Článek
11. února 2021
Párkrát jsem za život v nemocnici byl a vím, že pacient často řeší možnost domácího pohodlí. Netuším, jak kde u jiných, covid myslím tady u nás minimálně v tomhle přinesl změnu. Na koho uhodil, koho si podal a trošku nasál, semlel a pak vyplivnul, domů nespěchá. Jasně, nikdo nechce ležet na nemocničním lůžku s rozpíchanými žílami. Každý chce do své vyhřáté domácí postele. Mít blízko ženu, děti, to je také příliv energie. Kafe, oblíbené jídlo.
Ale není tu nikdo, kdo by tak rychle zapomněl, jaké je to lapat po dechu jako kapr na suchu s paličkou nad šiškou. Klep a hotovo, můžeš rovnou vykostěný na pánev!
Proto každý většinou visí ošetřujícímu lékaři na ústech a prostě jen trpělivě čeká na zprávy o objektivním zlepšení zdravotního stavu.
Tím spíše, když do nemocnice každý den přibude někdo, kdo má do dobré zdravotní pohody poměrně dlouhý kus cesty před sebou. V tom lepším případě…
Nasněžilo. Mrzne. Žena se sice s covidem vypořádává doma rychleji, schvácení už není trvale přítomno, ale nechci, aby sedala v tomhle stavu byť jen na jednu cestu za volant.
Druhou cestu už bych dal sám školou smyku. Tedy dračího letu…
Takže jde o takový schizoidní stav. Chceš to i nechceš! Chceš být doma, ale podvědomě chceš být hlavně doma … zdravý!
Kdo se pryč z nemocnice po úmorných dvojsměnách těší, jsou sestřičky. Viditelně. Potřebují z toho kolotoče vypadnout jinam. Mezi lidi (pacienti se nepočítají), mezi přátele. Potřebují taky nějakou výhledovou naději, že bude lépe. No, „lépe“, to je ale nedostatkový sortiment…mutace a politika se, bohužel, stará spíše o pravý opak. O všudypřítomnou deziluzi.
A tak se tu občas na pokoji při zavádění kapaček všichni snaží mluvit, vtipkovat, žertovat… dělat si srandu ze všeho a ze všech. Aby nemuseli brečet.
Některé sestřičky si vysloužily i své přezdívky už. Turboberuška je jedna z nich. Neúnavně poletuje, bzučí, pohihňává se nám i sobě a nezadržitelně šíří dobrou náladu. Jiné se svěřují se svými sny. Tahle chce na emergenci…do vozu, ne na vrtulník, který prý přiletí, když je pacient stabilní. Chce pomáhat, prostě chce, vidí se přesně na takovém místě!
A jiné jsou zkušené harcovnice, podrží, podpoří, přesně v ten moment, kdy je to nejvíce třeba…
Mladý lékař ve volných chvílích mimo službu nerajzuje. Učí se. Přijel přímo z válečné zóny na Ukrajině a nechce se tam vrátit. Tak na sobě maká dvojnásob. Do úmoru.
Je mi asi fakt lépe, dal bych si další kafe. Nejlépe s ledovou tříští a spoustou smetany a cukru. Aby hezky křoupal mezi zuby. Křup, křup… procedit kofein skrz mezírku a polknout.
A vzpomínat…třeba na Menorcu. Bože tam bylo krásně!
A ranní zpestření všedního dne? Kolegovi při snídani zaskočilo. A šel do mdlob. Nekompromisně. Telefon na sesternu, alaaarm, bušíme mu do zad jak kováři! To bušení se nese interkomem a zdravotníci ví, že jde u nás na pokoji do tuhého. Vývrtka a oči v sloup. Vbíhá celá skupina zdravotníků, lékaři, sestry, voják.
Heimlichův hmat nasazuje jeden z čety přiběhnuvších. Úspěšně! Chroptivé zvuky mění se postupně v dech.
Pacient se probírá z kómatu a diví se, co se děje? Proč ho objímá cizí chlap? Proč přímo na jeho posteli? Proč je tu najednou tolik lidí?
