Článek
Je skvělé být součástí cizích životů.
Je skvělé asistovat při oblékání a svlékání cizích žen v cizích domech přes cizí okna cizích pokojů.
Je skvělé pozorovat onanující puberťáky.
Je skvělé večeřet, obědvat i snídat pokaždé s někým jiným.
Je skvělé sprchovat se se ženou nebo dvěma.
I sex ve třech mi chutná … tak nějak…víc …
A nedávno jsem třeba pomáhal montovat kuchyňskou linku … jednou jsem zase kachličkoval koupelnu … prožívám toho víc, než si kdo umí představit …
Ta taška na lavičce byla už od rána. Hned, jak jsem opustil postel a podíval se svými skly ven, jsem si jí všimnul. Nejdříve to vypadalo, že patří jedné z těch žen, co spolu usilovně drbaly svou společnou známou.
Ano, naučil jsem se na dálku odezírat, co je na tom divného?
Jenže pak se rozešly, v rukách spoustu jiných tašek. Tahle tam zůstala …
Chvilku jsem pozoroval přes vícero skel jeden pár v cukrárně. Vypadali, že jen pijí kávu a řeší v pauze cosi pracovního. Jenže on měl ruku pod stolem v jejím v klíně a ona se málem po pár minutách polila kávou.
Znám je oba.
Ona půjde po práci vyzvednout děti ze školky a bude čekat na manžela, který se vrací domů pozdě. Z práce to bere přes bar s hernou … A on? Zamíří večer do nejbližšího bordelu, kde si důtkami nechá rozsekat zadek. Pak se objeví ve svém bytě a pustí si hokej. Usne u něj … a musí ležet na břiše.
Taška tam stále je.
I když? Teď si vedle sedl nějaký důchodce a zkoumavě na ni kouká. Jen z venku, dovnitř nenahlédl…
Vidím mu až do žaludku. Hrozně moc chce po tašce sáhnout a otevřít a podívat se do ní. Chápu ho…taky chci! Tak dělej, dědku!
Zkoumavě se rozhlíží kolem, natahuje ruku … pak ji nechá zase klesnout na koleno. Sáhne do sáčka, vyndá papírek, nasype tabák, zaroluje, nasliní. Vrazí do úst, škrtne stařičkým benziňákem a vstane. Ani se neohlédnul …
Chvilku pozoruji řidiče na křižovatkách. Bavím se jejich přestupky. Ne, nejsem svině, nefotím, nenahrávám, neposílám nikam. Jen se prostě bavím.
Začíná se smrákat. Švenknu sklem k lavičce.
Dva puberťáci. Omlouvám se … Dvě puberťačky. Strkají si jazyky až mezi mandle a jedna z nich nechtíc zavadí loktem o tašku. Jako bych to zašustění igelitu slyšel až sem.
Nechají toho a obě se podívají na tašku. Ta, co sedí na lavičce a i ta, co jí sedí s roztaženýma nohama na klíně. Rozesmáté se zvedají a mizí. Do háje!
Nějak jsem se dnes za sklem zapomněl. To ta taška. Dostávám hlad. Taky napít bych se měl. Kouknu směrem ke kuchyňské lince s ledničkou. No, snad se stihnu vrátit k oknu včas!
Znova zaostřím na lavičku. Taška.
Už tam není.
Cítím zklamání. Obrovské. Hořké. Nemohu se nadechnout a ani se mi nechce tomu uvěřit. Přibíjí mě to na místo a tečou mi slzy. Stejně, jako tenkrát…
Jako ve snu stisknu ovládání a můj vozík se otočí na místě a míří od pozorovatelny k ledničce. Periferně vnímám pahýly svých nohou, trčící z vozíku a stále polykám vlastní slanou chuť…
***
Když jsem se dostal k ledničce, byl jsem z nejhoršího venku a na tu podělanou tašku jsem zapomněl… na svoje nohy amputované v půli stehen… ne.
Na to se zapomenout nedá…
Vytáhnul jsem ze šuplete vakuované párky a hořčici. Kremžskou. Má neuvěřitelnou schopnost udělat z nepoživatelné hmoty chutnou uzeninu. Rohlíky byly od včera. Trouba z nich vytvořila čerstvé pečivo. Jo, teplá večeře, už maminka mi říkala, že je to zdravé …
Dojídal jsem, když se ozval zvonek. Od vstupních dveří.
