Článek
Kdyby mě někdo potkal v práci nebo mezi přáteli, pravděpodobně by ho nenapadlo, že se v něčem tolik trápím. Je mi třicet let, mám zaměstnání, běžné zájmy a několik lidí, se kterými občas zajdu na pivo. Nejsem člověk, který by celý den seděl doma a s nikým nepromluvil. Přesto existuje jedna oblast mého života, ve které mám pocit, že jsem zůstal někde na začátku dospívání. Nikdy jsem neměl sex a nikdy jsem nezažil opravdový partnerský vztah.
Dlouho jsem si namlouval, že to není žádný problém. Každý přece žije jinak a neexistuje žádný správný věk, kdy by měl člověk začít se vztahy. Když jsem byl mladší, podobné myšlenky mi pomáhaly. Nemusel jsem se nikam hnát a mohl jsem se soustředit na jiné věci. Jenže postupně jsem zjistil, že čím déle zůstávám bez zkušeností, tím obtížnější je pro mě vůbec začít.
Dnes mě totiž neděsí jen samotná představa sexu. Mnohem větší strach mám z toho, co by následovalo, kdybych se s nějakou ženou skutečně sblížil. Co bych jí řekl, až by přišla řeč na moje předchozí vztahy? Jak bych vysvětlil, že nemám žádné zkušenosti? A hlavně, co by si o mně pomyslela, kdyby zjistila pravdu?
Někdy mám pocit, že jsem se dostal do situace, ze které není jednoduché najít cestu ven. Když jsem byl mladší, styděl jsem se za to, že jsem ještě neměl sex. Kvůli studu jsem se vyhýbal některým příležitostem a nedokázal jsem se uvolnit ve chvílích, kdy se mi nějaká žena líbila. A protože jsem neměl zkušenosti, byl jsem při dalších pokusech ještě nejistější. Postupně se z toho stal začarovaný kruh.
Nejhorší je, že o tom nemám s kým mluvit. Kamarádi se mě občas ptají, jestli někoho mám, ale většinou jim odpovím, že momentálně nikoho nehledám nebo že jsem zatím nepotkal tu pravou. Nikdy se neptají podrobněji, takže nemusím nic vysvětlovat. Tím se ale zároveň připravuji o možnost svěřit se někomu, kdo by mi třeba dokázal pomoct.
Když se naši známí baví o sexu, vztazích a společných dovolených, snažím se působit přirozeně. Občas přidám nějakou poznámku, jindy jen poslouchám. Většinou se nikdo nepozastaví nad tím, že o vlastních zkušenostech prakticky nemluvím. Možná si myslí, že jsem měl několik vztahů, o kterých nechci vyprávět. Ve skutečnosti se jen snažím, aby nikdo nepřišel na to, jaká je pravda.
Nedávno jsme seděli s několika kamarády v hospodě a jeden z nich začal vyprávět o svém prvním sexuálním zážitku. Ostatní se smáli, vzpomínali na svoje začátky a porovnávali, jaké to bylo před lety. Já se smál s nimi, ale uvnitř jsem cítil něco úplně jiného. Nešlo o závist v tom nejjednodušším smyslu. Spíš jsem si uvědomil, že všichni kolem mě mají vzpomínky, ke kterým se mohou vracet, zatímco já nemám ani jednu podobnou zkušenost.
Cestou domů jsem přemýšlel, jestli někdy budu mít také co vyprávět. Nebo jestli budu za deset let sedět mezi stejnými lidmi, poslouchat jejich příběhy a dál předstírat, že se mě to nijak nedotýká.
Právě tehdy jsem si uvědomil, jak moc se bojím budoucnosti. Ne proto, že bych si myslel, že sex je nejdůležitější věc na světě. Vím, že vztahy jsou mnohem složitější a že samotná sexuální zkušenost člověku nezaručí štěstí. Mně ale chybí něco, co ostatní často považují za samozřejmé. Chybí mi zkušenost s blízkostí, důvěrou a pocitem, že mě někdo chce mít vedle sebe.
Zkoušel jsem se seznamovat přes internet. Několikrát jsem si založil profil na seznamce, vybral fotografie a napsal pár vět o sobě. Ze začátku jsem měl dokonce pocit, že by to mohlo fungovat. S některými ženami jsem si psal několik dní, někdy i déle. Když ale přišla řeč na osobní setkání, začal jsem být nervózní.
Najednou jsem měl pocit, že nemám co nabídnout. Přemýšlel jsem, jestli budu dost zajímavý, jestli dokážu vést rozhovor a jestli na mně nebude poznat, že jsem v podobných situacích nezkušený. Několikrát jsem schůzku odložil s tím, že mám hodně práce. Jindy jsem se přestal ozývat úplně.
Zpětně mě mrzí, kolik příležitostí jsem možná zahodil. Jenže v danou chvíli pro mě bylo jednodušší stáhnout se, než riskovat situaci, ve které bych se cítil trapně. Odmítnutí jsem se bál tak moc, že jsem si ho někdy raději způsobil sám.
Často si říkám, že kdybych měl za sebou alespoň jeden vztah, všechno by pro mě bylo jednodušší. Věděl bych, jaké to je někoho pozvat na rande, jak se chovat, když se mi žena líbí, nebo jak poznat, že má zájem. Nemusel bych každou maličkost rozebírat v hlavě a hledat správný postup. Jenže zkušenosti se nedají získat pouhým přemýšlením a já se někdy cítím, jako bych čekal na návod, který nikdy nepřijde.
