Článek
Vlak ujel jen asi dva kilometry, než kolem poledne 21. září 1944 zastavil na okraji lesa. V sedmi vagonech vezl muže, kterým ráno řekli, že jedou kopat zákopy. Asi dvacet z nich dostalo lopaty a krumpáče, zatímco kolem stálo zhruba šedesát ozbrojených mužů s kulomety. Ještě jámu ani nestihli dokopat, když přišel rozkaz odložit nářadí a sestoupit do ní. Ti, kdo kopali, byli Němci ze Skleného, německy Glaserhau. Ti, kdo stáli kolem, patřili ke 3. rotě partyzánského oddílu „Lenin“, součásti 1. československé partyzánské brigády J. V. Stalina.
Německá ves v povstaleckém týlu
Sklené leželo nedaleko Turčianských Teplic a Kremnice v oblasti, kde karpatští Němci žili po staletí. Ještě v roce 1930 tvořili téměř devadesát procent ze zhruba tří tisíc místních. Půda byla neúrodná a pracovních příležitostí málo, a tak mnozí odjížděli za sezónní prací do Německa. Ve třicátých letech ale obec ovládla Karpatendeutsche Partei, německá nacionalistická strana, která se postupně přiklonila k nacismu. Její nástup rozdělil vesnici na dva tábory. Válka ten rozkol prohloubila. V listopadu 1942 začal mezi slovenskými Němci nábor do Waffen-SS, ale ve Skleném, dřívější baště hnutí, se k prosincovým odvodům dostavilo jen 129 mužů a požadavkům SS jich vyhovělo pouze 31. Začátkem října 1944 sloužilo ve Waffen-SS a ve Wehrmachtu 250 mužů ze Skleného, ve slovenské armádě jen pět. Podle historika Michala Schvarce mohla služba části obyvatel v německých ozbrojených složkách patřit mezi motivy popravy. Z těchto čísel ale nepoznáme, jestli v nich sloužil také někdo z mužů, které partyzáni v září odvedli.
Po vypuknutí Slovenského národního povstání se poměry ve vsi rychle změnily. Už 1. září ji obsadili povstalci a hned zatkli vládního komisaře Franze Ballu i dva další funkcionáře Deutsche Partei. Všechny tři odvezli do internace ve Slovenské Ľupči, dalších pět funkcionářů četníci zatkli o dva dny později. V polovině září pak velení ve vsi převzal partyzánský oddíl „Lenin“. Vedl ho sovětský důstojník Petr Nikolajev a politickým komisařem byl Leonid Slavkin. Dvacátého září dostala jeho 3. rota úkol obec „pacifikovat“.
Sedm vagonů u lesa
V noci na 21. září partyzáni prošli domy a sebrali zhruba tři sta mužů ve věku od šestnácti do šedesáti let. Zadržení strávili zbytek noci v měšťanské škole, odkud je dopoledne ve dvou kolonách odvedli na nádraží. Tam je po skupinách čtyřiceti až pětačtyřiceti nahnali do vagonů a mezi jedenáctou a dvanáctou vlak vyjel směrem na Hornou Štubňu.
Co se pak u lesa dělo, známe hlavně z říjnového německého vyšetřování, výpovědí dvou vesničanek a líčení zachráněných. Příkaz ke střelbě měl vydat komisař Slavkin. Nejdřív stříleli na muže ze tří vagonů, z nichž přežili jen tři. K jámě už přiváděli další skupinu, když se jeden ze zadržených, Jozef Daubner, dal na útěk. Střelci se soustředili na něj a díky tomu uniklo dalších zhruba dvacet mužů.
V jednom ze dvou zbývajících vagonů byl místní učitel Josef Stricz. Jeho syn Silvester později vydal knihu s otcovými vzpomínkami, z nichž čerpal také historik Michal Schvarc. Stricz v nich popsal, jak vytrhl jednomu z ruských partyzánů zbraň a křičel, že jde o nevinné lidi. V tu chvíli přiběhl místní železničář, sám člen partyzánské skupiny. Stricze poznal a odmítl ho spolu s ostatními muži vydat na smrt. Z posledních dvou vagonů tak odvezli 63 mužů do internačního tábora ve Slovenské Ľupči. Katolický kněz Jozef Pöss střelbu u jámy přežil ukrytý mezi těly zastřelených a jeho svědectví patří k hlavním výpovědím o tom dni.
U jámy leželo 187 mrtvých. Než partyzáni odešli, obrali je o cennosti a do hrobu hodili několik ručních granátů. Jeden z partyzánů v roce 1945 do protokolu stručně shrnul, že všechny chlapy pobrali a postříleli, protože byli Němci. Ve vsi pak podle Schvarcovy studie zbylo jen pětaosmdesát mužů.
