Bral 30 marek za hlavu. Kat z Pankráce si vydělal na vilu, po válce se ještě soudil o penzi

V bývalé ženské káznici na Pankráci, kterou okupanti přestavěli na popraviště s označením II A, dodnes stojí gilotina. Historik Aleš Kýr popsal, co během poprav vězni v celách nad ní slyšeli: „První rána prý byla zkušební a potom co rána, to jedna hlava. Vězni v patrech nad námi si dělali čárky, aby věděli, kolik lidí ten den popravili.“

Kat, který stál u gilotiny, dostával za první popravu dne 40 říšských marek a za každou další pak 30. Nejvíc lidí sťal 4. srpna 1944, kdy jich gilotinou prošlo 29 a časy jejich poprav se vešly mezi 16. hodinu a 16:37. Jmenoval se Alois Weiss.

Narodil se roku 1906 jako nemanželské dítě v německé rodině v Rumě na území dnešního Srbska. S matkou se brzy přestěhoval do Bavorska, kde vystřídali nejméně 32 bydlišť a často neměli ani na nájem. Po skončení první světové války se jako dospívající přidal k pravici a dělal ochranku na shromážděních NSDAP a jejích úderných oddílů SA, kde často docházelo i k bití politických protivníků. V listopadu 1923 se v Mnichově zúčastnil Hitlerova pivního puče, za což mu strana později udělila Řád krve a titul starého bojovníka. Kariéru v partaji na tom ale nepostavil a finančně se mu nedařilo. Neuspěl ani u mnichovského kata Johanna Reichharta, který ho v Neubibergu odmítl vzít za pomocníka. Roku 1938 se Weiss oženil a o rok později mu kvůli dluhům hrozila nucená dražba. Tehdy poslal ministerstvu vnitra dopis, v němž ostře kritizoval poměry v říši. Napsal v něm: „Všechno jednou skončí, a podle mého názoru se tak brzy stane.“ Spolu s dopisem vrátil i Řád krve. Následovalo zatčení, vyloučení z NSDAP a pět měsíců ve vazbě, po kterých ho už do strany znovu nepřijali, přestože o to žádal.

Po propuštění nastoupil jako pomocný dozorce do mnichovské věznice Stadelheim, kde ho na podzim 1940 měl sám Reichhart oslovit s nabídkou práce. Poprvé u popravy asistoval 1. května 1941. Podle vlastních slov se cítil „trochu divně“, ale dodal: „Zvládl jsem to. V noci se mi o tom ani nezdálo.“ První zkušenost ho tak od kariéry kata neodradila. Taková místa se veřejně nevypisovala a zájemci se museli hlásit sami. Weiss se proto o jedno přihlásil už 13. ledna 1942, ale neuspěl. Reichhartův tým mezitím objížděl popraviště po celé říši a v roce 1942 popravil 764 lidí. Weiss zůstával pořád jen pomocníkem. O vlastní místo se přihlásil znovu 11. ledna 1943: „Je mi 36 let, jsem zapracovaný a místo bych zastával k plné spokojenosti.“

Nakonec se dočkal. Dostal nabídku na místo kata v Praze, kterou 30. ledna 1943 přijal, a 2. února dorazil do města. Nejprve bydlel v hotelu Palace, pak s manželkou v bytě po židovských obyvatelích v Dlouhé ulici 14 na Starém Městě. Domů mu zavedli telefon, aby ho mohli kdykoli povolat k popravě. Aleš Kýr popsal i jeho cestu do práce: „Přijížděl automobilem Aero, tedy aerovkou, takže jeho příjezd neušel pozornosti.“ Sousedé z Dlouhé ulice přesto podle všeho netušili, čím se nový nájemník živí. Jména katů nacisté drželi v tajnosti a Weiss podepsal závazek mlčenlivosti.