Nečekal jsem tenhle večer nikoho.
Žádný večer nikoho nečekám.
Už pár let.
Asi proto jsem vystřelil se svým vozítkem směrem ke dveřím s velkým zpožděním. A než jsem k nim dorazil, hlavou mi toho proběhlo víc než dost.
Jak to, do hajzlu, že jsem si dosud nenechal namontovat kameru, abych viděl, kdo je za dveřmi???
Vlastně ale… nikdo z těch, co mi dříve patřili do života, nevěděl, kam jsem se přestěhoval. Jednou jedinkrát na mě zazvonila sousedka, starší dáma, přišla se seznámit a přinesla nějaké buchty. To jsem ještě neměl svůj dalekohled a zpíjel jsem se do němoty a napravoval se další dávkou chlastu hned po probuzení.
Z opilecké mdloby mě tenkrát probrala předčasně zvonkem. Poděkoval jsem a poblil jí nohy.
Od té doby na mě nikdo nezvonil.
Časem jsem přišel na to, že nemám sílu se k smrti uchlastat a sáhnout si na život jinak… jsem nedokázal. A pak jsem si koupil dalekohled. A dostal chuť přežít.
Teď by se hodila ta kamera za dveřmi!
Parkoval jsem dávno u nich, ale ruku jsem neměl ani na klice. Poslouchal jsem. A slyšel vzdáleně ulici… z blízka tlukot svého srdce… jinak nic. Několikrát jsem se nadechl a vydechl. Vysál jsem si z mezery mezi zuby zbytek párku. Polknul.
Sáhnul jsem na kliku a stiskl a začal otevírat. Otevřel jsem na maximum, co mi řetízek dovolil a nakoukl z vozíku ven. Nikdo. Jen nepatrné zašustění igelitu, ale z vozíku toho tou škvírou až tak moc vidět nebylo. Zavřel jsem znovu. Vyháknul jezdce na řetízku z ocelové mezery. Ticho. Jen kývající se řetěz jemně cinká o zárubeň.
Otvírám. Bojím se.
Uhnu s vozíkem trochu stranou a dveře setrvačností narazí do zdi. Ale dřív, než se tak stane, převalí se přes práh igelitová taška, opřená o ty dveře. Nevěřícně na ni koukám. Když na chvilku zavřu oči, pod víčky znovu vidím dvě drbny, důchodce, lesby, další netečně kolem lavičky s taškou procházející osoby.
Oči mám dál zavřené. A představuji si, jak natahuji trup i ruku směrem k podlaze. K tašce. Beru ji za dno. Zvedám a z ní se na podlahu skutálí…
… moje hlava.
Vytřeštěné oči na ní jsou plné bolesti jako ve chvíli, kdy jsem se, v polosedě, probral na nemocničním lůžku a sáhl si do míst, kde jsem měl mít nohy. Jsou plné i překvapení momentu, ve kterém jsem přes pokrývku nahmatal místo nohou… postel.
Řez na krku pod hlavou je proveden čistě, chirurgicky. Hlava má otevřená ústa v němém obviňujícím výkřiku.
Když jsem oči znovu otevřel, podlaha byla prázdná. Rozesmál jsem se nahlas takovým způsobem, že se naproti přes chodbu otevřely dveře jiného bytu.
Rychle se zase zavřely. Asi špatně odhadla vzdálenost, na kterou jsem schopen poblít někomu nohy. Řehtám se dál.
Nechávám otevřené dveře a jedu k pozorovatelně. Otvírám okno. Kurevsky drahý dalekohled letí z okna.
Bydlím dost vysoko.
Za ním letí i mobil.
Koupím si nový. Časem. Až se naučím vše si obstarat sám, bez telefonu.
Zavírám okno, házím na sebe bundu, zamykám byt a nacouvám do přivolaného výtahu. Po dlouhé době se cítím… skvěle. Jako malý kluk, který jde poprvé sám ven… za dobrodružstvím…
Nejdříve ale zamířím k lavičce v parku, kde jsem poprvé viděl shora tu tašku.
Tak… pro jistotu.