Kyslík na čenich a vzhůru do dalších příběhů všedního dne, rozcházíme se každý po svých!
My, pacoši, do svých postelí za svou kyslíkovou maskou…
12. února 2021
Probereme si naprostou bombu.
Atomovku.
Mnohatunovou.
Žádný trapný průjem nemohoucího draka v době zácpy těch druhých šťastlivců!
Žádné vystrkování špinavé dračí zadele na sestřičku se žádostí o útěr z křesla vedle postele!
Žádné předstírání nedostatku kyslíku, bušení srdce nebo snad zvedání toho, no, oného, horečky myslím!
Ani cvakání zubů v zimnici!
Nebude ani chválení sestřiček, ani pomlouvání jiných pacientů!
Nebude ani žebrání nahotinek, i když to byla náhodou moc příjemná součást léčby, doporučená vrcholnými lékařskými kapacitami zde v místě!
Nebude pocení, nebude smrádek, nebudou žádné manévry kvůli obyčejné hygieně!
Nebudou ani dlouhé řasy na očích sestřiček!
Ani šibalská slova jejich rtů ukrytých pod respirátory!
Nebudeme řešit jejich touhy ani tajné sny!
Nebudeme jim brát sílu svou nemohoucností!
Nebudeme hledat skryté poklady našich žil!
Nebudeme kvůli té tekutině uvnitř tepen inovovat vrtné soupravy ani brousit špičky jehel!
Slovo „kanyla“ budiž pro dnešek slovem vulgárním nehodným ani vyslovení, natož napsání. Slovo kanyla budiž na dlouho zcela zapovězeno, vloženo do temných sarkofágů a ponecháno temnému opovržení!
Nebudeme oslavovat první kávu po dlouhé době!
Nebudeme probírat jízdu v rychlé sanitce po nasněžených silnicích!
Tak co za bombu si ten debilní drak nachystal?
Ať už se konečně vyžvejkne, honí se teď mnohým hlavinou, že jo?
Jak je to prosté, milý Watsone!
Já totiž v tuhle chvíli už tajně brečím štěstím…
DOMA!!!
Ve vlastní posteli…
Užil jsem si své a při tom sakra dobře vím, skoro až brutálně si uvědomuju, že oproti těm, co jsou intubováni a uvedeni do umělého spánku, odkázáni na odsávání hlenů a plnou podporu zdravotníků a jejich péči, na přístup, všech okolo včetně polohování … a v porovnání s ještě horšími stavy pacientů s nasazeným mimotělním oběhem…
...mi bylo vlastně úplný hovno!
Na druhou stranu mi tu oba mladí lékaři poctivě při propouštění řekli, že když mi po těch dlouhých dnech vyčerpávajících horeček doma dovezla k nim rychlá, a já v noci znova šel přes čtyřicet ruku v ruce se zimnicí, čekali s obavami, kam se můj zdravotní stav přes veškerou jejich pomoc zlomí.
Proto ty víceoborové konzultace, proto u mne na pokec anesteziolog, proto v propouštěcí zprávě z nemocnice zmínka o úvahách na téma plicní ventilace.
Zlomilo se to ale správným směrem…díky zdravotníkům, díky mému tělu, díky energii zvenku od vás všech, co jste se mnou ty okamžiky prožívali na dálku.
A perlička? Ráno mi dělali stěr z nosohltanu pro PCR testy.
Když dorazila SMS s výsledky, o mém osudu bylo rozhodnuto. Nemůže přeci negativní pacient ležet na pozitivním covid oddělení!
Jinak ale přesně tohle vystihuje paradoxy dnešních statistik… pacient na covidovém oddělení s covidovou oboustrannou pneumonií plic závislý na léčebné oxygenoterapii…není vidět ve statistikách, když už není testován na přítomnost koronaviru pozitivně…
13. února 2021
Píšu dnes poslední díl svých dračích dnů s covidem. Je to díl snad dvacátý, i když těch nemocí poznamenaných dnů bylo více, než dvacítka. Ale pokud už to na kulaté číslo vyskočilo, tak s tou druhou desítkou dračí dny s covidem rád uzavřu.
