Zapomenuté místo. Zapomenutí lidé

Za návsí, dnes z části vrostlý do středoevropské džungle, dominuje nejbližšímu okolí relikt kostela svatého Mikuláše. Jedná se o jednu z nejstarších památek v kraji (počátky lze datovat do druhé poloviny třináctého století), která je v hůř než žalostném stavu. Nezvykle na dobu výstavby dlouhá hlavní loď bývalého gotického chrámu je dávno bez střechy.

Přes zarostlý vchod do ní vstupuji. Venku je zataženo, kolem 28 stupňů Celsia před bouřkou. Jsou slyšet jen křičící ptáci a bzučení dotěrného hmyzu.

Po vstupu mezi zdi bývalého chrámu jako by vše utichlo a citelně se ochladí, i když pomyslnou střechu zde tvoří pouze listoví uvnitř vyrostlých náletových křovin i stromů. Změna teploty i úrovně okolního šumu je taková, až mi naskakuje husí kůže. Po zbytcích dlažby, kterou ještě nepohltila tráva, postupuji směrem k presbytáři s valenou výsečovou klenbou. Ten je sice krytý provizorní střechou vzniklou v době posledního výkřiku o záchranu této stavby, ale i tak jde o bolavý prostor s temnou atmosférou.

Ve stěně presbytáře je umístěn zajímavý náhrobek a do sakristie odtud vede další lomený gotický portál. Dělám několik fotek v presbytáři i v sakristii s mrazivým pocitem v týle.

Pak tento zaniklý svatostánek opustím a vnořím se přes pole kopřiv do klenby křovin, protože za chrámem se má nacházet… hřbitov. A opravdu zde jeho zbytky jsou.

Mezi divokou zelení i tlejícími zbytky dřevin žalují stojící i povalené náhrobky, které dnes evidentně nikdo nenavštěvuje…

Denní světlo sem má i v tuto roční dobu těžkou cestu. Ponuré příšeří mezi rozpadajícími se náhrobky udržuje v prostoru vlhké dusné napětí.

Sedím na jednom z náhrobků. Dotýkám se ho horkými suchými dlaněmi a poslouchám jeho příběh tak dlouho, až šuměni listí nad hlavou napoví, že z nebe padají první těžké kapky letní bouřky…

Zapomenuté místo. Zapomenutí lidé.

No… ne každý má… dračí paměť. Ta přetrvává… bez ohledu na vzdálenost a čas. Zvlášť když sluníčko hřálo až k pootevřené bráně do světa, odkud není návratu…