„Pili jsme radioaktivní vodu.“ Tajný pakt o Jáchymově stál stovky životů, uran šel na Stalinovu pumu

Dopoledne 26. září 1945 se v pražském předsednictvu ministerské rady schází část vlády se sovětskou delegací, jejíž zmocněnec Bakulin předčítá návrh na založení společné akciové společnosti pro těžbu jáchymovského uranu. Československá vláda se však teprve chystá znárodnit průmysl, a už má do dolů vpustit cizí kapitál. Premiér Zdeněk Fierlinger se proto ptá: „Sovětský svaz naši socialisaci přece vítá?“ Necelé dva měsíce po Hirošimě se plukovník Alexandrov diplomatickými kličkami nezdržuje. Připomíná, že atomovou pumu za zbraň budoucnosti neoznačil Sovětský svaz, na což Fierlinger reaguje pěti slovy: „Nyní víme, na čem jsme.“ V zápisu pak následuje Alexandrovovo vysvětlení, proč Moskva o československý uran tolik stojí: „Nyní chtějí si připravit za sovětského a čsl. uranu zrovna takovou atomovou pumu, jako má Amerika. Proto je třeba posuzovat jejich návrh s hlediska vojenského a nikoliv obchodního.“ O ceně rudy se přitom v celém zápisu nepíše ani slovo. Ministr obrany Ludvík Svoboda pouze žádá, aby se bez odkladu zvýšila těžba.

V neděli 7. října 1945 premiér Fierlinger přijel do Sezimova Ústí za prezidentem Benešem. Beneš podle premiérovy zprávy pochyboval, zda má smysl vyvážet veškerou rudu do Sovětského svazu. Premiér mu však vysvětlil, že Moskva mohla vzhledem k mezinárodní situaci považovat vývoz uranu za otázku spojenecké důvěry a že by si Československo mohlo za vstřícnost říct o kompenzace jinde. Třeba o sovětskou pomoc při rozvoji těžby ropy na jihovýchodní Moravě a severozápadním Slovensku nebo o dobré slovo při určování severních hranic, tedy Ratibořska, Hlubčicka a hlavně Kladska. Beneš s touto formulací souhlasil a dodal, že by se při té příležitosti měla zmínit i otázka severních hranic. Šestnáct dní nato poslal Fierlinger telegram velvyslanci Horákovi do Moskvy. Uložil mu, aby navštívil Molotova a vyřídil, že premiér důležitost uranu pochopil okamžitě. Společný podnik sice pokládal za neúnosný, sovětskému požadavku na dodávky uranu ale chtěl plně vyhovět.

Dohodu nakonec 23. listopadu 1945 podepsali ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka a Bakulin. Benešův podpis pod ní není. Vláda ji podle studie Parlamentního institutu schválila na tajné schůzi, aniž se vyžadoval souhlas parlamentu. Dohoda měla platit dvacet let a připojený protokol ji označoval za přísně důvěrnou. A očekávané kompenzace? Moskva podle téže studie československé nároky na Kladsko, Hlubčicko ani Ratibořsko nepodpořila. Jednu věc československá strana přece jen prosadila. Místo společné akciové společnosti vznikl k 1. lednu 1946 národní podnik Jáchymovské doly, nad nímž stála komise se dvěma zástupci z každé strany. Na papírě pěkné. O tom podstatném, tedy komu uran připadne, ale rozhodoval text dohody. V prvních pěti letech směla v Československu zůstat nejvýš desetina vytěžených rud a koncentrátů, všechno ostatní mělo jít Sovětům.

Dohoda sice určovala, kam uran poputuje, lidi na jeho těžbu ale nezajistila. Do nebezpečných šachet se totiž nikdo nehrnul, takže už za demokratické republiky fárali v Jáchymově především němečtí váleční zajatci. Dva roky po válce jich tam bylo asi dva tisíce, českých dělníků 1 425. Podle historika Drahomíra Jančíka činila průměrná denní mzda civilního dělníka 213 korun, zatímco průměrný udržovací náklad na zajatce jen 46. Nabídku Moskvy, že pošle dva tisíce ruských horníků, vláda ale odmítla.

