„Navenek lesk, uvnitř nic.“ Marie Laforêt nesnášela Delona. O znásilnění promluvila až v 58 letech

Ráno 17. června 1969 přišli k jejímu bytu čtyři policisté a požádali ji, aby je doprovodila. Skončila v kanceláři s nabílo natřenými okny, aby zvenčí nebylo nic vidět. Komisař jí nabídl křeslo a začal se vyptávat. Výslech skončil až v půl šesté odpoledne. Mezi otázkami padla i tato: „Připisuje se vám v životě spousta mužů.“ Odpověděla: „Mám jich velmi málo a nikdy ne víc než jednoho. Jsem svobodná žena.“

Narodila se 5. října 1939 v přímořském Soulac-sur-Mer jako Maïtena Doumenach, dcera průmyslníka. Zatímco otec strávil válku v německém zajetí, matka s oběma dcerami žila v chudobě. Ve třech letech navíc prožila něco, o čem dokázala promluvit až o mnoho let později.

Jako dospívající uvažovala, že vstoupí do kláštera. Na pařížském lyceu ale objevila divadlo a začala hrát. Na profesionální dráhu ji přivedla náhoda. V roce 1959 šla doprovodit sestru na soutěž „Naissance d'une étoile“, tedy „Zrození hvězdy“, kterou pořádalo rádio Europe 1. Nakonec soutěžila sama a vyhrála. V porotě seděl francouzský režisér Louis Malle, který ji chtěl obsadit do filmu Liberté. S tím přišlo i nové jméno Marie Laforêt. Z plánovaného snímku ale nakonec sešlo.

Jejím debutem se tak stal snímek René Clémenta Plein soleil, kde ztvárnila postavu Marge. Po jejím boku hráli Maurice Ronet a Alain Delon, který stejně jako ona teprve začínal. Podle životopisce Alaina Wodrascky ji Delon s Ronetem při natáčení přehlíželi a Romy Schneiderová, která za svým snoubencem Delonem jezdila na plac, si z ní utahovala. Marie navíc trpěla mořskou nemocí a kajutu označila za místo „na dně lodi, která páchla smrtí“. Podle Wodrascky Marie hned po příjezdu ve výtahu potkala Delona, který se jí zeptal: „Chceš, abych tě přefikl?“ Odpověděla, že ne. Delon pokračoval: „Nevíš, o co přicházíš!“ A ona mu okamžitě odsekla: „Ty taky nikdy nezjistíš, o co přicházíš ty!“

Film měl premiéru v roce 1960 a o rok později se vdala za režiséra Jeana-Gabriela Albicocca. Ten ji obsadil do adaptace Balzacova románu La Fille aux yeux d'or, tedy Dívka se zlatýma očima. Tahle přezdívka jí už zůstala na celý život. Jen její oči ve skutečnosti zlaté nebyly, byly žlutozelené.

První singl Les Vendanges de l'amour vyšel v únoru 1963 a další hity pak přicházely jeden za druhým, například Viens sur la montagne, Ivan, Boris et moi nebo Marie douceur, Marie colère, francouzská verze Paint It Black. Celkem prodala přes 35 milionů desek a patřila k francouzským průkopnicím world music. Přesto o sobě tvrdila: „Nemám hlas, mám barvu hlasu.“ Laurent Ruquier, moderátor a její pozdější blízký přítel, říkal, že se v Marii Laforêt vlastně nepoznávala. Viens sur la montagne, jeden ze svých největších hitů, dokonce nesnášela.

Po rozchodu s Albicoccem žila s obchodníkem Judasem Azuelosem, se kterým měla dceru Lisu a syna Jeana-Mehdiho. Narodili se v letech 1965 a 1967. Její milostný život přitom budil značnou pozornost a okolí jí připisovalo víc mužů, než kolik jich sama uznávala.

Prvního října 1968 našel sběrač železa na skládce v Élancourtu pytel s mrtvolou Stevana Markoviće. Měl kulku za uchem. Šlo o jugoslávského uprchlíka, který bydlel v Delonově domě a pracoval pro něj jako tajemník a osobní strážce. Markovićův bratr tvrdil, že se Stevan cítil ohrožený právě Delonem, a šeptalo se i o Markovićově poměru s Delonovou ženou. Případ se táhl sedm let, pachatele ale nikdy nezjistili a k soudu tak nedošlo.

Jak se do toho připletla Marie Laforêt? U Markoviće doma policie našla Delonův adresář s kontakty na řadu celebrit, mezi nimi i na Marii. Pak přišlo anonymní udání, že zpěvačka bere drogy a účastní se intimních večírků, které měl fotografovat právě Marković. Udání tak policisty přivedlo až k jejím dveřím. Při výslechu pak tvrdila, že ven skoro nevychází a do kina chodí jen s dětmi. Jak vypověděla, Markoviće viděla jen dvakrát, naposledy na večeři u Delonových. Delona tam přitom viděla poprvé od natáčení Plein soleil. Marković část večera proseděl v křesle ponořený do novin a kolem jedné v noci beze slova odešel. Popsala ho jako muže, „který jako by mě znal líp, než jsem znala já jeho“.