Nebyl jsem na začátku schopen psát pravidelně, horečnaté noci mě vyčerpávaly beze zbytku a slova zůstávala jen v hlavě. Dostat je na displej byl v některých momentech nadlidský úkol. Posledním dílem ten dnešní není proto, že by nebylo o čem psát. Bohužel ani zdaleka jsem nepopsal všechny své zážitky a pocity.
Ale další kapitoly zkrátka ať začnou psát zase jiní. Snad se stejným štěstím, jako já.
Vím, že jsem si ze sebe, z té nemoci, z celé té situace kolem, která sestřelila celou mou rodinu, často dělal v jednotlivých dílech i srandu. Nebylo to proto, že bych chtěl situaci zlehčovat. Ani proto, že bych si chtěl hrát na hrdinu.
Já se vlastně o sebe opravdu v jeden moment bál.
Není tak úplně lehké jít po svých roztřesených nohách s horečkou po schodech dolů do blikající záchranky, pocitově se dusit, vnímat v bytě na chvilku opuštěné vyděšené děti a dole u sanitky plačící manželku a snažit se slibovat, že bude všechno cajk.
Bohužel nejsem ani ten typ, co když se na něj „jedním očkem“ podívá lékař, je mu hned lépe.
Analytická mysl mi funguje tak, že sbírám střípky všech informací a vytvářím si v hlavě co nejvíce reálný syntetický obrázek reality. Včetně pravděpodobností možného vývoje. A proto když jsem se začal na lůžku přechodně horšit, tušil jsem, že bojuju o bod zlomu.
Uzavřel jsem proto i tok relevantních informací ven. Telefonní hovor mne v té době vyčerpával, ale ještě více vyčerpávala snaha sdělovat domů i přátelům „dobré“ zprávy. A lhát jsem nechtěl. Každému jsem neustále opakoval takovou v daný moment polopravdu. Ta zněla:
„Nehorším se!“
V té době už jsem totiž byl zhoršený. A bojoval o každý posun k lepšímu.
Takže vtipkovat na Facebooku, dělat si legraci z toho, co jsem prožíval, to bylo vlastně to jediné, na co zůstávala energie.
Pokud se můj drsnější černý humor někomu zajídal, věřte, nebylo a není v mých silách se změnit do pouhé popisné plačky nad svým „osudem“.
Nepřeju nikomu, aby si tímhle musel projít. A vím, že bude hodně lidí, co si covidem nijak zatížení prolezou opravdu jako pouhým nachlazením a jednou z mnoha sezónních viróz…asi v tenhle moment čím mladší, tím méně komplikovaně.
I když do nemocnice začínají proudit už i čtyřicátníci. Britská mutace aneb brigita … má větší apetit než původní wuchanská verze.
Také ale vím, že budou nešťastníci, kterým se cesta životem v nemocnici uzavře.
Ne, mám daleko k tomu apelovat na vznešené lidství, toleranci, empatii. To vše se nějak vytratilo v touhách. Já toužil po obyčejném kyslíku, jiní „potřebují“ k životu všechno, co mohou mít…bez ohledu na důsledky pro jiné. Tak to zkrátka je…
Co ještě na chvilku v písmenkách rozeberu? Návrat domů.
Z nemocnice jsem vystřelil jak naspeedovaný blesk. Balil jsem se po kouskách od rána až do propouštěcí zprávy po obědě. Do auta z pokoje jsem se dostal rychlostí světla. Schody před bytem jsem vylétl v tripové euforii. Vybalil jsem komplet tašku z nemocnice a vše utřídil a poklidil. Vytáhl elektrický strojek a jedním vrzem seříznul vousy a ty mé zbytky vlasů.
