Sestřičky znásilnili, raněné ubodali v postelích. Masakr v Hongkongu nepřežilo skoro sto lidí

Sestra Amelia Fleming Gordonová byla těsně před rozedněním v hlavní hale u vchodu, když se zvenku ozval strašlivý řev. Krátce nato dorazili ke dveřím japonští vojáci a přikázali jí vyjít s rukama nad hlavou. Vzali jí z hlavy ocelovou přilbu a tou ji udeřili do hlavy. Prohledali jí kapsy, strhli pásku s červeným křížem a sebrali hodinky. Pak zakřičeli, ať všichni vyjdou ven. Seržant Parkin ze zdravotní služby, který do té chvíle spal v jednom z pokojů, se rozběhl k oknu a okamžitě dostal kulku do hlavy.

Nemocnicí se škola St. Stephen's ve Stanley stala teprve 18. prosince, deset dní po začátku japonského útoku na kolonii. Do hlavní haly a na galerii se vešlo zhruba dvě stě lůžek. Japonci se téže noci vylodili na severovýchodním pobřeží Hongkongského ostrova a během dalších dnů se boje postupně posouvaly směrem ke Stanley. Do provizorní nemocnice mezitím přiváželi britské a indické raněné. Na Štědrý den nemocnici zasáhla palba děl a kulometů i útoky střemhlavých bombardérů. K půlnoci pak v areálu vyrostla řada kulometných hnízd. Vojáci si je stavěli z balíků nemocničních dek a matrací ze skladu prádla a jedno z nich stálo necelých šest metrů od vchodu do přijímací haly. Fronta nezůstala za nemocnicí. Přišla přímo k ní. Uvnitř byli vedoucí lékař podplukovník Black, kapitán Witney, sestry Gordonová a Elizabeth Appleton Fidoeová, šest dobrovolnic z ošetřovatelského oddílu Hongkongských dobrovolnických obranných sborů, pět čínských zdravotnic ze St John's Ambulance a několik sanitářů. V hale leželo kolem pětašedesáti pacientů, ve třídách nejméně čtyřicet dalších.

Britské a kanadské jednotky se podle Andersona těsně před rozedněním stáhly, aniž by komukoli v nemocnici daly vědět. Že obránci odešli, zjistili až ve chvíli, kdy se u vchodu objevili čtyři japonští vojáci. Black vyšel s Andersonem vojákům naproti. Chtěl se jim vzdát, aby personál i pacienti mohli být považováni za válečné zajatce. Kapitán Witney je následoval. Z trojice pak vojáci oddělili Blacka a Witneyho, zbavili je výstroje a odvedli za roh budovy. Andersona postavili s ostatními ke zdi. Těla Blacka a Witneyho našli druhý den ráno na záchodě pro personál, probodaná bajonety a posekaná meči.

Ještě toho rána dorazili další vojáci, vešli do hlavní haly a začali zdravotnice a část pacientů vyhánět ven. Pak se ozval křik a střelba. Japonci probíhali halou mezi lůžky a každého, kdo vstával příliš pomalu nebo se kvůli zranění nemohl hýbat, probodli bajonetem nebo zastřelili. Čepele projížděly těly i matracemi. Rotmistr Stewart Duncan Begg, sám pacient, u soudu vypověděl: „Jasně jsem viděl úmysl japonských vojáků, kteří dorazili do nemocnice a už začali bodat bajonety do každé postele, na kterou narazili.“ Zalezl pod lůžko i se svou ženou Eileen Beggovou, jednou z dobrovolných ošetřovatelek, a japonský vojín několikrát bodl do prázdné postele nad nimi. Oběma se naštěstí podařilo vyváznout bez zranění. Hala měla jediný vchod a než v ní vraždění skončilo, vojáci ubodali přes padesát pacientů. Muže ze St John's Ambulance zavřeli do jedné místnosti a postupně je pobili. Přežil jediný.

Zbylý personál nahnali spolu s pacienty do jedné ze tříd a nechali je tam hodinu nebo dvě namačkané tak, že si nemohli sednout ani lehnout. Kolem deváté ráno je odvedli nahoru. Schody pokrývala mrtvá těla a krev. Peasegood skončil v místnosti tři krát čtyři a půl metru s přibližně devadesáti dalšími muži, z nichž nejméně třicet mělo zraněné nohy a nemohlo stát. Podmínky uvnitř byly tak špatné, že potřebu nejdřív vykonávali do vlastních bot, později přímo na podlahu. Kolem druhé odpoledne podnikli Kanaďané protiútok a pokusili se školu dobýt zpět. V té době začaly do místností přicházet skupinky japonských vojáků, které odváděly muže na chodbu. Pak už byl opět slyšet jen křik a výstřely. Těla čtyř odvedených se druhý den našla probodaná a zohavená.

Ženy mezitím zavřeli do malé místnosti o patro výš. Sestra Gordonová tam byla se čtyřmi dobrovolnicemi, paní Smithovou, Beggovou, Buxtonovou a Simmonsovou, a s pěti čínskými zdravotnicemi ze St John’s Ambulance. K jídlu všem dohromady dali jednu konzervu hovězího a jednu konzervu mléka. Gordonová vypověděla: „Obzvlášť špatná parta japonských vojáků (celkem pět) přišla ve 4.30 odpoledne a odvedla paní Smithovou, Beggovou a Buxtonovou. Ty tři jsme už nikdy neviděly.“ Jedna z Číňanek paní Simmonsové řekla, že je odvedli zabít a že Japonci povraždí všechny Brity, pokud Hongkong toho večera nekapituluje. Hongkong však kapituloval už odpoledne. O kapitulaci se ženy dozvěděly o půl hodiny později, když je vojáci vyhnali z místnosti, přivedli k nim paní Andrews-Levingeovou a Fidoeovou a odvedli je do pokoje na konci chodby. Jeden z Japonců jim lámanou angličtinou oznámil, že Hongkong „teď patří Japoncům“. O pět minut později jim anglicky mluvící voják řekl, že půjdou obvazovat raněné Japonce. Místo toho je odvedli do místnosti s výhledem na tenisový kurt, kde leželo pět mrtvých mužů ze zdravotní služby. Přinutili je, aby si na těla sedly. Začínalo se stmívat.

