Článek
Nechtělo se mi tam. A ani po první návštěvě se to nezměnilo.
Když jsem poprvé letěl do východní Afriky, byla Kampala moje první zastávka. Hlavní město Ugandy. Místo, o kterém jsem do té doby věděl jen to, že existuje. Už samotná cesta tam ale nastavila tón celému zážitku. Kvůli ceně volím přestup v Keni, dvě separátní letenky, což znamená znovu odbavit zavazadlo a přežít desetihodinové čekání. Přilétám v jedenáct večer, odlétám v devět ráno. Čas, který se vleče pomalu, ale díky DragonPassu alespoň snesitelně. Lounge, sprcha, pár hodin spánku. Umělý klid mezi dvěma světy.
Po příletu do Entebbe realita přichází okamžitě. Čeká na mě řidič objednaný firmou. Všechno funguje, jen s jedním detailem — veze mě do hotelu, který jsem si neobjednal. Mám rezervaci v centru, on má instrukce na resort u Viktoriina jezera. Během čtyřicetikilometrové cesty ruším svůj hotel a říkám si, že to možná bude upgrade. Klid, voda, resort. Jenže po příjezdu zjišťuji, že kolegové, kteří mi to doporučili, zapomněli na jednu zásadní věc — rezervaci. Probíhá konference, všechno plné a jediný volný pokoj je prezidentské apartmá za dva tisíce dolarů na noc. Na chvíli si ho jdu prohlédnout, čistě ze zvědavosti. Velký, tichý, absurdní. Pak zavírám dveře a vím, že tam spát nebudu.
Končím v hotelu doporučeném místní firmou, pár minut od kanceláře. Přesně odpovídá tomu, co si člověk představí pod pojmem lokální hotel v Ugandě. Hluk, chaos, věci, které nefungují, ale nikomu to vlastně nepřijde divné. Přes den sbíječky, v noci diskotéka, mezi tím náhodné výpadky všeho. Klimatizace hučí, ale nechladí. Recepce pokaždé slíbí, že to opraví. Nikdy to neopraví. Po dvou nocích žádám změnu pokoje. Přesouvají mě do jiné budovy a tam se to láme. Není to dobré, ale už se tam dá existovat. A tenhle pokoj se nakonec stává mým domovem na tři týdny. Takovým tím dočasným domovem, kde si vytvoříš rutinu jen proto, abys to celé zvládl.
Od té doby jsem se do Ugandy vrátil ještě několikrát. A pokaždé s lehkým odporem. Ne kvůli lidem — naopak, znám tam pár spolehlivých kontaktů, na které se dá opřít. Ale kvůli městu samotnému. Kampala na mě nepůsobí dobře. A vlastně ani nevím proč. Není to jeden konkrétní důvod. Je to součet drobností, které se skládají do pocitu, že tu nechci být déle, než musím.
Jedním z těch důvodů je režim. Uganda má prezidenta, ale místní o něm mluví jako o diktátorovi. Paradoxně bez negativního nádechu. Říkají, že snižuje korupci a snaží se věci posouvat. Zároveň ale existují skupiny, které ho chtějí nahradit, a tak celé město funguje v jakémsi zvláštním bezpečnostním režimu. Když „starý pán“ vyjede do ulic, město se prostě zastaví. Silnice se zavřou, pohyb se zastaví a ty jen sedíš v autě a čekáš, aniž bys věděl jak dlouho. Hodiny se rozpadnou na minuty, které nic neznamenají.
Infrastruktura tomu nepomáhá. Existuje pár hlavních tahů a tím to víceméně končí. Jakmile z nich sjedeš, všechno se rozpadá do improvizace. To pak logicky ovlivňuje i pohyb po městě. Taxi je jediná reálná možnost. Uber funguje, Bolt jsem ani nezkoušel. Chůze je spíš teoretická disciplína než realita.
Jednou jsem to zkusil. Našel jsem si na Googlu kavárnu, která vypadala až překvapivě dobře. Dal jsem si kávu, oběd a na chvíli měl pocit, že to město možná není tak špatné. Pak jsem se rozhodl jít zpátky pěšky. Po pár minutách stojím na chodníku a čekám na taxi. V tom na mě začne z dálky křičet chlap z ostrahy. Nejdřív to ignoruji. Pak si všimnu, že má v ruce kulomet.
V ten moment se něco přepne. Z člověka, který čeká na Uber, se stane někdo, kdo nechce být problém. Snažím se mu vysvětlit, že jen čekám na auto. Nezajímá ho to. Musím odejít. Až zpětně zjišťuji, že jsem stál před hotelem. Nedává to smysl, ale zároveň to není něco, co bys chtěl řešit.
Zbraně jsou v Kampale všude. Hlídky, pick-upy, vojáci na korbách, kulomety jako standardní výbava. Ne výjimka, ale běžná součást dne. Jednou jsem byl v resortu u jezera během konference a začal jsem si to počítat. Třicet pět vojáků, tři kulometná hnízda. Na jednu stranu si říkáš, že jsi v bezpečí. Na druhou ti v hlavě běží otázka, před čím přesně.
Jídlo je překvapivě v pohodě. Nic, co by tě posadilo na zadek, ale dá se. Většinou jím v hotelech, ceny někde mezi stovkou a čtyřmi sty korun. Co mě ale dostalo, je dostupnost věcí, které považujeme za samozřejmé. Třeba perlivá voda. Sehnat sodovku je skoro mise. Hotely mají Schweppes a jednu lokální značku, tím to končí. V Carrefouru najdeš regály vody, ale všechno neperlivé. Drobnost, ale přesně ten typ drobnosti, který ti připomene, že nejsi doma.
Alkohol neřeším, nepiju. Ale i ten má svá pravidla. Speciální obchody, omezená dostupnost. Nic, co bys čekal v evropském městě.
Do Ugandy se vracím, protože musím. Práce. Projekty. Lidi. Můj pohled je tím zkreslený, vím to. Znám lidi, kteří si tu zemi absolutně zamilovali. Safari, gorily, příroda. Ta část Ugandy je prý neuvěřitelná.
Možná jednou změním názor.
Ale zatím sem jezdím jen proto, že musím.
