Článek
O tom, kdo bude příští mongolskou královnou, rozhodl v roce 1923 los. Chánův ministr sezval patnáct žen, jejichž rok narození měl být pro panovníka příznivý. První vytažený lístek nesl jméno osmnáctileté Cejenpil z kočovné rodiny v Chentiji na severovýchodě země. Královnou byla jen rok. O čtrnáct let později si pro ni vyšetřovatelé přišli rovnou do jurty, kde žila s rodinou.
Bílá Tára z losu
Bogdchán, nejvyšší představitel mongolského buddhismu, usedl na trůn koncem roku 1911, kdy se země vymanila z mandžuské nadvlády. Po jeho boku už od roku 1902 stála Dondogdulam, kterou považovali za převtělení Bílé Táry, buddhistické bohyně soucitu a dlouhého života. Po vyhlášení nezávislosti získala také titul Matka-dákiní státu. Jenže v roce 1923 zemřela a u dvora začali hledat její nástupkyni. Vybranou Cejenpil prohlásili za další převtělení Bílé Táry a chán jí dal jméno Genenpil. Manželkou v pravém slova smyslu ovšem nebyla. Bogdchán byl totiž lama, a ten sice mohl mít choť, ale právně se oženit nesměl. Mongolové jí přesto říkali chatan, tedy královna.

Ženy u dvora mongolského chána Bogdchána
V paláci se jí stýskalo, a víme to od vnučky její služebné Ajuš. Ajuš, o pět let starší než Genenpil, pásla jednoho dne doma ovce, když k ní přijeli jezdci a odvezli ji. Hodně se bála. Teprve v paláci pochopila, že si pro ni poslala sama mladá královna, která chtěla mít u sebe někoho, koho znala odmalička. Z paláce si pak odnesla chánův dar, růženec z černého santalového dřeva, který používala až do konce života. Svou paní popisovala jako ženu „dobré povahy, dětinskou, ale málomluvnou a velmi zručnou“.
Po chánově smrti na jaře 1924 přidělili Genenpil majetek z jeho fondu. Vrátila se tam, odkud ji před rokem vzal los. Palácové služebné jí věnovaly píseň Chandaamaa o osmnáctileté dívce. Lidový spisovatel Sürenžav zaznamenal, že si ji šlechtici v hlavním městě zpívali i v době, kdy jejich královna už zase žila mezi stády v Chentiji.

