Článek
Poloczek hrál v seriálu Ulice Stanislava Nykla, věčně nespokojeného majitele večerky, a po čase chtěl, aby jeho postava zemřela. Sám tvrdil, že se připravoval na novou divadelní roli a že mu seriál připadal nekonečný. „Požádal jsem scenáristy, ať mě raději nechají umřít,“ prozradil novinářům. Václav Svoboda, který v seriálu hrál jeho syna Lumíra, si to ale pamatoval jinak. Poloczek se podle něj zhrozil už nad první výplatou, nepřečetl si pořádně smlouvu a netušil, že existují natáčecí půldny. Měl pocit, že dostal málo, a postavu podle něj chtěl nechat zabít asi po měsíci. Svoboda o něm mluvil i ostřeji. „Vždycky sežral půl igelitky prášků, byl hypochondr, a pak na všechny řval.“ Hned dodal: „Mě to ale strašně bavilo. Říkával jsem mu, že je nejlepší člověk na světě. Miloval jsem ho.“ Jiří Menzel ho naopak popsal jako velmi hodného člověka, který si své trápení nechával pro sebe.
Přijímačky v polštině
Narodil se 7. srpna 1939 do hornické rodiny v Horní Suché u Karviné, tehdy zabrané Polskem. Otec za války bojoval v polských jednotkách britské armády. Poloczek odmaturoval na jedenáctiletce s polským vyučovacím jazykem a v sedmnácti nastoupil k Těšínskému divadlu, kde nejdřív stavěl kulisy a pak se stal elévem. Původně chtěl studovat přírodní vědy. Místo toho ale odjel do Brna a přijímačky na JAMU složil ještě v polštině. Za dva roky už češtinu ovládal dokonale a školu absolvoval roku 1961. Ještě jako student si zahrál flétnistu Karla ve spartakiádní komedii Valčík pro milión, první z desítek filmových a televizních rolí. Dalších čtrnáct let strávil na oblastních scénách v Uherském Hradišti, Mladé Boleslavi a Pardubicích. Před kamerou se v té době objevoval jen sporadicky. V Kachyňově Uchu hrál tajného, jenže diváci snímek uviděli až dvacet let po jeho natočení.
Od roku 1975 hrál v libereckém Studiu Ypsilon, s nímž se pak přestěhoval do Prahy. V Ypsilonce hrál Jaroslava Haška ve hře Voni sou hodnej chlapec. Režisér Jan Schmidt po Poloczkově smrti prohlásil, že to byla jeho hlavní role vůbec. „Broňa mu byl dokonce podobný,“ dodal a připomněl, že hra politicky narážela na Rusko, kde Hašek několik let žil, a že Poloczek měl velký smysl pro humor a nadhled. Vedle divadla hrál ve filmu a televizi kriminalisty i kriminálníky, otce dospívajících dětí, řezníky, traktoristy nebo vrátné. Za Hon na kočku a Panelstory dostal společné ocenění na festivalu veselohry v Novém Městě nad Metují. Pořád ale šlo spíš o vedlejší role.
Falstaff a Babula
Od roku 1988 působil v činohře Národního divadla a zůstal tam přes dvacet let. Jeho robustní zjev a halasný projev se hodily k postavám jako Tartuffe, Danton, Falstaff nebo Doolittle z Pygmalionu. Dohromady jich v Národním zahrál kolem čtyřiceti. Za Josefa ve hře Josef a Marie, kterou hrál s Emílií Vášáryovou, dostal nominaci na Thálii. Během angažmá v Národním dál natáčel a v Černých baronech z roku 1992 si zahrál kapitána Ořecha.
Zdeňku, svou spolužačku, si vzal už v osmnácti. Měli spolu syna Bronislava. Zdeňka se starala o rodinné zázemí a měla pochopení i pro jeho lehce cholerickou povahu. Chystali se oslavit čtyřicet let manželství, jenže Zdeňka rok před výročím nečekaně zemřela. Poloczkovi bylo tehdy šestapadesát, pracovat ale nepřestal. Brzy poté začal točit Hospodu, kde získal roli topiče Babuly.
Poslední role, poslední rozhovor
Kolem roku 2006 začal mít vážnější problémy s chůzí a kvůli zdravotním potížím nakonec z Ulice odešel. Zdraví se mu pak na čas zlepšilo a několikrát podstoupil terapii v čeladenské kryokomoře při minus sto dvaceti stupních. V roce 2008 ho ale postihla mrtvice. Z Národního divadla odešel na vlastní žádost, mimo jiné kvůli zdraví. Na jevišti stál naposledy 12. října 2010 ve Stavovském divadle jako Starý Gobbo v Kupci benátském. Před kamerou už ho čekalo jen několik posledních rolí, mezi nimi detektiv Paleček v Bastardech a čaroděj Vigo ve Vorlíčkově pohádce Saxána a Lexikon kouzel.
Při natáčení Bastardů už byl Poloczek výrazně pohublý a podle člověka ze štábu polykal plné hrsti prášků, aby se vůbec dostal na plac. Denně jich měl brát přes čtyřicet kvůli následkům mozkové příhody, depresím i tomu, aby při práci neusínal. Kolem roku 2010 začal v rozhovorech mluvit o konci. Média to tiskla s vykřičníky a on to opakoval dál, rozhovor za rozhovorem.
V červnu 2011 mu voperovali kardiostimulátor, protože ho srdce přestávalo poslouchat. Za sebou už měl infarkt, zhubl o třicet kilo a lékaři mu zakázali i pivo, které měl celý život rád. „Pivo už skoro nepiju. Jednou za čtrnáct dnů vyrazím s kamarády, ale dát si mohu jen jedno,“ říkal. V prosinci 2011 poskytl svůj poslední rozhovor a na otázku, jak se cítí, odpověděl: „Čím dál tím hůř! Už nemám pro co žít. Žádné Vánoce neslavím, čekám jen na smrt.“ Novinář mu připomněl, že tohle říká už dlouho a pořád tu je, Poloczek ale trval na tom, že tentokrát cítí v kostech, že konec přijde co nevidět. „Čekám na smrt už několik let,“ dodal. Na otázku, jestli by ještě něco chtěl stihnout, jen řekl: „Ne. Cítím se tak mizerně, že už ani nemohu nic dělat, jen polehávám. Nezlobte se.“
Úplně sám ale nezůstal. Staral se o něj syn Bronislav, který ho vozil i po doktorech. Radost mu dělaly také reprízy Hospody. „Viděl jsem ten první díl, a i když je to už hrozně dávno, bylo to moc příjemné vrátit se do té doby,“ řekl. Na obrazovce u hospodského stolu vedle Menzela seděl o patnáct let mladší Poloczek.
Kvůli další srdeční příhodě ho 4. března 2012 přijali do Vinohradské nemocnice, kde 16. března v nedožitých třiasedmdesáti letech zemřel. O týden později se s ním ve Strašnickém krematoriu loučila i Jiřina Bohdalová, letitá kamarádka, s níž se v létě scházel na její chalupě. „Mohl ještě žít. Už ale nechtěl a bylo to na něm poslední dobou opravdu vidět. Říká se mi to velmi těžko, ale vlastně se mu splnilo přání,“ řekla.
Smrt v seriálu si objednal kvůli divadlu, tvrdil on. Kvůli honoráři, tvrdil Svoboda. Na tu skutečnou čekal několik let.
Zdroje: patriotmagazin.cz | narodni-divadlo.cz | vlasta.cz | ahaonline.cz | tn.nova.cz | ahaonline.cz | novinky.cz | irozhlas.cz | filmovyprehled.cz