Vlezl jsem do sprchy a spláchnul ze sebe všudypřítomný pach nemocniční dezinfekce oblíbeným koupelnovým gelem. Vzal jsem si čisté věci, použil parfém a nabyl přesvědčení, že teď…už mi nic nemůže překvapit.
Bože, to byl arogantní omyl!
Najednou došla šťáva. Adrenalin, endorfiny, na čemkoliv jsem těch pár hodin doma ujížděl, nešlo o nevyčerpatelné zásoby. Někdo nade mnou máchnul potterovskou hůlkou a já večer neměl ani sílu koukat s rodinou na televizi. Jako mátoha jsem se během seriálu doploužil do vytoužené betle a okamžitě upadl do spánku, do mdlob, do tmavé a nekonečné noci. A ta byla temná a plná hrůz! Budil jsem se, hledal svit monitorů, blikání čísel tepu a saturace, údaje o měřeném tlaku, postrádal pacienty na vedlejších postelích…a znovu upadal do polosnů. Ve snech mi doprovod dělaly zakuklené postavy zdravotníků. Čekal jsem ve tmě na měření tělesných pochodů, čištění kanyl a nasazování kapaček. Čekal jsem náběry krve ze žil a píchání do prstů.
Vstával jsem na malou, bažant mi doma kamsi odletěl.
Další dopoledne následující den kopírovalo noc. Jen jsem ležel a spal a potil se a ležel a spal. Potřeboval jsem k životu i při venkovním holomrazu -15°C otevřenou ventilačku, jinak mi podvědomí našeptávalo bláboly o nedostatku vzduchu v plicích.
I takhle může vypadat fyzická a hlavně psychická závislost na oxygenoterapii a boj těla i duše s ní.
Až k obědu následující den jsem nabral vůli taky trochu žít.
Tož asi tak s tím návratem do běžného života. Potrvá to… není úplně snadný. Stálé mi vyčerpávají běžné úkony… doslova běžné.
Empatie komplikuje život. Mně od dětství.
A tak mi v hlavě navždy zůstane spousta okamžiků ze Stodské nemocnice. Veselých i ponuřejších.
Ale co zcela jistě udělám, až naberu trochu víc tělesných i duševních sil?
Objednám v cukrárně chodské koláče a pojedu s nimi vylepšit denní směnu té partě, co zrovna bude trávit čas na covid oddělení mezi pozitivními pacienty s plicní pneumonií.
A znova všem poděkuju… upřímně.
Závěr - mimo datum
Jestli mohu vyhodnotit svůj subjektivní zdravotní stav druhý týden po propuštění z nemocnice, tak bych rád tvrdil, že se stále lepší a lepší. Ale cintal bych si pentli.
Každý den „rekonvalescence“ je jiný a každý den se i jinak cítím v řádech hodin, jako by to tělo při tanečku s virem získalo nějaký záhadný nepravidelný rytmus a v něm funguje, i když ho evolučně velmi nadaný tanečník podle testů dávno opustil.
Je to fest zkouška trpělivosti a docela i nápor na budku. A to se považuji za poměrně psychicky odolného.
Některý den dopoledne po probuzení, jindy odpoledne až večer…bez pohybu docela fajn. Pohyb na chvilku rozhodí. Myšlenky jsou plně světla a plánování.
Pak zbývající části dne se najednou samo od sebe zhorší dýchání i bez pohybu, objeví se vlhký kašel. Sebemenší pohyb stav ještě zhorší a dostaví se celková únava. Tehdy klidně i zalezu do své nory a usnu. Do myšlenek se plíživě vkrade tma a obava. Tím spíše, když se od víkendu několikátý den po sobě náhle znova objevuje zvýšená teplota, odpoledne a večer. A i ta pouze zvýšená více rozkašle a přinutí zvážit každý pohyb.
Konzultace nové situace s praktikem, kontrola plic poslechem a krevní test CRP. Po týdnu z hodnoty 30 zánětlivé markery samy klesly na hodnotu 16. Léčebný režim tedy beze změny, naplánováno na další týden kontrolní CT plic. Antipyretika dle potřeby.
