Ground Zero: místo, kde se Amerika navždy změnila

Dnes je to 25 let od chvíle, kdy Ameriku zasáhl nejhorší teroristický útok v její historii. Díky televiznímu vysílání sledovala velkou část událostí prakticky celá planeta a 11. září 2001 se stalo jedním z těch dnů, u kterých si mnoho lidí dodnes pamatuje, kde právě byli a co dělali. Moji vrstevníci a kamarádi většinou vzpomínají, že spěchali domů na další díl Simpsonových. Já se o útocích dozvěděl až o několik hodin později, když jsem přišel domů z tréninku. Nebylo mi ještě ani deset let, přesto si dodnes pamatuji okamžik, kdy jsem vešel do obýváku a rodiče mlčky sledovali televizní zpravodajství. Nerozuměl jsem všemu, co se stalo, ale bylo jasné, že tentokrát sledují něco úplně jiného než běžné zprávy.

O více než dvacet let později se na místo, které jsem tehdy znal jen z televizní obrazovky, podívám osobně.

Na Ground Zero se poprvé dostávám během návštěvy New Yorku. Při cestě ze Staten Islandu se najednou vyčasilo, a tak se rozhodujeme, že ještě zůstaneme na Lower Manhattanu. Procházíme kolem slavného bronzového býka Charging Bull, jednoho ze symbolů finančního Manhattanu, pokračujeme mezi vysokými budovami a po chvíli se před námi objeví One World Trade Center. Mrakodrap, který dnes dominuje této části New Yorku, stojí jen několik desítek metrů od místa, kde ještě ráno 11. září 2001 stály dvě věže původního World Trade Center.

Čím více se přibližujeme, tím více se mění atmosféra. Manhattan je místo, které prakticky nikdy nezmlkne. Auta troubí, lidé spěchají po chodnících, někde hraje hudba a mezi vysokými budovami se neustále něco děje. Jenže několik kroků od toho všeho přichází zvláštní klid. Přicházíme k jednomu ze dvou památníků vybudovaných v půdorysech původních věží. Obrovská plocha se propadá do země a po jejích stěnách nepřetržitě stéká voda. Uprostřed je další otvor, jehož dno není z úrovně náměstí vidět.

Na bronzových deskách kolem obou památníků jsou vyryta jména obětí. Stojíme u nich a postupně je čteme. Jsou jich stovky a potom další stovky. Když se rozhlédnu kolem sebe, většina ostatních návštěvníků dělá prakticky totéž. Někdo položí ruku na jedno ze jmen, někdo fotografuje, jiný jen stojí a dívá se do prostoru, kde kdysi stál mrakodrap plný lidí. Přestože jsme stále uprostřed jednoho z nejrušnějších měst světa, kolem památníku panuje téměř nepřirozené ticho. Jako by se ruch Manhattanu na několik minut zastavil před jeho hranicí.

Když jsem si před návštěvou četl o událostech 11. září, zaujal mě jeden detail. Survivor Tree, tedy „strom, který přežil“. Hrušeň, kterou záchranáři našli v troskách World Trade Center těžce poškozenou, ale stále živou. Strom byl převezen do péče newyorského oddělení parků, postupně se zotavil a po letech se vrátil zpět na místo útoků.

Když k němu přicházíme, na první pohled vypadá téměř stejně jako ostatní stromy v okolí. Kdybych nevěděl, co hledám, možná bych kolem něj jednoduše prošel. Právě v tom je ale jeho síla. Nepotřebuje obrovský pomník ani dlouhý nápis. Stojí několik metrů od míst, kde se během několika hodin zřítily dvě obrovské budovy, a stále roste. Mezi jmény téměř tří tisíc obětí a dvěma prázdnými půdorysy věží je nenápadnou připomínkou toho, že i z místa téměř úplně zničeného může znovu vyrůst život.

Přímo před námi se tyčí One World Trade Center. Stavba nového mrakodrapu začala několik let po útocích a dnes je nejvyšší budovou New Yorku. V jeho nejvyšších patrech se nachází One World Observatory, a tak se během návštěvy vydáváme také nahoru.

