Basilej: jedno město, tři země a hranice, kterých si skoro nevšimnete

Basilej má pro mě trochu hlubší význam než většina měst, která jsme navštívili jen na pár dní. Poprvé jsem sem přiletěl před mnoha lety a zároveň to byl jeden z posledních letů, kdy jsem měl možnost letět s Avrem RJ100 ve službách Swiss. Letadlem, které krátce poté z jejich flotily definitivně zmizelo. Z návštěvy města si tehdy pamatuji jen útržky, ale samotný let mi v hlavě zůstal dodnes.

Po mnoha letech se sem vracíme znovu, tentokrát společně a mezi vánočními svátky. Nemáme žádný velký plán. Chceme na pár dní změnit prostředí, projít se městem a načerpat trochu energie před začátkem nového roku. Basilej je pro něco takového překvapivě dobré místo. Je klidná, kompaktní a díky své poloze zároveň trochu neobvyklá. Leží totiž na místě, kde se potkávají tři státy, a během jediného dne se tak můžete několikrát ocitnout ve Švýcarsku, Německu a Francii, aniž byste tomu věnovali větší pozornost.

Celá tahle zvláštnost začíná už při příletu. EuroAirport Basel-Mulhouse-Freiburg leží na francouzském území, přestože slouží mimo jiné právě švýcarské Basileji. Přiletíte tedy do Francie, ale místo toho, abyste pokračovali dál do země, zamíříte autobusem do Švýcarska. My jedeme přímo do centra a přibližně po dvaceti minutách vystupujeme před hlavním nádražím. Kdy přesně jsme překročili hranici, vlastně ani nezaznamenáme.

Tady ale dlouho nezůstáváme. Přesedáme na tramvaj a pokračujeme na německou stranu, kde máme ubytování. Hranice už je tentokrát o něco viditelnější. Němečtí celníci provádějí namátkové kontroly v autech i městské dopravě, zatímco pěší většinou procházejí bez většího zájmu. Během první hodiny od příletu tak máme odškrtnuté tři státy. Přistáli jsme ve Francii, přesedali ve Švýcarsku a kufry nakonec vybalujeme v Německu.

V danou chvíli nám na tom vlastně nepřipadá nic zvláštního. Prostě jedeme z letiště na ubytování a jednotlivé hranice jsou pouze součástí cesty. Až později nám dochází, jak neobvyklé místo jsme si pro těch pár dní vlastně vybrali.

Druhý den se vracíme zpět a tentokrát už máme dost času na samotné město. Historické centrum se dá pohodlně projít pěšky a přesuny MHD tady podle mě nejsou vůbec potřeba. Vyrážíme ze zastávky Feldbergstrasse a pomalu scházíme směrem k Rýnu. Tahle část je modernější a na první pohled ničím zásadním nepřekvapí, ale jakmile se dostaneme k řece, začíná být procházka mnohem zajímavější. Míjíme několik příjemných kaváren a v jedné z nich se zastavujeme na kávu.

Potom pokračujeme podél Rýna až k mostu Wettsteinbrücke, přes který přecházíme směrem k historickému centru. Jsme tady mezi vánočními svátky a Silvestrem, takže bych očekával, že bude centrum plné lidí. Opak je pravdou. Když přicházíme na Münsterplatz před basilejskou katedrálou, stojí zde vánoční strom a kromě nás napočítáme na celém náměstí asi pět lidí. Po turistických davech není ani stopy.

Samotná katedrála stojí za návštěvu, ale ještě více mě zaujme její okolí. Projdeme kolem ní na vyhlídkovou terasu Pfalz a před námi se otevře jeden z nejhezčích pohledů na Rýn, který jsme během návštěvy našli. Původně se chceme jen krátce podívat a pokračovat dál, nakonec tady ale trávíme skoro hodinu. Sedíme, pozorujeme řeku, domy na druhém břehu a náplavku pod námi.

Od katedrály pokračujeme dál do historického centra. Nemáme žádný pevný plán, a tak postupně procházíme uličkami, menšími náměstími a parky. Město na mě nepůsobí tak, že by na každém rohu čekala monumentální památka. Mnohem více mě baví různé průhledy mezi domy, pohledy na střechy nebo místa, na která narazíme úplnou náhodou.

Jedním z nich je Tinguelyho fontána. Uprostřed vody stojí několik mechanických konstrukcí, které se pohybují a různými směry stříkají vodu. Chvíli je pozorujeme a pak pokračujeme dál. Podobných menších zastávek máme během dne několik, a právě díky nim se z původně obyčejné procházky centrem postupně stává několikahodinové bloumání městem.

Nejzajímavější moment celé návštěvy ale nakonec nepřichází přímo v centru. Jeden večer se vydáváme z německé strany k Dreiländerbrücke, tedy Mostu tří zemí, který přes Rýn spojuje Německo s Francií.

Přicházíme sem před západem slunce, a právě tady nám definitivně dochází, jak zvláštní je zdejší poloha. Na most vstupujeme v Německu a o několik minut později z něj scházíme ve Francii. Přitom se díváme směrem ke Švýcarsku, nad kterým pomalu zapadá slunce. Je to vlastně úplně obyčejná procházka přes řeku, jen s tím rozdílem, že během několika minut přejdeme z jednoho státu do druhého.

Ještě ráno můžeme snídat v Německu, dopoledne chodit po Basileji a večer se pěšky projít do Francie. Po několika dnech už nám překračování hranic připadá úplně normální. Přitom právě tenhle okamžik na mostě si z celé návštěvy pamatuji nejvíc.

Celkem jsme tady strávili tři dny a zpětně mi tahle délka připadá ideální. Samotné historické centrum zvládnete projít výrazně rychleji, ale byla by škoda omezit návštěvu pouze na několik hlavních památek. Mnohem více nás bavilo projít se podél Rýna, občas někam odbočit a hlavně využít polohu města k návštěvě okolí.

Basilej nemá alpské panorama Ženevy a její hlavní kouzlo podle mě neleží ani v jedné konkrétní památce. Jako celek mě ale bavila možná více, než jsem před cestou očekával. A když si dnes mám vybavit jeden moment z celé návštěvy, není to katedrála ani historické centrum. Je to jednoduchý okamžik na mostě, kdy jdeme z Německa do Francie a před námi zapadá slunce nad Švýcarskem.

Příští týden se vrátíme podstatně blíž k českým hranicím. Čekají nás Drážďany uprostřed parného léta.