Manželka si vzpomněla na něco podstatného. Když jsem se wellnessoval v nemocnici na covid oddělení, i jí se teploty odpoledne cca na týden bez varování vrátily.
Takže by to mohla být nějaká libůstka rozkošné brigity…
Když se doma necítí, zcela podvědomě se i drak najednou nadechuje cíleně pomalu, zhluboka, vysílá si do mozku uklidňující myšlenky o dostatku kyslíku v plicích i v krvi a najednou snáze chápe lidi, co prostě podlehnou panice nebo se psychicky hroutí.
Ten nápor na „duši“ není malý…"i duše se dusí".
Nikdy jsem neztratil čich ani chuť…jen jídlo od prvního dne chutná jinak. To se také zatím nezměnilo.
Ale co už vypísmenkovat, abych i virologicky negativní zakončil psaní pozitivně?
Ať si bylo, jak si bylo, vždycky nějak bylo. Ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo …
Po návštěvě ambulance našeho praktického lékaře, náběrech krve pro laboratoř a vyfasování inhalačních kortikosteroidů, využívám rozjetého pohybu a vyrážím autem do Stodské nemocnice.
Btw, taky jsem vyfasoval hypnotika na spaní, pobyt na covid oddělení mě nějak rozhodil. Blbě usínám (prožité obrázky před očima) a pravidelně se budím ve čtyři ráno. Proč, to ti, co si přečetli mě dračí dny s covidem, vcelku asi tuší.
A co v té nemocnici? No přeci ty slíbené chodské koláče pro aktuální denní směnu.
Divné, ale skoro jako bych se vracel … domů. Zazvoním u vstupu na covid oddělení, krabice s koláči už držím jen silou vůle, i taková blbost, jako chůze pár desítek metrů s krabicemi s koláči v náručí, mi vysiluje. Poklábosím s lékařem, který mne poznává i zakukleného ve štítu Respilon, oči se mu usmívají. Konečně přebírá ty krabice s koláči. Ruce se mi málem vytrhnou z ramen, jak se chtějí chytnout nebe.
Pár rychlých slov s několika sestrami. Mají radost, že mne vidí. I z těch koláčů.
Poznávám je podle očí. Všechny.
Div jsem automaticky nevyrazil i na svůj bývalý pokoj. Zapomněl jsem se zeptat, jak se na něm daří ostatním chlapům…trochu se mi motá už hlava únavou a začínám asi šilhat…chodby ven z nemocnice vidím dvě a nevím, kterou jít. Reálně je ta chodba jen jedna.
Ještě venku u závory před nemocnicí na mne volá další sestra, co si byla v kantýně koupit něco k pití. I ta mě poznala a při krátkém pokecu se jí oči usmívají. Já statečně předstírám hovor … sípání a lapání po dechu se skrývá pod Respilonem.
No, nebyl jsem jim tu „přilepšit“ naposledy. Jsem si tím jistý, příště zase něco praktického, asi kartony s pitím. Ale musím více zesílit.
Jsem dlužník…
Bohužel ne stále úplně ready. Výsledky laboratorního vyšetření krve… zánětlivé parametry hraniční, cca 30. Praktický lékař navrhnul počkat týden, zda si tělo pomůže, jinak další přeléčení pomocí ATB. Ofc zavolat, pokud bych dostal teplotu nebo měl pocit, že se horším. Pak další ATB okamžitě. Souhlasil jsem. Léků jsem do sebe perorálně i nitrožilně včetně ATB dostal metrák. Také mám mírně nadhraniční cukr (častý důsledek větších dávek kortikosteroidů) a zvýšené leukocyty. To jsou známky, že ještě tělo asi stále s něčím dál bojuje.
No, nic, vyrážím vleže na nějaké pornostránky, léků je mi holt stále třeba!
Výsledek poscovidového kontrolního CT s kontrastní látkou.
