Článek
P.Pithart, předseda vlády po roce 89, jeho názor na polistopadový vývoj, v mnohém tragický: Už někdy v polovině ledna 1990, kdy jsem byl takzvaným představitelem Občanského fóra, jsem si vzal v televizi slovo na téma kolektivní vina a paušální čistky. V závěru jsem řekl, že ať si dál myslí kdo chce, co chce, ale že to, co jsme zažili, žádná revoluce nebyla: bylo to vyjednané předání moci. Zdůraznil jsem to proto, že jsem si byl jist, že jinak lidé budou čekat rychlé zázraky a uvěří, že po revoluci bude brzy všechno úplně jinak. Tím jsem chtěl vlastně říci, že se toho zase až tak moc nezměnilo a že to bude hodně dlouho trvat, než se něco opravdu důkladně změní.
Za to mi všichni nadávali, protože sametová revoluce byl posvátný emblém s paradoxem – revoluce a ještě sametová - , nádhera, ale já jsem od začátku věděl, že v tom, co bude následovat, bude víc kontinuity, než bychom chtěli. Že budeme chtě nechtě závislí na cestě, po které jsme šli do té doby. Jsem tedy poslední, komu je to třeba vysvětlovat, ale nikdo to tehdy ani dnes nechce slyšet. Jsme víc, než je libo, závislí na lidských vztazích, tak jak se ustálily v době normalizace. To je velmi nepříjemné téma, proto je pořád více či méně vytěsňované. Kdo si měl koupit a přestavět větší fabriku, když si na to musel vypůjčit? Proto jsme Škodu v Mladé Boleslavi nabídli Volkswagenu. Ale pak už jsme šli od válu. Hlavně toleranci k šedé ekonomice jsme zdědili. A ti, kteří měli „našetřen“ sociální kapitál, což nejsou peníze, ale známosti, informace, dovednosti…, ti vlastně vyhráli. Zbrklá šoková forma transformace praktiky těchto pragmaticky zdatných, bezohledných dovedů chtě nechtě pustila do dnešních dnů a představuje, podle mého, tu nejhorší kontinuitu. Druhá možnost by nepřinášela takové volební úspěchy, jaké přinášela: postupovat pomaleji, po krocích, vylepšovat, zpřesňovat, zpřísňovat pravidla podnikání. Zavést co nejdříve kontrolu kapitálového trhu, ztížit možnosti zakládání investičních a privatizačních fondů, chránit malé akcionáře, nepřehánět to s obchodním tajemstvím a tak podobně. Druhá možnost byla označována za skrytou snahu vrátit se k socialismu, totiž k silnému státu. Tady existovala jen pravidla šedé ekonomiky, ke kterým je vždycky třeba přidat uvozovky: byla to pravidla, výhodná pro bezohledné dravce. Stoprocentně nevýhodná pro slušné lidi i pro stát, který je má chránit. (pozn. po roce 1989) Myslíte tím, že lidé berou zlodějnu jako normální stav, protože byli zvyklí si říkat: stát okrádá nás, my můžeme zase okrádat stát, a část z nich to dnes nevyčítá ani Davidu Rathovi…Od takového roku 1994 tu chyběla a chtěla chybět zmíněná již Komise pro cenné papíry (kontrola kapitálového trhu), což je v Americe instituce s obrovskou autoritou. Václav Klaus věděl, že po kuponové privatizaci, která rozdrobila potencionální kapitál, je třeba ho dávat co nejdříve a za každou cenu dohromady, proto se vytvořily investiční a privatizační fondy. Mohl jste si něco takového založit z fleku. V zákoně o fondech chybělo elementární pravidlo, že majitel fondu nemůže manipulovat s vloženými penězi jako se svými. Kdyby tyto a mnohé další zákony existovaly a kdyby na to dohlížely příslušné úřady, šlo by vše o cosi pomaleji, ale čestněji, bez těch obrovských krádeží. Klaus chtěl, aby se to odehrálo co nejrychleji za jakoukoliv cenu. On osobně ne, ale mnozí kolem něj strašili, že jinak hrozí návrat komunismu! Dále chyběl klíčový zákon o konkurzu a vyrovnání, byl přijat pozdě a vzápětí byl několikrát po sobě opravován. Neexistovaly obchodní soudy, ale tady je třeba dodat, že tu nebyli v té době ani soudci, kteří by v nich mohli zasednout a kvalifikovaně rozhodovat. Podobně chyběl Nejvyšší správní soud, Senát vznikl čtyři roky po ústavě (1996), kraje až v po osmi letech. Prostě moc dlouho chyběly instituční nástroje, které by garantovaly plus minus legalitu transformačního období. Transformace se neměla dělat pomalu, ale postupněji a opatrněji. Šoková metoda se sice osvědčila v autoritářských režimech Jižní Ameriky, tady ale nemohla fungovat, protože tam všechny zmíněné instituce trhu existovaly. Ty ale tady totalitní systém definitivně rozmetal. Snažím se to laicky, jako neekonom, vysvětlit v knize, která nedávno vyšla v nakladatelství Academia. Jmenuje se Po devětaosmdesátém. Jistě budu ekonomy opravován, ale vyprávím o tom jako tehdejší předseda vlády. Něco o tom tedy vím. Pozn. moje: Podle akcentu jeden slušný člověk mezi bandou dravců. Ovšem je to dvojakost, protože když jeden chce s vlky býti, musí s nimi výti. (staré české pořekadlo, je to stejné jako když se domluvíte s bývalými vlky, že jim dáte nažrat po roce 1989 když vás nekousnou do „prdele“ a zvolí vás presidentem v komunistické sněmovně) což se stalo. Tento postup výše je pachatelem toho, že komunisté mají dostatek střeliva aby se udrželi dodnes a možná mají ve své torně v budoucnosti i mnoho dalšího. Kdo je vlastně větší zloděj, nežli oni ??? ivan stránský, Linked in, www.pametnaroda.cz pod mým jménem, www.elektroprojekty.8u.cz a další články např. časopis Přítomnost
