Článek
Od zavedení superdávky (dále DSSP) je to nějaký měsíc. Přes celý rozjezd nových výpočetních tabulek, hroutících se pracovníků úřadu práce, nervózních starožadatelů, jak to celé dopadne, až po nově pobírající, se konečně v mediích objevují první poznatky nového systému sociální pomoci. První statistiky působí spíše pesimisticky pro žadatele než pro stát, což by z pohledu naší země mělo být přínosem. Skrývá se tu ale jeden velký vykřičník, za kterým se podle mého názoru skrývá větší katastrofa než jen nižší podpora lidem, kteří ji potřebují a úspora pro státní kasu.
V různých článcích k tomuto tématu si občas přečtu komentáře uživatelů, kteří mají potřebu se vyjádřit. A podle toho si je můžeme rozdělit na dva tábory: POBÍRAJÍCÍ -ti, co dávku pobírají (a potřebují) a ODPŮRCI -ti, kteří mají to „štěstí“ a pomoc nepotřebují (nebo nechtějí). Oba tábory na DSSP vesměs nadávají - ať už se jedná o snížení finanční pomoci ze kterékoliv složky, nespravedlivé vypočítání výše, nemožnost se odvolat nebo jen o to, že něco někteří pobírají a druzí ne.
Velmi často tábor ODPŮRCŮ přichází s argumenty typu, že si mají lidé najít práci, že jí je přeci dost. Ano, s tím souhlasím. V dnešní době stačí otevřít internet a během chvilky vidíte nabídky práce ve vašem okolí. Je tu ale jeden velký aspekt, který mi přijde přehlížen. A to možnosti konkrétního člověka. Může maminka s malými dětmi pracovat na směny nebo noční, dokáže to pokrýt hlídáním? Může nastoupit starší člověk do supermarketu a bude zvládat tempo na prodavače, které obchod vyžaduje? Dostanu se do práce, i když nemám auto? Bude výplata stačit, i když poplatím nájemné a další poplatky? Odpovídám profilu uchazeče pro firmu, typu nějakého certifikátu nebo vzdělání? Zvládnu to fyzicky nebo psychicky? A v neposlední řadě, bude alespoň mít něco jako motivaci v té práci, ať už dobrý plat, kolektiv nebo jen radost z práce?
Na spoustu těchto otázek si lidé neodpoví nebo nechtějí si odpovědět. Proč se ptát, jestli někoho práce alespoň baví? Protože v ní trávíte značnou část svého života, nedovedu si představit, že by někdo dělal třeba osobního asistenta, když jen při představě někomu pomáhat s osobní hygienou, tak na něj jdou mdloby. Dokáže maminka, která má tři děti a manžela od rána do večera v práci, jít večer na noční a od rána zase obstarat děti, než přijede manžel? Možná měsíc nebo dva než se sama sesype. Anebo může se studentka z gymplu, která právě vyšla ze školy, hlásit na pozici skladníka ve fabrice, když k tomu nemá fyzickou zdatnost?
To jsou ty lidské aspekty, na které se zapomíná. V kombinaci s tím, kde člověk žije. Ve velkých městech je pracovních příležitostí více, a někdy i za lepší peníze než někde u okresního města. Ale na úkor vyšších nájmů a nákladů na bydlení. Můžete mi oponovat, že lidé mohou přeci dojíždět. To je pravda, ale srovnání ceny za dojíždění (jízdné, čas, komfort) se možná člověk dostane na stejný čistý příjem jako právě v tom svém malém městečku.
Od toho tu má za mě sloužit právě DSSP. Pomoc alespoň přes meřítka typu příjmů a výdajů. Zde ale POBÍRAJÍCÍ ukazují na normativní tabulky s nájemným, které neodpovídá realitě trhu s nemovitostmi a nájemným. Dále tarifními energetickými paušály, kdy se do stejného řádku vejde člověk, který na elektřinu má jen pár spotřebičů a rodina, která s ní ohřívá vodu a topí. Bohužel v nájemním bytě to neovlivní - nemůže si zařídit předělání topení, pokud s tím sám majitel nepřijde.
Samotná složka přídavku na děti, která spadla v řádů tisíce korun, ohrozí děti, které nemohou být pracovně aktivní. Za mě je to krok zpět v době, kdy se řeší klesající porodnost. Navýšení rodičovského příspěvku o padesát tisíc zní sice vábivě, ale ve výsledku to do rodinného rozpočtu přinese tisíc až dva (podle rozložení délky RD na 2-3 roky), což mi také nepřijde motivační, když výše rodičovské nejčastěji odpovídá 30-40 % z průměrné mzdy.
Proto celá dávka DSPP na mě působí jen jako píchnutí do společnosti, která řeší tento problém jako nafouklou bublinu, bez širšího záběru. Je tady prostě špatně, že když si vezmeme domácnost se dvěma pracujícími dospělými členy a dětmi, tak nedokážou ze své výplaty vše s přehledem utáhnout. Neříkám, že by měli mít úspory v řádech milionů a třikrát do roka trávit dovolenou u moře, ale fungovat tak, aby jakýkoliv nepředvídaný výdaj, typu rozbitá pračka nebo zaplacení kroužků dětem, bylo pro ně stresující, kde část peněz ubrat. Stát dokáže mnohé regulovat, ale někdy jen podle měřítka oblíbenosti voličů.
Sociální podpora se pro stát stala značným výdajem v rozpočtu, tak se rozhodl ho regulovat rychlou formou, která nebude ale stabilní. Místo zaměření na delší proces, který by přinesl stabilnější výsledky napříč společností.
Například, kdyby dávky byli vyplacené podle předchozích pravidel, stačilo by otevřít téma regulace nájemného - zvýšení daní pro prázdné byty, zvýhodnění sazby daně pro dlouhodobě pronajímané byty. (Neberte to jako potrestání pro ty, co něco vlastní. Je to prosté nastavení pravidel, která mají pomoc společnosti, která se řítí k neudržitelnému stavu. Investice do bytů je stejně volitelná jako do jiných možností zúročení finančních prostředků.)
Dále podpora sdílených nebo částečných úvazků pro rodiče nebo lidi se zdravotními problémy, větší možnosti školek pro mladší děti od 2let, podpora zaměstnanců 55+ nebo benevolentnější podmínky pro OSVČ s dětmi.
Výsledek by sice trval déle než zavedení DSSP, v řádu let, ale byl by stabilnější pro společnost a z hlediska státu déle udržitelný. Lidé by měli postupně více možností se o sebe a rodinu postarat samy, výplata dávek by klesla. Samozřejmě by tam mělo být určité časové zvýhodnění, jako je tomu například u podpory v nezaměstnanosti, ale bylo by za mě více motivující, protože v tom je vidět možnost lepších zítřků. Bohužel by to ale znamenalo větší úsilí, než se dá stihnout za jedno volební období. Proto lidi, perte se jako dva bitevní tábory, stát se tomu stejně směje.