Šedesát let bez viníka
Četníci z Horné Štubně se o popravě dozvěděli už 22. září od vojáků. O dva dny později sepsali zápisnici, ve které odhadli počet obětí na 290 a jako možnou příčinu uvedli střelbu neznámých osob na partyzány. Tu ale nedokázali ověřit. Vojáci je na místo pustili, ale exhumaci nepovolili. Četníci si proto poznamenali, že se těla budou moci vyzvednout až v klidnější době, a starším mužům ze Skleného zatím nařídili hrob zahrnout zeminou. Dokument se dostal až k Předsednictvu Slovenské národní rady a ke státnímu zastupitelství v Banské Bystrici. K dalšímu vyšetřování ale nedošlo, protože se vojenská situace povstalců rychle zhoršovala. Německé bezpečnostní orgány se o popravě dozvěděly až 29. září od příslušníka Waffen-SS, který byl ve Skleném na dovolené a událost v Handlové ohlásil. Začátkem října pak do obce přijelo komando bezpečnostní policie a těla exhumovalo. Jeho zpráva z 10. října uváděla 179 mrtvých, většinou těžko identifikovatelných, zatímco německý tisk psal nejprve o téměř všech mužích obce, pak o bezmála třech stech a nakonec o 188 obětech.
Za komunismu Slovenské národní povstání patřilo k základům oficiálního výkladu slovenských dějin a vraždění Němců do jeho obrazu nezapadalo. O Skleném se kvůli tomu veřejně raději moc nemluvilo, rodiny zastřelených ale nezapomněly. Nezapomněl ani Silvester Štric, syn učitele z posledních vagonů, který podle České televize slíbil otci, že případ nenechá být. V říjnu 2002 podal spolu s Jozefem Langem a Ottou Pittnerovou podnět generální prokuratuře, a když odpověď nepřišla ani po urgencích, obrátili se pozůstalí dopisem na ministra spravedlnosti. Štric, tehdy už téměř osmdesátiletý, deníku SME řekl, že mu nejde o potrestání, protože viníci už nežijí, ale o pravdu.
V dubnu 2004 generální prokuratura nařídila zahájení trestního stíhání pro vraždu. Vyšetřovatel krajské policie v Žilině dospěl k závěru, že se příslušníci 3. roty vraždou civilistů dopustili zločinu proti lidskosti. Stíhání ale zastavil, protože pachatelé už nežili. Nešlo tedy o soudní rozsudek, ale o závěr policie. V roce 2005 pak její mluvčí oznámil, že čin naplnil skutkovou podstatu vraždy, a Česká televize informovala, že vyšetřovatelé zjistili, že rozkaz vydal komisař Slavkin.
Co partyzány k popravě vedlo, se ale ani po šedesáti letech nepodařilo objasnit. Nabízí se nenávist k Němcům, pomsta rodinám mužů ve Waffen-SS, jejichž seznamy se po vypuknutí povstání dostaly z kremnické kanceláře Deutsche Partei do rukou povstalců, nebo preventivní likvidace obyvatel považovaných za nepřátelské v blízkosti fronty. Historik Michal Schvarc ze slovenského Ústavu paměti národa považuje za jisté, že jednotka nejednala spontánně a rozhodující slovo měli sovětští političtí komisaři. Přesnější odpověď by mohly přinést sovětské archivy, nic z toho by ale podle něj vraždění neospravedlnilo.
Pomník bez pachatelů
Po válce se do domů odsunutých Němců nastěhovali osídlenci z Maďarska a Podkarpatské Rusi i uprchlíci z Polska, zatímco ve vsi dál žily vdovy po zastřelených mužích. „Bylo to trauma, tabuizovaná událost,“ řekla Paměti národa Božena Beňová, která se ve Skleném narodila v roce 1951. Jeden z místních pamětníků, potomek osídlenců, vzpomínal, že se za socialismu vědělo jen o jakémsi německém hřbitově u obce, kde byli pohřbeni lidé zastřelení partyzány.

Pomník 187 mužům německé národnosti, které 21. září 1944 ve slovenském Skleném povraždili partyzáni
Pomník na místě hrobu odhalili 21. září 1994, přesně padesát let po popravě. Zaplatili ho bývalí obyvatelé žijící v zahraničí a některým místním se to nelíbilo. Ani v expozici Muzea Slovenského národního povstání v Banské Bystrici, dokončené v roce 2004, se návštěvníci o masakru mnoho nedozvěděli. Historik Michal Korhel našel v roce 2023 zmínku o masakru jen v textu na multimediální stanici věnovaném represím pseudopartyzánů a asociálních živlů, zatímco hromadný hrob ze Skleného v seznamu hrobů chyběl. Střelci přitom patřili k řádné partyzánské brigádě.
Nápis na pomníku je dvojjazyčný. Slovenská část zní: „Na pamiatku 187 obetiam zo Skleného, 21.9.1944.“ Kdo je zastřelil a proč, se z něj nedozvíte. Že byli Němci, prozradí jen jeho německá polovina.
Zdroje: upn.gov.sk | irozhlas.cz | academia.edu | ceskatelevize.cz | upn.gov.sk | pametnaroda.cz | sme.sk