Večer dva vojáci odvedli Fidoeovou z místnosti s mrtvými a další dva Gordonovou. Tu zavedli do pokoje se dvěma mrtvými těly a přikázali jí, ať se svlékne. Pak ale zřejmě dostali strach, že někdo přichází, a vrátili ji k Simmonsové a Andrews-Levingeové. Hned nato se vrátila i Fidoeová, plakala a řekla, že ji znásilnili. Všechny čtyři ženy pak hnali do pokoje. Číňanky už tam nebyly. „Nechali nás na pokoji jen krátce. Přišli tři vojáci, odvedli mě do malé sousední koupelny, srazili mě na zem a všichni mě jeden po druhém znásilnili. Pak mě nechali vrátit se. Potom odvedli paní Fidoeovou a stalo se jí totéž. Paní Fidoeovou i mě pak odvedli podruhé a znásilnili nás stejně jako předtím,“ vypověděla Gordonová. Simmonsové a Andrews-Levingeové se přitom nedotkli. Ženy si všimly, že dveře mají zámek, a tak se uvnitř zamkly. Vojáci se během noci několikrát vrátili, dovnitř se jim ale nepodařilo dostat. Japonský důstojník jim ještě večer řekl, že mají štěstí, že Hongkong kapituloval a že za další hodinu by byly také mrtvé. Podle historika Charlese Rolanda japonští vojáci pět čínských zdravotnic ze St John's Ambulance opakovaně znásilnili a pak odvedli. Nikdo je už neviděl. Jejich jména se nedochovala.

V osm ráno 26. prosince Japonci poslali všechny dolů a spočítali je. Čtyři ženy dostaly za úkol uklízet, zatímco muži sbírali mrtvé a smývali krev ze schodů. Dopoledne Peasegood za kuchyní narazil na těla přikrytá dekou. „Nadzvedl jsem roh deky a našel tři těla schoulená k sobě,“ uvedl. Poznal pohřešované dobrovolnice Smithovou, Buxtonovou a Beggovou. Tělo Beggové pak identifikoval i její manžel. Anderson, který úklid vedl, napsal, že ženy byly rozsekané a Beggová měla hlavu téměř oddělenou od trupu.

Anderson napočítal zhruba šedesát až sedmdesát mrtvých pacientů a dalších pětadvacet mrtvých z personálu. Zajatci pod hrozbou bajonetů vynášeli ven těla, zakrvácené matrace, šatstvo a další pozůstatky masakru. Kanadský střelec Randolph Steele popsal, jak museli na příkaz Japonců navršit těla na hromadu, kterou pak vojáci polili benzinem a zapálili. O několik hodin později, kolem šesté večer, přijel z pevnosti Stanley kapitán Stoker se sanitkou a všechny čtyři ženy z nemocnice propašoval.

V lednu 1948 stanul před britským vojenským soudem v Hongkongu generálporučík Itó Takeo, velitel pěchotní skupiny 38. divize. Obžaloba ho ve čtyřech bodech vinila z podílu na zabíjení a týrání zajatců, raněných, zdravotnického personálu a civilistů jednotkami pod jeho velením. Fidoeová a vrchní sestra Amy Williamsová vypovídaly za zavřenými dveřmi. U britských obětí sexuálního násilí soud veřejnost někdy vylučoval, místním ženám ale stejnou možnost zřejmě neposkytoval a Lee Yeuk Lan vypovídala veřejně.

Itó tvrdil, že po reorganizaci velel pravému křídlu a že v jeho jednotkách panovala přísná kázeň. Dokázat, které jednotky prošly St. Stephen's, se obžalobě nepodařilo a v závěrečné řeči prokurátor stáhl obvinění týkající se masakru v nemocnici i dalších čtyř případů: „Po velmi pečlivém posouzení důkazů týkajících se zvěrstev spáchaných na pěti právě zmíněných místech se obžaloba domnívá, že panují natolik velké pochybnosti o tom, které japonské jednotky byly zapojeny, že obviněného nelze nijak usvědčit.“ Soud 6. února 1948 uznal Itóa vinným jen v prvních dvou bodech, za zabíjení zajatců a raněných, a poslal ho na dvanáct let do vězení. Masakr ve St. Stephen's se objevil také v jiném rozsudku, který padl už v srpnu 1946. Čínský soud v Nankingu tehdy odsoudil k smrti generála Sakaie a příloha rozsudku pro období od 24. do 26. prosince 1941 uváděla znásilnění sedmi zdravotnic, zmrzačení tří z nich a povraždění šedesáti až sedmdesáti raněných zajatců.

Tři ženy, které vojáci 25. prosince v 16.30 odvedli, jsou zapsané na čestném seznamu padlých Hongkongských dobrovolnických obranných sborů. Jsou to ošetřovatelky ND17 Eileen Beggová, ND9 Alberta Buxtonová a ND118 Marjorie Smithová.

Zdroje: jstor.org | hkwctc.lib.hku.hk | gwulo.com | law.unimelb.edu.au | battleforhongkong.blogspot.com | hkvca.ca