Přitom si uvědomuji, že ani lidé, kteří už vztahy měli, nemají vždy všechno jednoduché. Také se bojí odmítnutí, dělají chyby a někdy nevědí, co mají říct. Rozdíl je možná v tom, že oni mají na co navazovat. Já mám pocit, že musím začínat od nuly, a to mě děsí.
Ještě horší je představa, že bych konečně potkal ženu, která by o mě měla skutečný zájem, a všechno pokazil jen kvůli svému tajemství. Představuji si situaci, kdy bychom spolu začali chodit, postupně se sbližovali a jednoho dne by přišel okamžik, kdy bych jí musel říct pravdu. Nevím, jestli bych to dokázal udělat bez pocitu studu.
Bojím se, že by se mě začala vyptávat, proč jsem nikdy žádný vztah neměl. Co když si bude myslet, že jsem příliš komplikovaný? Co když bude mít pocit, že se mnou musí zacházet jinak než s ostatními muži? A co když ji moje nezkušenost jednoduše odradí?
Vím, že takové obavy nemusí odpovídat skutečnosti. Některé ženy by možná reagovaly úplně normálně, jiné by potřebovaly čas a další by se mnou třeba vztah navázat nechtěly. Jenže já se často soustředím právě na tu poslední možnost a podle ní se rozhoduji ještě dřív, než vůbec nějakou ženu poznám.
Nejsem si jistý ani tím, kdy bych měl o své situaci mluvit. Nechci začínat každé seznámení přiznáním, že jsem nikdy neměl sex. Na druhou stranu si nedokážu představit, že bych o tom dlouho mlčel a neustále se bál okamžiku, kdy pravda vyjde najevo. Chtěl bych se jednou dostat do situace, kdy budu moci být s někým sám sebou, aniž bych měl pocit, že musím obhajovat celý svůj dosavadní život.
Občas mě napadne, jestli by mi nepomohlo svěřit se alespoň jednomu kamarádovi. Někomu, kdo mě nebude soudit a nebude se snažit celou věc obrátit v žert. Zatím jsem ale nenašel odvahu. Možná se bojím, že by se na mě začal dívat jinak. Možná by mi řekl, že příliš přemýšlím a měl bych prostě někoho oslovit. A já bych mu nedokázal vysvětlit, že právě to, co jemu připadá jednoduché, je pro mě někdy téměř nepřekonatelná překážka.
Někdy si připadám směšně, když si uvědomím, kolik energie věnuji něčemu, o čem ostatní mluví bez rozpaků. Stačí obyčejná poznámka o vztazích a já přemýšlím, jestli bych se měl zapojit, co bych měl říct a jestli někdo nepozná, že se mě téma vlastně bolestivě dotýká. Přitom bych si přál, abych se nemusel neustále hlídat.
Nechci, aby se celý můj život točil kolem toho, že jsem ve třiceti stále panic. Mám i jiné věci, které mě baví, a nechci se definovat pouze tím, co jsem dosud nezažil. Jenže když člověku dlouhodobě chybí partnerská blízkost, je těžké na ni nemyslet. Zvlášť když má pocit, že každý další rok jeho situaci ještě zkomplikuje.
Největší strach mám z toho, že si na samotu zvyknu natolik, až ji přestanu zkoušet změnit. Že si postupně vytvořím život, ve kterém bude všechno fungovat, jen v něm nebude nikdo, s kým bych mohl sdílet něco opravdu osobního. Že se naučím odmítat příležitosti tak přesvědčivě, až sám uvěřím, že o vztah vlastně nestojím.
To by mě mrzelo nejvíc. Protože pravda je taková, že o vztah stojím. Chtěl bych někoho poznat, zamilovat se a zjistit, jaké to je, když člověk nemusí všechno zvládat sám. Chtěl bych mít možnost udělat chybu, být nervózní a postupně se učit, místo abych měl pocit, že už jsem na podobné začátky příliš starý.
Je mi třicet a někdy mám pocit, že jsem zaspal dobu. Přesto se snažím připomínat si, že neexistuje žádná hranice, po které už člověk nemůže začít znovu. Nemusím dohnat všechno, co jsem nezažil v osmnácti nebo ve dvaceti. Nemusím mít dokonalý příběh ani zkušenosti, které mají ostatní.
Možná se jednou odhodlám říct pravdu ženě, na které mi bude záležet. Možná zjistím, že moje obavy byly mnohem větší než její skutečná reakce. A možná ještě několikrát narazím, než potkám někoho, s kým si budeme rozumět.
To všechno je možné. Stejně tak ale vím, že se nic nezmění, pokud budu dál jen čekat, až ze mě strach sám zmizí.
Zatím se mi to nedaří tak, jak bych si přál. Pořád mám chvíle, kdy se cítím méněcenný, kdy se srovnávám s ostatními a kdy si říkám, že už je na všechno pozdě. Ale začínám chápat, že nemusím mít na všechno odpověď hned.
Nejhorší na tom, že jsem ve třiceti stále panic, totiž není samotná absence sexu. Je to pocit, že bych se za svůj život měl stydět natolik, že o něm nemůžu mluvit ani s lidmi, kterým důvěřuji. A možná právě tenhle stud je něco, co bych se měl pokusit změnit jako první.
Nevím, kdy zažiju svůj první vztah ani jestli to bude příští měsíc, za rok, nebo ještě později. Vím ale, že nechci, aby o celé mé budoucnosti rozhodoval strach z toho, co si o mně někdo pomyslí.
Protože možná existuje žena, které nebude vadit, že nemám zkušenosti. Žena, která nebude očekávat dokonalého muže, ale někoho, s kým jí bude dobře. A já bych si přál, abych se jednou dokázal přestat bát natolik, abych jí vůbec dal příležitost mě poznat.
