Článek
Pátek odpoledne. Náročný pracovní týden se konečně láme a od rána už hlavou nejsem úplně v Nairobi. Myšlenkami jsem o pár set kilometrů dál, na pobřeží. Čeká mě víkend v Mombase, v jednom z nejdůležitějších přístavních měst v Africe. Z Nairobi je to vlastně směšně blízko. Let trvá necelou hodinu a člověk má najednou pocit, že utekl do úplně jiného světa. Na této trase létá Jambojet až několikrát denně, běžně kolem deseti rotací, takže pobřeží je pro lidi z Nairobi skoro víkendová rutina. Já beru jeden z večerních letů, krátce po osmé. V hlavě už mám jen jednoduchý plán: přistát, nasednout do auta, dojet na ubytování a na dva dny vypnout.
Let obsluhuje Dash 8 Q400. Pro většinu cestujících obyčejné letadlo, pro mě jen funkční přesun z bodu A do bodu B. Není to ten typ letu, u kterého bych si užíval každý detail. Moje letecká duše tentokrát mlčí a bere to čistě pragmaticky. Přelétnout, dosednout, být co nejrychleji u oceánu. Kabina je plná lidí, kteří se z ruchu Nairobi vracejí na víkend domů, a mezi nimi pár turistů, pro které je pobřeží začátkem dovolené. Let je klidný, bez dramat, a přesně tak to má být.
Do Mombasy neletím poprvé, a právě to je na tom příjemné. Na letišti už na mě čeká řidič. Tohle jsem se v Africe naučil poměrně rychle: když mám s někým dobrou zkušenost, ukládám si číslo. Místní mají radost z jistého kšeftu a já mám o starost méně. Nemusím řešit, kde koho hledat, kdo mě chce natáhnout a jestli se vůbec dostanu tam, kam potřebuji. Naposledy jsem po příletu hledal auto po parkovišti snad půl hodiny a úplně mi to stačilo. Od té doby mám jasno, že některé drobnosti se nevyplatí nechávat náhodě.
Na ubytování jsem ještě ten večer. Bydlím ve své oblíbené čtvrti Nyali, která je pro krátké pobyty ideální. Má všechno, co člověk potřebuje: kavárny, obchodní centra, restaurace, a hlavně dlouhou pláž s jemným bílým pískem, kam se dá kdykoli utéct před městem. Mám to místo rád i proto, že pobřeží tady žije vlastním rytmem. Odlivy jsou výrazné, moře ustupuje daleko a pláž se najednou promění v prostor, po kterém se dá dlouze chodit. Žádné rychlé smočení nohou a zpátky. Tady má člověk pocit, že se pobřeží na chvíli celé otevře. Když mě přepadne žízeň nebo únava, zastavím se v některém z plážových barů. Oběd se tady řeší úplně přirozeně stejně. Bez plánu, bez spěchu, podle toho, kde se zrovna zastavím.
Další den mířím i do historického centra. Mombasa není jen plážový víkend a pobřežní lenost. Je to město s vrstvami, které jsou cítit na každém kroku. Pevnost Fort Jesus dodnes připomíná období portugalské nadvlády a celé město v sobě nese otisk dlouhého soupeření o kontrolu nad pobřežím, kdy se zde střídal portugalský, ománský i později britský vliv. I proto má Mombasa úplně jinou atmosféru než Nairobi. Je starší, pomalejší, trochu oprýskaná, ale zároveň živá a sebevědomá. A ano, i tady člověk pořád cítí britské dědictví třeba v tom, že se v Keni jezdí vlevo.
Po návštěvě pevnosti už nic neplánuji. Jen se toulám uličkami, nechávám město působit a nikam nepospíchám. Přesně tenhle typ pohybu mám na cestách nejradši. Bez seznamu míst, která „musím vidět“, bez ambice něco odškrtnout. Jen být někde, chvíli tam vydržet a nasávat atmosféru. Nakonec skončím v příjemné restauraci na mořských plodech, dám si pozdní oběd a pak už se TukTukem vracím zpátky na ubytování. Je to ten typ dne, kdy se vlastně nic zásadního nestane, ale večer má člověk pocit, že přesně kvůli tomu sem jel.
Neděli trávím skoro celou na pláži. Vím, kdy bude příliv, a tak vyrážím úplně nalehko. Bez batohu, bez telefonu v kapse, bez zbytečností. Jsem tam sám a nechci nechávat své věci jen tak bez dozoru. Klíč zůstává schovaný na ubytování, mobil i peněženka bezpečně uvnitř. Na pláž tak jdu prakticky s prázdnýma rukama, a právě v tom je zvláštní druh svobody. Najednou člověk ví, že ho nikdo nezastihne, nikdo po něm nic nechce a na chvíli není dostupný vůbec nikomu. Ten pocit se popisuje těžko, ale právě kvůli němu mají podobné víkendy smysl.
Jenže jako všechno příjemné i tohle rychle končí. Večer jdu spát brzy, protože s taxikářem jsem domluvený na 4:30 ráno. V pět jsem na letišti, projdu check-inem a bezpečnostní kontrolou a v 6:10 letím zpátky do Nairobi. V sedm dosedáme a o hodinu později už sedím v kanceláři. Ještě před chvílí jsem byl bosý na pláži a teď jsem zpátky v rytmu schůzek, telefonátů a pracovních úkolů. Víkend u oceánu zmizí skoro stejně rychle, jako začal. A možná právě proto má takovou hodnotu. Není to dovolená v pravém slova smyslu. Je to spíš krátký únik z velkoměsta, malé nadechnutí před dalším týdnem. A někdy přesně tohle stačí.