Šíře cév plicního řečiště se nemění, v jejich náplni nejsou defekty. V téměř kompletní regresi jsou infiltráty virového zánětu periferně v parenchymu obou plic, dnes po nich zbývají jen zcela minimální proužkovitá pozánětlivá residua. Obě pleurální dutiny jsou bez výpotku. V mediastinu se nemění velikost ani četnost mízních uzlin, stejně tak i v obou plicních hilech. Na zachycených částech podbráničních orgánů zůstává nález normální
Závěr: Bez známek plicní embolie. Téměř kompletní regrese oboustranné virové pneumonie.
Můj závěr: Ofc nález na CT nemá až tak docela souvislost s funkčností plic, na to jsou případně jiná další vyšetření.
Ale! Když si vezmu svou anamnézu … jako dítě díky velkému množství mikrobiálních pneumónii šelest na srdci a mnoholetá léčba injekce pendapon každé tři týdny ,osvobozen od tělocviku tuším až do třetí třídy, v dospělosti asi dvakrát mikrobiální pneumonie léčená, jednou mikrobiální pneumonie víceméně přechozená (dovolená na Krétě), zánět pohrudnice, v lednu 2019 virová pneumonie neznámého původu, mraky různých respiračních onemocnění a teď čmelík se svou pneumonií … tak výsledky CT plic (bylo mi děláno dvakrát za život za poslední dva měsíce) jsou vlastně dost dobré.
Je takový malý zázrak, že plíce ještě vůbec mám.
Pan doktor měl radost, kortikosteroidy mohu za odměnu inhalovat ráno i večer ještě dalších čtrnáct dní…a?
Denně dvě hoďky dopolko a dvě odpolko … vycházky.
Jakmile nebudou dva tři dny po sobě teploty…vezmu auto na procházku.
Btw…včera se teplota už druhý večer po sobě nedostavila, asi si našla lepšího milence.
Nebo ženicha. V kurzu jsou teď mladší ročníky.
Blbé je, že někteří nepřežijí svatební noc.
Dny míjí a až na únavu jsem nabyl dojmu, že jsem v pohodě. I proto jsem se nechal ukecat na sobotní výlet do skal kolem Radyně.
Nahoru k Radyni to bylo v pohodě. Aby ne, autem.
Po pár stech metrech klopýtání jsme dorazili k Velké Radyňskě skále. Šplhal jsem jak kamzík. Zprvu. Pak jak kozel. Starej. V závěru už jen jako hroch. Mrtvej.
Na koncovém ocelovém schodožebříku mi začala vypovídat službu stehna. Plíce dávno zůstaly dole v nějakém mezitáboře. Přetahoval jsem gravitaci pažemi. Zápěstí, lokty, ramena. Odmítaly svorně poslušnost.
Nahoře na plošině jsem se třásl v předsmrtné křeči jako sulc a přemýšlel nad tím, že dolů radši skočím. Bude to méně bolet. A kratší dobu.
Měl jsem to udělat.
Ego dostávalo zabrat, nohy směrem dolů nešly.
Padaly.
Maně mne napadlo, že když se nemohu spolehnout na stehna, dole při sestupu mezi kameny budou revoltovat i kotníky.
Ano. Podle předpokladů.
Prvním pádem jsem přímo kostrčí zkusil rozrazit ostrý kus skály.
Vyhrála.
Ale já chtěl ještě vidět Karlovu pěst, Komínky, Vyhlídku na Starý Plzenec. Tak jsem šel a šel. A všechno viděl.
A pak jsem plakal nad tím, že krom drápání se na tu první skálu to byl stále jen prudký či méně prudký…sestup.
Kdo mě teď vytáhne zpět k autu?
Kdyby to bylo po rovině na asfaltu, rodina by mě mohla vzít za nohy a kousek po kousku popotahovat. Ale v lese na Skalní stezce? Každou chvilku by mi hlavu museli páčit z kořenů a balvanů.
Zkrátím to.
Klopýtal jsem po svých, v závěru už jsem se jen plazil jak Meresjev.
