Článek
já v uplynulé době propadl se do očí tvých. jako ten, co jako první spáchal hřích, oklamán, zadupán v zem, kde svět jen v temných barvách, krvavých perutích…Kam jsi zase šla? A nekruť tou hlavou, nic tím neřešíš. A ani nechceš. Víš to ,co já taky vím. Ale ještě sto let budeš si lhát jak dobře to dopadlo a že není čeho litovat. Dál půjdeš a nemáš na výběr, stále se o tom sama přesvědčuješ. Nemáš, nemám, tak co, kopni teniskou do drnu na cestě a řekni - jsou to jen blbý sny. Stejně to bylo k ničemu, nikam to nevedlo. Jak ještě dlouho to máš na pořadu dne, když zrovna nechceš to, co musíš? Vždyť máš všechno, co sis přála a na cos dosáhla…
ANO, nejsi krásná, ale jsi zajímavá a navíc žádoucí. A to je daleko víc nežli krása, která je pomíjivá. Nevíš komu to píšu? No přeci tobě, která sice občas čte moje stránky, ale nemá už dávno „potřebu“ mi něco říci, možná že mne vlastně ani nezná. Vím, nebo tuším proč. Ale není to tak. Pokud žijeme, dýcháme stejný vzduch, stále je tu naděje, která prý umírá poslední. Pak už není nic. Dnešek je ten, který můžeme prožít, uchopit, probolet, nebo překročit a jít dál s tím, že ho nelze vrátit…a zítra znovu. Obzor našeho chápání času, který je nám vymezen, a důvodů proč jsme dnes tam kde oba jsme, není náhoda. Je to o křižovatkách kde jsme se nějak rozhodli a to vůbec neznamená že to bylo objektivně správně. Proč to říkám, když to vlastně víš? Protože stále máme to budoucí, kdy na základě zkušenosti je možné leccos uchopit a nenechat jen tak odejít. Dříve to prostě nešlo, nezralé byly nejen ty maliny. Jak dlouho ještě tě mám blízko a přesto tě neznám? Tvoje sny, tvoje touhy, včerejší naděje, vítr ve vlasech rozcuchaných, nevyřčená přání, zbytečné odchody? Stálo to za to? A stojí to ještě dnes?
·Proč touláš se tím nečasem?
Já za tebou jsem přišla sem.
Nečekám že mne obejmeš,
já přišla, ty jsi na odchodu
tvé žízni chci podat jenom vodu…
tam, na konci cesty se nesejdem.