Na zprovoznění gilotiny, vyrobené v berlínské věznici Tegel, se čekalo dva měsíce a Weiss si mezitím vybral pomocníky včetně vlastního švagra. Prvních pět lidí sťal na Pankráci 5. dubna 1943. V den popravy přinesl státní návladní už ráno jména těch, kteří měli odpoledne zemřít, a odsouzení pak v přípravné cele mohli napsat poslední dopis svým blízkým. Popravy obvykle začínaly v 16 hodin. Předtím komise ověřila totožnost odsouzeného a údaje z rozsudku a předala ho Weissovi. Pak už šlo všechno rychle. Jeho pomocníci položili vězně břichem na lavici, Weiss zvedl horní polovinu dřevěného límce a jeho čelo se opřelo o řemen nad plechovým košem. Celý úkon trval zhruba minutu.

Alois Weiss

Odsouzené stínal ve skupinách a jednou jich zvládl sedm za deset minut. Vedle odměn za jednotlivé popravy pobíral i pevný roční plat 3000 říšských marek. Celkem si v Praze vydělal přesně 46 995 marek. Podle německého novináře Klause Hillenbranda, autora knihy Berufswunsch Henker o nacistických katech, takové příjmy tehdy stačily na menší vilu. Částka odpovídala zhruba trojnásobku platu nemocničního lékaře a přibližně devítinásobku výdělku kvalifikovaného továrního dělníka za stejné období.

Weiss každou popravu zapisoval do knihy, která se dochovala. Z evidence za rok 1943 vyplývá, že pod pankráckou gilotinou zemřelo 301 lidí. V roce 1944 se počet téměř zdvojnásobil na 592 a do 26. dubna 1945 přibylo dalších 182 obětí. Do stejné knihy zapsal 24. června 1944 během pouhých tří minut jména tří členů rodiny Hladíkových ze Staré Vsi. Byli odsouzeni za držení zbraní a přechovávání osob nepřátelských říši. Ve 12:38 zemřela osmapadesátiletá Marie Hladíková, o minutu později pětadvacetiletý Josef Hladík a ve 12:41 třiadvacetiletá Marie Hladíková mladší. V den Weissova rekordu, 4. srpna 1944, byla v 16:13 popravena také Rosalie Dewacká z Brna, které chyběl měsíc do devětašedesátých narozenin. Naposledy se na Pankráci popravovalo 26. dubna 1945, kdy Weiss sťal posledních pět odsouzených. Celkem tu zemřelo 1075 lidí, z toho 155 žen.

Weiss z Prahy utekl těsně před osvobozením a v říjnu 1945 se dostal zpět do Bavorska. To, že pracoval jako kat, po válce zamlčet nemohl. Z denacifikace vyšel s půlroční internací a pokutou 200 marek. Bavorské úřady ho považovaly za úředníka, který v souladu s tehdejším právem vykonával rozsudky nacistické justice. Za pražské popravy před trestním soudem tak nikdy nestanul. S řemeslem kata ale skončit nechtěl a brzy se v Mnichově znovu ucházel o místo. Jeho žádost nakonec tamní veřejný žalobce odmítl. V květnu 1949 pak ústava Spolkové republiky Německo trest smrti zrušila a s ním zmizelo i povolání kata. V roce 1952 Weiss zažaloval stát, aby ho znovu přijal do státní služby, ale neuspěl. Roku 1953 se u správního soudu v Řezně dokonce domáhal penze za dobu, kdy působil jako kat. Soud jeho nárok nejprve zamítl, protože potřebných pětadvacet let neodpracoval. Podle Stanislava Motla se ale odvolal a po desetiletém sporu penzi nakonec získal. S manželkou a švagrem dožil ve skromných poměrech v bavorském Straubingu. Místní matrika uvádí, že roku 1969 zemřel jako nemajetný. V katovské knize, kterou po sobě na Pankráci zanechal, měl kolonky pro další popravy nalinkované až do roku 1946.

Zdroje: ustrcr.cz | temata.rozhlas.cz | tyden.cz | api.pageplace.de | lidovky.cz | lidovky.cz | welt.de | radiozurnal.rozhlas.cz