Po únoru 1948 začala Státní bezpečnost zatýkat západní odbojáře, sedláky i další lidi označené za nepřátele režimu. „Matka mi řekla, že tátu odvedli,“ říká jeden z pamětníků v dokumentárním filmu o těžbě uranu. Jiný pamětník od otce slyšel, že po dni a noci vyslýchání vestoje, po fackování a polévání vodou člověk podepíše cokoli, jen aby se mohl vyspat. Mnozí odsouzení pak skončili v uranových dolech.

Němečtí zajatci se po válce postupně vraceli domů a poúnorový režim musel najít, kdo je v dolech nahradí. Od jara 1949 proto u uranových šachet vznikaly trestanecké pracovní tábory, některé přímo v místech, kde dřív zajatci pracovali. Na Jáchymovsku, Hornoslavkovsku a časem i na Příbramsku postupně vzniklo a zaniklo sedmnáct táborů, kterými do roku 1961 prošlo odhadem šedesát až sedmdesát tisíc vězňů. Velká část z nich neměla s hornictvím nic společného, ať šlo o studenty, kněze, úředníky nebo sportovce. Nejvíc vězňů pracovalo v uranovém průmyslu koncem roku 1953, přes patnáct tisíc, o tři roky později už necelých sedm tisíc.

Československý uran byl jednou ze surovin pro první sovětskou atomovou bombu RDS-1. Plutonium pro její nálož vyráběli Sověti v reaktoru u Čeljabinsku-40. Bombu poprvé vyzkoušeli 29. srpna 1949.

Mezi odsouzenými, kteří skončili v uranových táborech, byl i skaut Josef Podběra z Loun. Za války byl partyzán, po únoru se zapojil do protikomunistické skupiny. Ta šířila letáky a jednou dokonce hodila bombu za okno komunisty Fanty, jen aby ho zastrašila. Podběra s touto akcí podle svých slov nesouhlasil. StB skupinu rozbila na podzim 1949, jeho samotného však zatkla až 1. listopadu 1950. V květnu následujícího roku mu soud vyměřil jedenáct let.

Podběra prošel Jáchymovem, Leopoldovem i Pankrácí a na velitele tábora Rovnost Františka Palečka nezapomněl ani v rozhovoru pro Paměť národa: „Vrah, a neexistuje žádný esesák, který by mohl být horší než on. To, co jsem zažil s ním, jsem nezažil s nikým. To nebyl vůbec člověk.“ Paleček podle něj ani nemusel vězně zavírat do korekce, tedy trestní cely. Stačilo je nechat stát ve vánici bez teplého oblečení. Podběra takhle vydržel 48 hodin, „což nic není“, protože Jehovovi bratři prý stáli týden.

Do dolů navíc odmítl fárat, nikoli však ze strachu o život: „Ne kvůli tomu, že je to nebezpečný, ale nechtěl jsem podporovat výrobu atomových bomb.“ Odmítnutí se nevyplácelo. Odmítačům se říkalo baptisté a bachaři je trýznili hladem a především korekcemi. Čtrnáct dní dostával jen to, co zbylo, ale kuchař mu „šoupnul pod brambory nebo pod knedlíky tři čtyři kousky masa“. Podběru opakovaně zavírali i do trestní cely: „Byl jsem v korekci třeba na Barboře, to byla nejhorší korekce vůbec. Zvláště v zimě. Nebyly tam žádný okna, jenom díry. Na noc vám dali prkno, který bylo široký 20 cm. To byla postel.“ Dostal se tam i, jak sám říká, „za blbý řeči“.