Policie prověřila její bankovní účty kvůli možnému vydírání. Prohledala jí byt, dopisy i stovky fotografií. Nenašla nic. „Když policisté odešli, lehla jsem si na postel a brečela jako malá holka,“ řekla tehdy v rozhovoru. Nejhorší byl prý až další den na ulici, kde se na ni lidé dívali, jako by ji už odsoudili, a ona se nemohla bránit. Na otázku, jak se její číslo dostalo do Delonova notesu, odpověděla s nadsázkou. Prý je za tím milostný románek: „Moje dcera Lisa, které jsou tři roky, je bezhlavě zamilovaná do Anthonyho Delona, kterému jsou čtyři.“ Následky už ale k smíchu nebyly. Druhý den musela zrušit vystoupení. Během týdne zhubla tři kila, chodily jí odporné dopisy a cizí lidé jí na ulici vyhrožovali nebo dělali neslušné návrhy. „Už nemůžu. Nesnesu ponížení a nemůžu kvůli tomu spát. Nic mě netěší. Už nejím. Je to opravdový výkon, že jsem vůbec dokázala zpívat v Olympii,“ svěřila se tehdy. V říjnu ji vyslýchali ještě dvakrát a teprve potom jí soudce oznámil, že je mimo podezření. Za policejní zásah vinila Delona. Wodrascka byl přesvědčený, že právě tahle epizoda, a ne scéna ve výtahu, byla důvodem, proč Delona pak celý život nesnášela.

V sedmdesátých letech film na čas opustila a soustředila se na hudbu. Osobní album z roku 1972 sice propadlo, další hity jí ale přinesla spolupráce s producenty. V roce 1974 se jí s dalším manželem, sběratelem umění Alainem Kahn-Sriberem, narodila dcera Deborah. Později se od showbyznysu stáhla a v roce 1978 odešla do Ženevy, kde vedla galerii a získala švýcarské občanství. Odchod ale nebyl definitivní. Už o rok později stála ve filmu Policajt nebo rošťák znovu po boku Jeana-Paula Belmonda. Ruquier vyprávěl, že s ním pracovala velmi ráda a ve Veselých Velikonocích podle něj měla svou nejlepší roli.

Vytěsněné vzpomínky se jí podle dcery Lisy vrátily až po desetiletích. Veřejně o nich Marie promluvila v roce 1998 v časopise Paris Match, ve svých osmapadesáti letech. Znásilnil ji soused, když jí byly tři roky, „pomatenec dobráckého vzezření“. Vybavila si jeho jméno, pokoj i barvu jeho kalhot. Matce se svěřila až jako dospělá. Ta si sice kdysi všimla dceřiných zranění, přičítala je ale hrubým dětským hrám s pětiletým synem onoho souseda. „Cože? To ti dělal ten otec? Chvíli jsem si myslela, že to možná byl syn!“ reagovala. Marie k tomu dodala: „Jako by to byla nějaká omluva.“

Znásilnění podle ní ovlivnilo i její kariéru: „Bez toho znásilnění bych nevykonávala veřejné povolání, které šlo proti mé přirozené plachosti.“

Její dvě starší děti, Lisa a Jean-Mehdi, šly od tří let do internátu, nejmladší Deborah vyrůstala u babičky. „Nakonec jsme pochopili, proč nesnášela být v kontaktu s dítětem v tomhle věku,“ řekla Deborah. Přesně v tom věku, kdy se to stalo jí. „Máma nebyla krkavčí matka, jak se o ní tu a tam psalo,“ tvrdila Deborah. Dodala, že matka děti vychovávala tak, aby ji nepotřebovaly. Marie sama připouštěla, že jako matka byla občas příliš nepřítomná.

S Delonem se nesmířila nikdy. „Navenek lesk, uvnitř nic,“ říkala o něm. Ještě v roce 2004 prohlásila: „Alain není vtipný, nemá žádný humor, není ani inteligentní.“ Její životopisec přitom podotkl, že Delon o ní nikdy nemluvil špatně.

Její blízký přítel Laurent Ruquier ji v roce 2005 přemluvil k prvnímu recitálu po více než třiceti letech. Zemřela 2. listopadu 2019 ve švýcarském Genolier, bylo jí osmdesát. Lisa Azuelos pak v televizi řekla o matce jednu větu: „Myslím, že nikdy nemilovala tak, jako milovala Laurenta.“ Ne některého z manželů, ale kamaráda, kterému každou sobotu psala esemesky o jeho televizní show.

Zdroje: public.fr | rtl.fr | leparisien.fr | journaldesfemmes.fr | voici.fr | information.tv5monde.com | novinky.cz | allocine.fr