Ground Zero leží prakticky přímo pod námi, přesto na něj kvůli konstrukci budovy pořádně nevidíme. Místo toho se dívám směrem k newyorskému přístavu a teprve odsud si naplno uvědomuji výšku, ve které se nacházíme, i skutečné rozměry budov, které na tomto místě stály. Události, které znám z televizních záběrů, dokumentů a fotografií, najednou dostávají úplně jiné měřítko. Chvíli se dívám do prostoru před Manhattanem a vybavují se mi záběry, které před více než dvaceti lety obletěly celý svět. Není mi z toho dobře.

Nejsilnější část návštěvy ale přichází až pod zemí. Pod areálem Ground Zero se nachází National September 11 Memorial & Museum. Už samotný sestup působí zvláštně. Z moderního Manhattanu postupně scházíme do prostoru původního komplexu World Trade Center, kde jsou zachované části jeho konstrukcí a místa přímo spojená s událostmi 11. září.

Muzeum je obrovské, ale nepůsobí přeplněně. Právě naopak. Místy je až znepokojivě prázdné. Člověk prochází kolem původních konstrukčních prvků, poškozených předmětů, částí budov a dalších pozůstatků, které po útocích zůstaly. Najednou už nejde o záběry, které jsme nesčetněkrát viděli v televizi. Ty věci jsou skutečné a stojí několik metrů před námi. Prázdný prostor kolem nich jejich význam ještě zesiluje a teprve tady si naplno uvědomuji velikost původního World Trade Center i rozsah toho, co během několika hodin zmizelo.

Nejde přitom jen o dvě budovy. Jména, která jsme před chvílí četli nahoře u památníku, najednou přestávají být jen nekonečným seznamem vyrytým do bronzu. Za každým z nich byl někdo, kdo toho rána přišel do práce, nastoupil do letadla, vyrazil na zásah nebo jednoduše začal další obyčejný den svého života.

Právě muzeum je pro mě nejtěžší částí celé návštěvy. Ne kvůli jednomu konkrétnímu exponátu nebo fotografii, ale kvůli celému prostoru a vědomí, kde se právě nacházíme. Některá místa člověk prochází pomalu proto, aby si je mohl pořádně prohlédnout. Tady jdeme pomalu z úplně jiného důvodu.

Když po několika hodinách vycházíme z muzea zpět na povrch, Manhattan pokračuje úplně normálně. Lidé spěchají do práce, turisté fotografují mrakodrapy, po ulicích projíždějí taxíky a mezi budovami je opět slyšet nekonečný hluk města. Jen několik metrů vedle stále padá voda do dvou obrovských otvorů v místech, kde kdysi stály věže. Možná právě tento kontrast na mě z celé návštěvy působí nejsilněji.

Ground Zero není jen připomínkou teroristických útoků z 11. září 2001. Připomíná, jak rychle se může během několika okamžiků změnit svět, který ještě ráno působil naprosto obyčejně. Připomíná cenu bezpečí a svobody, ale současně ukazuje něco dalšího. New York nezůstal stát v troskách. Vedle půdorysů zničených věží vyrostl nový mrakodrap, kolem památníku znovu rostou stromy a mezi nimi stále stojí jeden, který přežil samotné útoky.

Před více než dvaceti lety jsem jako dítě stál v obýváku a díval se na televizní obrazovku, aniž bych dokázal pochopit rozsah toho, co právě sleduji. O mnoho let později stojím přesně na místě, které tehdy zabíralo téměř celé televizní vysílání. Tentokrát už vím, co se zde stalo, znám příběhy lidí i následky, které tento den přinesl. Přesto se mi Ground Zero chápe možná ještě hůř než tehdy.

Jsou místa, která člověk navštíví kvůli tomu, co na nich uvidí. Ground Zero je jedno z mála míst, kde nejsilněji působí právě to, co už tam nikdy neuvidíme.