třiceti za sebou desítky vztahů. Spíš proto, že jsem si nikdy nepředstavoval, že budu právě já tím, kdo nemá ani jednu takovou vzpomínku.
Když mi bylo osmnáct, myslel jsem si, že mám spoustu času. Ve škole jsem nebyl příliš průbojný a se ženami jsem si moc nevěřil. Přesto jsem předpokládal, že se jednou všechno změní. Najdu si přítelkyni, zažiju první rande a postupně zjistím, jak vztahy fungují. Nepřipouštěl jsem si, že by se mohlo stát, že žádná z těch věcí nepřijde ani o dvanáct let později.
Na začátku mi moje nezkušenost připadala jako drobnost. Když se spolužáci bavili o holkách, většinou jsem poslouchal a občas přidal nějakou poznámku. Neměl jsem pocit, že bych musel cokoli vysvětlovat. Někteří kamarádi také neměli vážné vztahy a nikdo z nás to příliš neřešil.
Postupně se ale situace změnila. Jeden kamarád začal chodit s dívkou, se kterou se později sestěhoval. Další se oženil. Jiný mi jednoho dne oznámil, že bude otcem. Najednou se naše rozhovory začaly točit kolem témat, ke kterým jsem neměl co říct.
Pamatuji si, jak mi jeden z nich ukazoval fotografie z dovolené se svou přítelkyní. Vyprávěl, jak se poznali, jaké měli první rande a jak dlouho trvalo, než si uvědomili, že spolu chtějí zůstat. Poslouchal jsem ho a snažil se tvářit, že mě jeho příběh zajímá stejně jako dřív. Zajímal. Jen mě zároveň bolelo, že podobnou zkušenost nemám.
Nechtěl jsem mu závidět. Byl jsem rád, že je šťastný. Přesto jsem cestou domů přemýšlel, proč se něco tak obyčejného jako seznámení zdá v mém životě téměř nemožné.
Nejhorší je, že nemám jediný konkrétní důvod, který bych mohl označit za příčinu. Nejsem člověk, který by nikdy nevycházel z domu. Chodím do práce, občas sportuji, setkávám se s přáteli a dokážu se bavit s lidmi, které dobře znám. Když se ale objeví žena, která se mi líbí, jako by se ve mně něco změnilo.
Najednou si dávám pozor na každé slovo. Přemýšlím, jestli se usmívám dostatečně přirozeně, jestli nejsem nudný a jestli je vůbec možné, aby se taková žena zajímala právě o mě. Místo toho, abych se soustředil na rozhovor, sleduji sám sebe a hledám chyby, které by si mohla všimnout.
Když mě napadne, že bych ji mohl pozvat na kávu, začnu si představovat, co všechno se může pokazit. Co když odmítne? Co když se mi vysměje? Co když souhlasí, ale já nebudu vědět, o čem mluvit? A co když se mě zeptá na předchozí vztahy a já budu muset přiznat, že jsem nikdy žádný neměl?
Nakonec většinou neudělám nic. Řeknu si, že příště budu odvážnější, a nechám příležitost odejít.
Právě takhle jsem přišel o několik možností, které dnes zpětně považuji za promarněné. Jednou jsem si několik týdnů psal s dívkou, kterou jsem poznal přes společné známé. Byla milá, zajímala se o mě a sama mi občas napsala jako první. Několikrát jsme se bavili o tom, že bychom mohli někam zajít.
Místo abych ji jednoduše pozval ven, začal jsem přemýšlet, jestli se jí skutečně líbím, nebo je jen přátelská. Čekal jsem na nějaký jasný signál, který by mi zaručil, že nebudu odmítnutý. Ten samozřejmě nepřišel. Naše konverzace postupně vyšuměla a já se později dozvěděl, že začala chodit s někým jiným.
Dlouho jsem si vyčítal, že jsem to pokazil. Možná by z toho nic nebylo ani tehdy, kdybych se odhodlal. To už se nikdy nedozvím. Vím ale, že jsem jí ani sobě nedal příležitost zjistit, jestli mezi námi něco může vzniknout.
Od té doby se podobné situace opakovaly. Někdy jsem se o ženu zajímal jen zpovzdálí, jindy jsem si s někým chvíli psal. Jakmile ale začalo jít o skutečné setkání, objevil se strach. Čím déle jsem zůstával bez zkušeností, tím větší význam pro mě každá potenciální známost měla.
Místo abych se na rande těšil jako na možnost někoho poznat, představoval jsem si ho jako zkoušku, kterou musím zvládnout. Jako kdybych měl během jediné hodiny dokázat, že jsem dostatečně zajímavý, sebevědomý a zkušený, aby se mnou žena chtěla být.
Jenže právě takový tlak mě vždycky paralyzoval.
O svém soukromí navíc s nikým příliš nemluvím. Když se mě kamarádi zeptají, jestli někoho mám, odpovím, že momentálně ne. Není to lež, ale zároveň to není celá pravda. Nikomu neříkám, že jsem nikdy neměl vztah, nikdy jsem nezažil první polibek a někdy mě děsí i samotná představa, že bych měl ženě dát najevo svůj zájem.
