Článek
Jsem poměrně introvertní člověk a samotu zvládám bez problémů. Alespoň jsem si to dlouho myslel. Jedna z mých předešlých cest trvala zhruba šest týdnů. Bylo to ještě v době, kdy jsem v Keni neměl byt ani kancelář a všechno se teprve skládalo dohromady. Věci, které dnes beru jako samozřejmost, tehdy neexistovaly. A právě v tomhle mezičase přišlo něco, co jsem do té doby vlastně neznal. Ne konkrétní problém, ale stav, který se pomalu rozjíždí a o to hůř se zastavuje.
Přilétám s tím, že to bude rychlé. Pár dní, maximálně dva týdny a všechno poběží. Hotel znám, prostředí taky. To je v tu chvíli jediná jistota. Počítám s komplikacemi, a tak si s sebou beru i ovladač od PlayStationu. Spíš tak pro jistotu, kdyby náhodou bylo víc času. V tu chvíli to působí jako drobnost. Malá pojistka proti nudě. Až později mi dojde, jak moc jsem podcenil, co vlastně znamená mít čas, který nikam nepatří.
První týden drží tempo. Schůzky, e-maily, hovory, plánování. Všechno má svůj začátek a konec, dny dávají smysl. Člověk reaguje, posouvá věci, něco se děje. Uteče to rychleji, než čekám. Druhý týden se to začne lámat. Ne nijak viditelně, spíš nenápadně. Kontakt postupně utichá, odpovědi chodí později, některé vůbec. Mezi jednotlivými kroky se začíná objevovat prostor, který tam dřív nebyl. A ten prostor se začne rozšiřovat.
Sedím na pokoji a čekám. Vím, že jeden hovor může všechno změnit, takže se nikam nechci vzdalovat. Občas se projdu kolem hotelu, projdu pár ulic, zastavím se někde na jídlo, ale čím víc času trávím sám, tím méně se mi chce kamkoliv chodit. Postupně to ztrácí smysl. Den se začne zjednodušovat. Snídaně, oběd, večeře. Mezitím snaha něco vyplnit – zapnout PlayStation, projít maily, zkusit někoho popostrčit, aby se věci pohnuly. Ale většinu času se nic neposouvá. A právě to začne být překvapivě náročné.
Pokoj se postupně změní v prostor, který je na první pohled komfortní, ale jinak prázdný. Všechno funguje. Ráno snídaně, přes den jídlo, večer restaurace. Úklid, praní, žehlení. Nemusím řešit vůbec nic. A právě to začne vadit. Věci, které doma člověk bere jako drobnosti, tady chybí jiným způsobem. Nemáš důvod vstát, něco zařídit, někam jít. Všechno je připravené. A tím pádem i zbytečné.
Kontakt se postupně smrskne na pár vět s obsluhou a recepcí. „Good morning“, „same as yesterday“, „see you tomorrow“. Každý třetí den jdu prodloužit pobyt. Poprvé normální konverzace, podruhé kratší, potřetí už žádná. Recepční mě vidí přicházet, vezme formulář a podá mi ho. Já ho podepíšu a jdu zpátky nahoru. Rychlé, efektivní, bez čehokoliv navíc. Dny se začnou slévat a ztrácet hrany.
Rodina i přátelé samozřejmě existují. Vím o nich, píšeme si, občas si zavoláme. Ale mají svůj režim. Práci, povinnosti, svoje dny. Nejdelší jsou ty části dne, kdy jsou všichni v práci a svět kolem běží bez tebe. Najednou jsi opravdu sám. Ne na chvíli, ale v kuse. Bez přerušení. V jednu chvíli mi proběhne hlavou i online psycholog. Ne kvůli konkrétnímu problému, spíš jen proto, abych měl s kým mluvit. Aby tam byl někdo, kdo odpoví hned. Nakonec to nechám být.
V jednu chvíli se to ale zlomí. Ne tím, že by se něco vyřešilo, ale tím, že se naopak nevyřeší nic. Věci zůstanou viset a začne dávat větší smysl to celé ukončit, než dál čekat, jestli se to pohne. A v tu chvíli přichází rozhodnutí odletět. Ne jako spontánní únik, ale jako další krok v situaci, která se prostě zasekla.
Když se pro to rozhodnu, přijde zvláštní úleva. Nepřiměřená tomu, že jde „jen“ o návrat domů. Ale dává smysl až zpětně. Najednou si uvědomíš, že to není ani tak o tom být sám. Spíš o tom, jestli máš možnost tu situaci ukončit.
Když se vrátím zpátky do běžného režimu, všechno se rychle srovná. Schůzky, přesuny, lidi kolem. Dny se zase rozdělí na menší části a čas začne mizet tak, jak má. Na první pohled se nic nezmění. Jenže ten pocit zůstane někde vzadu. Ne jako něco, co by bylo potřeba řešit, spíš jako tichá reference.
A zpětně si to začnu spojovat s věcmi, které mám celou dobu před sebou.
Vidím to dnes docela konkrétně u dědy. Není to tak, že by byl sám v tom klasickém smyslu. Návštěvu má klidně každý druhý den. Někdo se zastaví, někdo zavolá, rodina funguje. Ale většina jeho dní stejně vypadá podobně. Ráno vstane, udělá si svoje věci, projde se kolem domu, něco drobného zařídí. A pak přijde část dne, která nemá jasný obsah. Návštěva přijde, posedí se, odejde. A mezi tím je dlouhý čas, kdy se věci nikam neposouvají. Ne proto, že by nebylo co, ale protože to tak vyjde.
On by mohl jet pryč, mohl by ten den vypadat jinak. Ale už to neřeší. Má to nastavené, ví, co ho čeká, a drží se toho.
Ten hotelový pokoj mi to tehdy ukázal v koncentrované podobě. Bez zázemí, bez jistoty, bez něčeho, co by ten den rozdělovalo. Jen čekání a prostor, který se sám nezaplní. V tu chvíli to bylo nepříjemné. Zbytečné. Dlouhé. Nedávalo to moc smysl.
Zpětně je to ale jedna z věcí, kterou bych neměnil.
Ne proto, že by to bylo příjemné. Ale protože tenhle typ dní pak nepřijde jako něco úplně nového. Už víš, jak ten den vypadá, když se nikam neposouvá. Víš, jak se rozpadá na dlouhé úseky, které nemají jasný obsah, ale stejně je musíš projít. A víš, že i když to na první pohled vypadá prázdně, není to ztracený čas.
Jen jiný.