Vězni dostávali jen krátké hornické zaučení, o rizicích práce s radioaktivní rudou je však podle jednoho z pamětníků nikdo nepoučil. Vyfasovali jen helmu. Ze stropu štol kapala voda, zatímco nahoře vězni žádnou neměli. „Měli jsme žízeň, a tak jsme tu radioaktivní vodu pili. Někteří z nás částečně věděli, o co jde, většina ne. Ale žízeň byla silnější,“ vypráví pamětník. Sedmipatrová drtírna rudy zvaná Rudá věž smrti, součást tábora Vykmanov II, patřila podle dokumentárního filmu k nejnebezpečnějším pracovištím komplexu. Při suchém drcení se uvnitř zvedal radioaktivní prach, v němž prý nebylo vidět dál než na půldruhého metru. Pracoval zde také sochař Jaroslav Schlesinger, který za války prošel koncentračním táborem a za účast v protikomunistickém odboji dostal pětadvacet let. V Rudé věži opravoval zásobníky radioaktivního prachu, ale když požádal o lékařské vyšetření, odmítli ho s odkazem na délku trestu. Zemřel 2. srpna 1955 ve vězeňské nemocnici ve Vykmanově. V táborech u uranových dolů přišlo o život téměř pět set vězňů, víc než polovina při pracovních úrazech. Tři desítky zastřelili při pokusu o útěk.

Rodiny směly na návštěvu vzácně, na patnáct minut, přes drátěné okénko a pod dohledem dozorce. Jedna z dcer vypráví, že za otcem cestovala šestnáct hodin, aby se s ním mohla setkat. Jinému vězni dozorce kupodivu dovolil, aby mu žena podala přes stůl syna, kterého musel opustit jako tříměsíčního a kterému už bylo skoro pět. „A tatínku, přijď taky k nám domů,“ řekl mu chlapec. „Poprvé jsem ho slyšel mluvit,“ dodává otec.

Sovětský svaz za uran zpočátku platil podle nákladů na těžbu a přidával ziskovou přírážku. Ta nejdřív dosahovala 18 procent, po protokolu z roku 1949 klesla na 15 a od jara 1952 na pouhých 10. Moskva navíc financovala geologický průzkum, většinu investic a poskytla bezúročnou půjčku. Později se však přešlo na pevné ceny, které už náklady na těžbu nepokrývaly, a rozdíl tak musel dorovnávat československý rozpočet. Jen na cenových dotacích zaplatil stát v letech 1967 až 1989 skoro 24 miliard korun. Po započtení státních investic a výdajů na geologický průzkum to bylo téměř 36 miliard. Už v roce 1957 přitom uran tvořil zhruba třetinu československého vývozu do Sovětského svazu. Jáchymov, jehož jméno je s uranovými lágry spjaté nejvíc, se na vývozu československého uranu za léta 1945 až 1989 podílel jen asi sedmi procenty. Nejvíc rudy dala naopak Příbram.

Při převozu z Jáchymova do Leopoldova se Podběra znovu setkal s Palečkem, který podle jeho výpovědi velel eskortě. „Náš velký kámoš,“ říká o někdejším veliteli Rovnosti ironicky. „A pořád na nás mířili. I v autobuse.“ Na svobodu ho po bezmála deseti letech propustili při amnestii v květnu 1960. Pak pracoval až do důchodu ve Škodě Praha a oženil se s bývalou politickou vězeňkyní. Ta dostala dvanáct let, z nichž si osm odseděla. Bydleli v Hostivaři, kde dostala byt. Palečka však potkával i po propuštění: „Já jsem odtamtud ráno jezdil autobusem nebo tramvají. Paleček nastupoval na Zahradním Městě a vždycky, když mě poznal, tak vypad.“

Zdroje: nacr.cz | totalita.cz | pametnaroda.cz | aop.vse.cz | psp.cz | diamo.cz | cez.cz | pametnimista.usd.cas.cz | Jirka vysvětluje věci – Radioaktivní peklo, kde se těžil uran pro ruské atomovky – dokumentární video na YouTube