Článek
Velká světla na pokojích postupně zhasínala a nad hlavami malých pacientů smutně poblikávaly jen bezpečnostní světlušky. Ale ani jejich rozpačité mihotání nedokázalo přerušit bezhlasné monotónní dopadání kapek. Kapek putujících z nádob na stojanech ohebnými trubičkami přímo do žil mnohdy se marně usnout zkoušejících človíčků.
A jiní během kapaček dávali dobrou noc všem ze všech sil se usmívajícím sestřičkám, jejichž úsměv se měnil v beznadějnou únavu skoro pokaždé, když za sebou zavřely dveře pokojů.
A pak… venku za okny nastala černá tma, mnohdy pod víčky toužebně očekávaná jako poslední milosrdenství na bolestivé cestě odnikud nikam.
Čerň noci narušovaly jen barvy pouličních lamp…
***
Zhluboka se nadechl a pustil se do díla. Neměl s touhle prací žádné zkušenosti, ale osobní hrdost mu nedovolila myslet na selhání.
Tam někde uvnitř si hrozně přál, aby vytvořil něco, na čem každý nechá oči. Harmonii, která osloví mnoho srdcí a vetkne do nich spousty naděje. Možná i malou záhadu, která potrápí myšlenky ve spoustě hlav a připoutá tak jejich duše silněji k pozemskému bytí.
Vzal svou oblíbenou temně rudou. Vlastně ani nevěděl, proč se zrovna tahle barva stala od mala jeho oblíbenou. Možná měla předznamenat jeho životní poslání. Kdyby ho někdo mohl pozorovat při práci, viděl by spokojený úsměv už od chvíle, ve které to barvami jen zavonělo… byla to příjemná změna oproti pachům, na které byl jinak zvyklý.
V očích by mu pozorovatel našel mírné napětí. Dobře věděl, že nesmí chybovat. Jeho práce chyby zásadně neodpouštěla. Proto každou svou čivou vnímal, že ani dnes nebude možnost opravy. Že vše musí dát na první dobrou v jasně vymezený čas, protože na etapy jeho obraz prostě vytvořit nelze.
Vše si dopředu pečlivě rozplánoval. Skica vznikla bez měřítka v jeho hlavě jako plochý přelud, který se rozměrově přizpůsobil až při realizaci a stejně tak až tehdy získávala svůj barevný háv.
Ponořil se někam mimo realitu prostoru i doby. Sám se stal barvami. Byl nanášen. Unášen. Překrýván. A čas pádil jako zběsilý slepý kůň, narážel do všeho, co se mu postavilo do cesty.
Když se probral z tvůrčího transu, chyběla už jen signatura.
V mihotavém světle pouliční lampy nemohl nevidět, že ta temně rudá se sama od sebe stala vesele červenou a ostatní barvy jakoby tu její veselost podporovaly, doplňovaly, zesvětlovaly.
Automaticky připojil do pravého spodního rohu svou signaturu, která se jindy vyskytovala především na malých papírových blokových útržcích nebo na větších tištěných formátech zpráv… a černý sprej schoval k těm ostatním, do batohu na hrudníku. Zkusmo zatáhl za horolezecké lano, mizící z osvětlené fasády domu ve tmě někde ve výšce a pomocí kladky se začal posunovat nahoru. V šeru se přehoupl přes římsu a po chvíli zmizel v otevřeném půdním vikýři.
Sundal batoh a větrovku. Odjistil lano upoutané k pozednici a omotal si ho celé kolem pasu. Zamaskoval vše obléknutou větrovkou, batoh s barvami nahodil na záda a proklouznul poklopem z půdy na poslední patro společné chodby prvorepublikového domu. Potichu seběhl schodiště a vyběhl na ulici.
Na konci ulice se pootočil, aby si tak zpovzdálí mohl prohlédnout své dílo. Při představě, co vše asi ráno vylepšená fasáda způsobí, se pousmál. Tak rychle, jako se mu na tváři objevil úsměv, v očích se mu vlhce zalesklo. Zamrkal, hřbetem ruky si otřel obě lícní kosti a dal se do chůze. Po chvilce bylo slyšet z vedlejší ulice klapnutí dveří.
***
Ráno se probouzelo do slunečného dne. Na dětském lůžkovém oddělení začínal běžný režim. Sestry obcházely pokoje a pouštěly okny přes ozdobné mříže do místností létem vonící čerstvý vzduch. Po noční, unavené a nevyspalé, vykonávaly svou povinnost v podstatě mechanicky a bezmyšlenkovitě.
Naučenými úsměvy zdravily malé, vesměs holohlavé, pobledlé pacienty. Těžko říct, která z nich vykřikla úžasem jako první a začala nahlas volat na ostatní. Každopádně během malé chvilky byla otevřená okna v obležení těch malých holohlavců a do ulice se nesl dětský smích a užaslé štěbetání nemocničního personálu.
Fasáda protějšího domu ožila cirkusem. Mezi okny žonglovali a metali kozelce smějící se klauni, na lanech se procházely ladné provazochodkyně. Na kolech jezdili úctu budící medvědi, o kus dál troubilo malé slůně na heligon a pozorně mu naslouchaly divoké šelmy.
Lev a několik lvic při tom kulili zraky tak, až jim hrozilo vypadnutí z důlků. Smích klaunů byl snad i slyšet, nesl se barevně prostorem takovou silou, že nakazil každého, kdo očima neucukl jinam. Třeba na ladnou siluetu napnutých lýtek provazochodkyně, která těmi liniemi vystřelovala mírně erotické šípy do každého, kdo jim to svým pohledem umožnil.
A ten medvěd na kole? I při své mohutnosti vyzařoval energii dobrácké povahy mazlivého bručouna.
„Pane doktore, honem, vzbuďte se, tohle musíte vidět!“, vtrhla sestra na lékařský pokoj, nechala doširoka otevřené dveře a zase vyběhla ven.
Protřel si unavené oči, a posadil se. Zívnul, postavil se, oblékl si bílý plášť a vykročil k chodbě.
Nepatrně vykukující batoh s barvami a koncem lana ho přinutil udělat krok zpět a nohou ho kopnout hlouběji pod lůžko…
