Článek
Pro dnešní výlet si vybírám trochu netradiční místo. Není vyznačené na mapách, nevede k němu turistická značka a není zde ani rozhledna nebo upravená vyhlídková plošina. Je to vlastně jen místo na okraji pole, ze kterého mám velkou část Prahy jako na dlani. Samotný výhled je ale jen jedním z důvodů, proč se sem vydávám. Po cestě totiž projdu několika místy, na která se pravidelně vracím, a téměř celou trasu půjdu podél letiště Kbely.
Ze Satalic přes Arborku
Dnešní cesta začíná na železniční zastávce Praha-Satalice, kam přijíždím vlakem z centra. Stále se pohybuji po Praze, takže mi stačí běžná Lítačka. Nejkratší cesta k dnešní vyhlídce vede směrem na Kbely po cyklostezce podél letiště, já si ji ale trochu prodloužím.
Nejdříve potřebuji překonat koleje po mostě v ulici Za Novákovou zahradou. Ještě před ním míjím Sad Rádiovka, kde kromě ovocných stromů najdu také altán a naučnou stezku. Hned za mostem potom přicházím do lesoparku Arborka, který působí jako malé zelené útočiště schované vedle rušné silnice. Samotný lesopark bývá poměrně klidný, ale vede jím výborný asfaltový okruh dlouhý přibližně 1,2 kilometru, který je jako dělaný pro inline brusle. Tentokrát ho vynechávám a pokračuji po prašné cestě směrem ke Kbelům.
Nový sad Rádiovka, který do budoucna bude zelenou oázou v Satalicích.
Když se hlavní cesta začne stáčet zpět, pokračuji dál mezi pole a plot průmyslového areálu. Na chvíli se výrazně zúží a po dešti dokáže být pořádně blátivá, takže světlé boty bych tentokrát nechal doma. Cesta je průchozí, jen její stav může působit dojmem, že jsem někde odbočil špatně. Na jejím konci přecházím Budovatelskou a napojuji se na asfaltovou cyklostezku.
Dva kilometry podél letiště
Asfalt je opět vhodný i pro inline brusle, tentokrát však nejde o okruh, ale o téměř dvoukilometrovou rovinku. Na intervaly nebo sprinty téměř dokonalé místo. Po pravé straně už mám vojenské letiště Kbely a při první příležitosti scházím blíž k jeho plotu.
Pokud se sem vydáváte hlavně kvůli letadlům, je potřeba trochu štěstí. Provoz rozhodně není srovnatelný s Ruzyní a trefit se do příletu nebo odletu některého z vládních či vojenských strojů není jednoduché. Během dnešního dne jsem v okolí strávil několik hodin a podařilo se mi zahlédnout přílet letounu CASA, tím ale veškerý provoz prakticky skončil. V dálce jsou alespoň vidět ocasy letadel z leteckého muzea, které trochu kompenzují jinak minimální provoz.
Dvou kilometrová cyklostezka je skvělá na brusle, ale je téměř bez stínu.
Od nádraží v Satalicích mám ke konci dráhy v nohách přes čtyři kilometry a zejména v létě je dobré počítat s tím, že velká část trasy vede na přímém slunci. Vodu a opalovací krém proto považuji téměř za nutnost, protože po cestě prakticky není kde něco koupit.
Ke konci letiště se stezka znovu zužuje a pokračuji mezi jeho plotem a křovím. Případným cyklistům jejich cestu příliš nezávidím, protože prostoru tu místy opravdu mnoho není. Téměř na konci procházím brankou a po několika kilometrech podél letiště se prostor konečně začíná otevírat.
Vyhlídka, která vlastně není vyhlídkou
Po necelých pěti kilometrech vycházím ze sevření stromů a křoví na otevřené pole. Po předchozí úzké cestě je ten kontrast poměrně výrazný. Najednou přede mnou není plot letiště ani hustá zeleň, ale otevřený prostor a za ním panorama Prahy. A právě tady se nachází můj dnešní hlavní cíl. Tedy pokud se vůbec dá říct, že se „nachází“.
Není tu lavička, informační tabule ani bod na mapě. Vlastně vůbec nic, co by napovídalo, že jde o vyhlídku. Chvíli proto pokračuji podél pole a hledám místo, odkud se mi panorama líbí nejvíc. Právě tahle neoficiálnost má ale něco do sebe. Nikdo mi neurčuje, kde přesně mám stát, a nejlepší výhled si jednoduše musím najít sám.
Skvělý výhled směrem na Vysočany, Žižkov až po Strahov a Pražský hrad.
Přede mnou se postupně otevírá velká část Prahy. Pohled začíná směrem k Hloubětínu a Vysočanům, v dálce rozeznávám Žižkov a při dobré viditelnosti se protáhne až k Pražskému hradu. Nestojím přitom na vysoké rozhledně ani na známém pražském kopci. Jsem jednoduše na kraji pole, a přesto mám před sebou město roztažené v širokém panoramatu.
Ideální by podle mě bylo přijít před západem slunce. Slunce se postupně dostává nad panorama města a výhled směrem k Pražskému hradu musí v tu chvíli vypadat úplně jinak. Já jsem dnes dorazil příliš brzy a ostré odpolední světlo focení příliš nepřeje. Výhled si ale užívám i tak. Navíc tu prakticky nikdo není, což je proti známým pražským vyhlídkám příjemná změna.
Podél dráhy až do Kbel
Stejnou cestou se kousek vracím a stále doufám, že ještě zahlédnu nějaký přílet nebo odlet. Pokračuji proto podél celé dráhy a následně se napojuji na cyklostezku vedoucí směrem do Kbel. Po několika kilometrech chůze už mám před sebou poslední cíl dnešní trasy.
Podél kolejí přicházím k restauraci Zastávka U Srubu na okraji Centrálního parku Kbely. Po téměř deseti kilometrech je to příjemné zakončení celého výletu. Vaří zde především českou klasiku, výběr je dostačující a posezení s výhledem do zeleně je po několika hodinách chůze přesně tím zakončením, které hledám. Místo znám už z předchozích návštěv a právě proto jsem si trasu naplánoval tak, abych skončil právě tady.
Cesta podél letiště Kbely je prakticky jen louka.
Domů už pokračuji vlakem. Železniční zastávka Praha-Kbely je odtud jen pár minut chůze a za přibližně dvacet minut jsem zpět v centru. Během cesty už přemýšlím, kam se vydám příště.
Příští týden pojedu vlakem znovu, tentokrát do Radotína. Projdu se Slavičím údolím, vystoupám na rozhlednu, která je zároveň uměleckým dílem, a zjistím, jestli má smysl vydat se kvůli ní až na druhý konec Prahy.