Občas se bojím, že už jsem se dostal do věku, kdy je moje nezkušenost příliš nápadná. Kdyby mi bylo dvacet, připadalo by mi normální učit se všechno postupně. Ve třiceti mám pocit, že bych už měl vědět, co dělat. Jenže já to nevím a nevím ani, jak to přiznat, aniž bych se cítil trapně.
Někdy se sám sebe ptám, jestli by se mnou vůbec někdo chtěl být, kdyby znal celý můj příběh. Mám strach, že žena bude očekávat někoho, kdo už ví, jak se chovat ve vztahu, jak flirtovat a jak přirozeně přejít od prvního rozhovoru k prvnímu polibku. Já bych se přitom potřeboval všechno teprve naučit.
Možná si tím ale situaci zbytečně komplikuji. Když se nad tím zamyslím, ani moji kamarádi nevěděli na začátku svých vztahů všechno. Také byli nervózní, nevěděli, co říct, a někdy udělali chybu. Jen měli příležitost získat zkušenosti, které já zatím nemám.
Přesto je pro mě těžké přestat se s nimi srovnávat. Když vidím fotografie jejich svateb nebo poslouchám, jak jejich děti začínají chodit, uvědomím si, že některé životní okamžiky mi stále unikají. Neznamená to, že bych chtěl mít dítě jen proto, že ho mají ostatní. Ani si nepředstavuji, že bych se měl zítra oženit. Chtěl bych ale vědět, jaké to je mít vedle sebe člověka, se kterým můžu plánovat budoucnost.
Chybí mi i maličkosti, o kterých se příliš nemluví. Někdo, komu bych mohl večer zavolat. Někdo, kdo by se zajímal o to, jaký jsem měl den. Někdo, koho bych mohl spontánně obejmout, aniž bych přemýšlel, jestli tím překračuji nějakou hranici. Chtěl bych zažít obyčejnou blízkost, kterou nelze nahradit přátelstvím ani prací.
Někdy mě napadá, jestli si za svou situaci nemůžu sám. Kdybych byl odvážnější, kdybych více chodil mezi lidi, kdybych se tolik nebál odmítnutí, možná by všechno vypadalo jinak. Jenže neustálé obviňování mi zatím nepomohlo. Spíš mě přesvědčuje, že jsem člověk, který něco zásadního nezvládl.
Začínám chápat, že problém není jen v tom, že nemám zkušenosti. Je také v tom, jak o sobě přemýšlím. Když předem předpokládám, že mě žádná žena nebude chtít, chovám se podle toho. Neudělám první krok, stáhnu se při sebemenší nejistotě a nakonec si své obavy potvrdím tím, že zůstanu sám.
Nevím, jak se toho zbavit úplně. Nedokážu se jednoho rána probudit a najednou být sebevědomým mužem, který bez obav oslovuje ženy. Možná ale nemusím všechno změnit najednou. Možná by pro začátek stačilo přestat vnímat každé seznámení jako rozhodující okamžik svého života.
Chtěl bych se naučit mluvit se ženami bez toho, abych od každého rozhovoru očekával vztah. Pozvat někoho na kávu, aniž bych si předem představoval, jak dopadne celý náš případný společný život. A pokud mě odmítne, zkusit si nepřipisovat její rozhodnutí jako důkaz, že se mnou není něco v pořádku.
Nejtěžší bude pravděpodobně přijmout, že nemám všechno pod kontrolou. Nemůžu si zajistit, že se každé ženě budu líbit, stejně jako nemůžu přinutit někoho, aby se mnou chtěl být. Můžu ale alespoň zkusit přestat utíkat před každou situací, ve které bych mohl něco získat, ale také něco ztratit.
Je mi třicet let a stále jsem nikoho nepolíbil. Když to řeknu nahlas, pořád cítím stud. Zároveň ale nechci, aby se tahle jediná skutečnost stala celým příběhem mého života.
Moji kamarádi mají za sebou věci, které mě teprve čekají, pokud je někdy zažiju. Jejich životy se vyvíjejí jinak než ten můj. Možná jsem některé příležitosti opravdu promarnil a možná mě ještě čeká řada nepříjemných zkušeností. To ale neznamená, že už nemám žádnou šanci.
Někdy si představuji, jaké by to bylo, kdybych jednou seděl vedle ženy, kterou miluji, a vzpomínal na dobu, kdy jsem si myslel, že pro mě vztah není možný. Nevím, jestli se to stane. Nechci si namlouvat, že stačí pozitivně myslet a všechno se vyřeší samo.
Chtěl bych ale alespoň jednou zjistit, co se stane, když se přestanu schovávat.
Možná můj první polibek nepřijde tak brzy, jak bych si přál. Možná bude provázený nervozitou a nebudu vědět, co přesně dělat. Ale pokud někdy přijde, chtěl bych ho prožít bez pocitu, že se musím omlouvat za všechny roky, které mu předcházely.
Protože i když mám ve třiceti pocit, že ostatní už jsou dávno někde jinde, pořád jsem člověk, který touží po stejných věcech jako oni. Po blízkosti, lásce a někom, vedle koho se nebude muset cítit jako někdo, kdo přišel pozdě.
A možná právě tím bych měl začít. Přestat se dívat na svůj život jako na závod, ve kterém jsem prohrál, a dát si šanci udělat první krok, i když vůbec nevím, kam mě zavede.