Bogdchán, poslední mongolský chán a manžel královny Genenpil
Jedna jurta, šest lidí
Doma se vdala za zápasníka Luvsandambu, který byl podle místní tradice jejím snoubencem už před odchodem ke dvoru. Čtyřikrát porazil státního šampiona Vandana. Měli spolu dvě dcery, Dóržchand a Cermaa, a z bývalé královny se stala obyčejná kočovnice.
V Mongolsku mezitím vznikla lidová republika pod sovětským vlivem a všechno, co připomínalo starý režim, začalo být podezřelé. Zatčení jí hrozilo už v roce 1932, tehdy ji ale ještě uchránila takzvaná Nová politika premiéra Gendena. V noci na 10. září 1937 zatkli zhruba šedesát lidí a začala vlna teroru, kterému udávala směr Stalinova Moskva a který vykonávali mongolští úředníci. Celkem si vyžádal odhadem 22 000 až 30 000 životů a víc než polovinu obětí tvořili buddhističtí lamové.
Vyšetřovatelé v Chentiji tehdy splétali vykonstruovaný případ místního knížete a vysokého lamy z kláštera Brajvün a přibrali do něj jako spoluvinici i bývalou chánovu choť. V září 1938 si pro ni přišli domů a zabavili jí všechno, co měla. Při zatčení byla v pátém měsíci těhotenství. Příkaz k zatčení přitom úředníci ministerstva vnitra podepsali až o osm dní později. Jak to u jiných rodin vypadalo, vyprávěli pozůstalí antropologovi Christopheru Kaplonskému. Úředníci chodívali v noci, po dvou nebo po třech, zapečetili truhly a sepsali každou věc, kterou odváželi.
Při výslechu Genenpil uvedla, že žije v jedné jurtě s adoptivním otcem a matkou, oběma přes šedesát, s osmatřicetiletým manželem a dvěma dcerami, kterým bylo kolem deseti let. Šest lidí, jedna jurta. Ve stejném spisu stojí, že tahle žena chystala povstání. Ve městě měla slyšet o plánu svrhnout lidovou vládu, burcovala pastevce, sbírala dary na návrat chánovy moci a za vším stálo Japonsko. V říjnu z ní vyšetřovatelé získali přiznání k protistátní činnosti. Pod třemi protokoly, které se dochovaly, chybí podpis. Jsou tam jen otisky prstů ve fialovém inkoustu. Mongolští autoři soudí, že psát přitom uměla, a otisk je pro ně stopou nátlaku.
Věznili ji v Öndörchánu, správním středisku Chentije, v nevytápěné jurtě uprostřed chladného podzimu a jídlo skoro nedostávala. Trvalo to přes měsíc, ale o jejím životě se rozhodlo daleko odtud. V hlavním městě zasedla mimořádná komise vedená Čojbalsanem, mužem, který čistky v zemi řídil, a usnesla se, že Genenpil je zrádkyní vlasti a s pomocí imperialistického Japonska chce obnovit chánské Mongolsko. Odsoudila ji k smrti a ještě v roce 1938 ji zastřelili. Kdy a kde přesně, nikdo neví. Manžela Luvsandambu nezatkli, a dcery tak vyrůstaly s ním.

Čojbalsan, mongolský politik a vojenský vůdce, který řídil stalinské čistky v Mongolsku
Proč zrovna ona? Pro nový režim představovala bývalá chánova choť symbol starých pořádků. Obvinění z japonského spiknutí tak mohlo být jen záminkou. Za její smrtí stály Stalinovy čistky, které v Mongolsku prováděl Čojbalsanův režim pod sovětským vlivem.
Fotografie popravy byla z filmu
Dobré jméno jí vrátilo vojenské kolegium Nejvyššího soudu v roce 1990, kdy se po pádu komunistické vlády začaly přezkoumávat případy represí. O deset let později o ní v Mongolsku natočili film Poslední chánova královna a internet si z něj po letech vzal, co potřeboval. Záběr, na kterém vojáci míří na ženu otočenou zády, obletěl v roce 2022 sociální sítě jako poslední snímek Genenpil před popravou. Agentura AFP ho našla ve filmu, o skutečnou popravu tedy nešlo.
Druhý obrázek, který se šíří s ním, je skutečně starý. Časopis National Geographic už v roce 1921 otiskl fotografii ženy v bohatém plášti a čelence s rohy. Ženu označil jen za neznámou mongolskou dámu u čínského fotografa. Kdy snímek vznikl, není známo. Vyšel však dva roky před losováním, při němž se Genenpil stala chánovou vyvolenou. Mongolista Christopher Atwood upozorňuje, že rohy nosily vdané ženy, kdežto choť lamy je nosit neměla, takže je málo pravděpodobné, že jde o Genenpil. Věrohodně doloženou podobiznu Genenpil zatím nikdo nepředložil.
V muzeu Bogdchánova paláce po ní nemají jediný předmět a tamní pracovníci přiznávají, že „výzkumu o královně Genenpil je velmi málo“. Učitel dějepisu se jednou zeptal žáků z Dadalu, kdo byla poslední mongolská královna z jejich kraje, a nikdo nevěděl.
Nejstarší dceři Dóržchand bylo při matčině zatčení něco přes deset let a dlouhá léta potom čekala, že se matka vrátí. Vyrůstala s otcem a sourozenci a lidé se jí vyhýbali jako dítěti kontrarevolucionářky. Matčino jméno stát očistil teprve v době, kdy jí bylo přes šedesát.