V tomhle terénu to bylo něco přes dva kilometry. Mé tělo si myslelo, že kilometrů dvě stě.
Úroveň ega nula. Až tak velkou svalovou devastaci jsem nečekal.
Další den si lížu stále rány a vyhlížím pondělí. To v půl šesté vstanu a pojedu do Plzně do práce na magistrát. Skončím v pět odpoledne, sednu do auta a pojedu zpět do Holýšova do kanceláře představenstva družstva. Napodpisuji vše, co mi k podpisu předloží. Možná si to i přečtu.
V šest musím jako zastupitel na zasedání zastupitelstva města. Musím si domluvit někoho, kdo mi bude zvedat ruku při hlasování.
V devět večer budu doma jak na koni.
Je jasné, že jsem vymírající druh…
Déjà vu
Na jaře jsem se nudil, a tak jsem si pořídil kovídka mývala. Zakousnul se mi do zadku (tam mají draci plíce) a pobídl mne k wellness pobytu s oxygenoterapií.
Je zima.
Asi se zase nudím, bo jsem si pořídil dalšího kovídka mývala.
Upgrade verzi delta.
Kouše, hajzlík nevděčnej, i když ho poctivě krmím.
I Pfizer dvakrát dostal a furt je mu to málo.
Jsme spolu na samém začátku, tak uvidíme, zda a za jakých podmínek se nechá ochočit a z kousavé šelmy se stane domácí mazlíček.
Tak dvě zprávy. V deset hodin dopolko v pondělí infuze monoklonálních protilátek. A výsledek PCR testu v pátek? Negativní.
Možnosti?
1. První antigenní test byl falešně pozitivní. PCR ukázal správně, nejde o covid.
2. PCR testy jsou používané tzv jedno genové. Mnoho variant současného SARS-CoV-2 má tak pozměněný gen, že je PCR testy nezachytí. Antigenní testy během příznaků ano. Tedy je to covid.
3. Mezi testy proběhlo skoro 48 hodin. Blbě mi začalo být ještě dříve před prvním antigenním testem. Imunita získaná prodělaným těžším průběhem na jaře a dvakrát Pfizer dříve, než došlo k PCR testu, virovou nálož eliminovala.
Takže uvidíme, co bude dál, v pondělí konzultace s mágem v bílém plášti.
„Natočili mu EKG a ..?“
„Měl ho tam?“ „Neměl! A pak se v tom vyznej!“
Indikace pro podání monoklonálních látek nezměněna, během dopoledne intravenózně ambulantně v nemocnici Stod podány.
A tak jsem si zavzpomínal na staré dobré časy strávené dušením se v kyslíkové masce na covidariu. Napichování kanyly, kapající Dexametazon, pípající monitor.
Má to výhody, absolvovat podání monoklonálních protilátek tam, kde vás znají z předchozí léčby.
Chodí za vámi na pokec známí ufouni ve skafandrech a vítají vás jak štamgasta ve vaší oblíbené hospodě.
Má to i nevýhody. Doslovně vám přikazují nevrtat se v nastavení monitoru ani ventilu kapačky. A hlídají to.
Má to i nepředpokládané účinky.
Vedle na lůžku ležící koc mladší než já, žárlí na tu věnovanou pozornost a dožaduje se obdobné péče od doktorů a jiných mužů (čti tak, že za mnou chodily hlavně sestřičky a doktorky).
A má to také předpokládané účinky. Zrušil jsem registraci na booster Moderna. Nejdříve za tři měsíce doporučeno.
Sbohem, delto, buď mi vítán, omikrone!
Konec „dobrý“, všechno dobré
Potká chlápek jiného a povídá mu: „Po prvním očkování Pfizer jsem měl několik hodin horečku. Po druhém Pfizeru jsem lehl celý den. A po boosteru Moderna jsem proležel dny dva!“
Ten druhý mu říká: „To já po každém očkování valím rovnou na ARO!“
„Ty joo! Anafylaktický šok?“ přichází otázka.
„Ne. Já tam pracuju.“
