Článek
4. února 2021
Doporučil co nejmenší námahu a trpělivost. Byl totiž svědkem konce mého vysilujícího hovoru do práce. Důrazně mi delší mluvení do mobilu nedoporučil. Pak se přátelsky rozloučil. Ale?
Byla to past!!!
Po pár minutách tiše nakoukl a viděl mobil v mé ruce:
„Hrom a blesky inženýre! Přestaňte pracovat!“
Ukázal jsem mu, že si prohlížím nahé ženy. Usmál se, pokýval hlavou:
„Tohle doporučuju jako pravidelnou součást léčby!“
Pak za mnou přišel anesteziolog z ARO. Dostal jsem vlastní monitor a novou kyslíkovou masku. V první chvíli po nasazení jsem si myslel, že je to nájemný vrah a chce mě udusit. Vlídně na mne mluvil jak k vyděšenému telátku a uklidňoval tak rozbouřené hormony. Silou dračí vůle jsem novou masku přestal vnímat a můj klinický obraz šel rapidně nahoru. Saturace atakuje 95, tep šel dolů. Jsem v kyslíkovém rauši!
Dali jsme hâjfâj a všichni měli radost.
Dostal jsem nový monitor, heč! Má skvělé barvy a obraz. Blikají na něm barevná čísílka. Rychle, taky pomalu. Vlní se na něm sinusoidně malý had. A to my, draci, milujeme! Vydržím se na ten monitor koukat určitě déle než na točící se buben automatické pračky.
A pozor tedy, mám lékařsky předepsáno koukat na hanbaté fotky hezkých žen.… přispějte mi na léčbu!
Covidový věk občas ukazuje paradoxy digitální éry.
Když mi opět horečka letěla přes čtyřicet, měření proběhlo takto… Nejprve bezkontaktní digitální teploměr k čelu:
„Jejej, máš asi horečku, draku! No, ještě si pro jistotu vezmi do podpaží tenhle digitální minutový!“
Souhlasné jsem zacvakal zuby v zimnici a poslechl.
Po pár vteřinách pípání ho sestřička bere do ruky:
„Asi fakt horečka, ukazuje přes čtyřicet! Tak šup šup, ještě podrž pár minut v podpaží tenhle!“
A dostávám k držení… klasický, rtuťový.
Poctivě do pár minut vyběhne také přes čtyřicet…a tehdy jsem indikován k dalším dávkám antipyretik ve dvou kapačkách.
Co myslíte? Nedůvěra k digitálním hračkám, zvyk dlouholetého používání spolehlivé klasiky … anebo to tak dělají jen u nás, draků, protože ví, že naše tělesné pochody díky ohni v hrudi mohou být nevyzpytatelné?
5. února 2021
Doma žena zápasí s covid únavou a teplotami. Děti ji pomáhají, co můžou. Díky jejich pomocí se byt změnil v útulný, přísně chaotický, kočovný tábor pouštních beduínů.
Špinavé nádobí vlevo, zbývající čisté vpravo. Když vpravo nic není, přehodí se cedulky a čistého je dost. Naštěstí není nutné chodit sbírat velbloudí trus, ústřední vytápění ho nepotřebuje.
Pes si zabral mou postel, peřinu i polštář a předstírá, že na nich truchlí. V nestřežených okamžicích čistí to špinavé nádobí jazykem a pak nad miskou s granulemi s plným břichem předstírá, že steskem nežere.
Dnešek jsem věnoval, na doporučení nejlepších expertů na covid, „sociálnímu experimentu“ své podpůrné léčby. Pečlivě jsem vybral 200 žen ve své bublině a poslal tento vzkaz:
“ Ukaž mi svou hanbatou fotku a pomoz mi se udržet při životě!"
Reakce byly bleskurychlé. Následovalo 190 blokací během hodiny. Devět žen ze zbývajících deseti mi poslalo odkazy na různé porno stránky se slovy „hledej šmudlo!“ Tímto chci tedy poděkovat všem těmto porno modelkám, aktivním i mimo hru již, za nabídnuté lano k životu. Jmenovat nebudu, některé mne o to požádaly, žijí už spořádaný rodinný život. Ale všechny jsou z poslední doby a známé pod mnoha pseudonym. Proč je mám v bublině? Někdy náhodně, jindy z hecu.
Ta zbývající žena a její zpráva jsou autentické. Chci tedy za nahé selfie anonymně poděkovat zralé ovdovělé ženě. Zdravím její děti, její vnuky … i pravnuky! Děkuji této stoleté zástupkyni lidského rodu za nezištnou pomoc při záchraně mého dračího života.
Příště požádám muže… uvidíme, kolik se jich pochlapí!
Dál si válím šunky na kyslíku, užívám ATB, kortikosteroidy, vitamínové a minerální bomby s jontíky. A nehorším se…
Co jediné mi sere? Chlapi na mém pokoji neserou. I několik dní. Prosí o něco, co by je prohnalo. Já bez kyslíku na hubě kolabuju, ale seru dvakrát denně. Včera už jsem byl tak zesranej, že mi nezbyly síly na „útěr“ a musel jsem být utřen.
Ó hanba, ó stud, ó má vyšpulená zadel na cizí mladou ženu.
Na třetí stranu (tu druhou, velkou, už nikdy nechci rozebírat!), udržím i pár hltů místního čaje … a …
začal mi chutnat!
6. února 2021
Dnešní díl „Dračích dnů s covidem“ má podtitul „Digitální a zákopová noční válka“ aneb covid to zkouší různě. Hájzl!
Když nám sestry i lékaři chodí měřit tlak, mají vlastní přenosné tlakoměry. U mě po nasazení nového monitoru lze využít k měření tlaku přímo ten a sestra to večer před spaním vyzkoušela. Až do teď dobrý. Zapsala, odběhla. Za dvacet minut monitor sám začal nafukovat manžetu smotanou na stojanu pod ním. A okamžitě error a alarm s oranžovými blesky, červenými blesky a zvukovým doprovodným efektem. Přivolám sestru. To nic, usmála se a natvrdo pouze odpojila rukáv z monitoru. Chaotické pomačkání všech dostupných čudlíků a výstražná světla zhasnou. „Dobrou“, suverénně špitne a odplouvá.
Za dalších půl hodiny bzzz…monitor chce měřit tlak i bez zapojené manžety. Error, alarm, blesky!
Zdravě se naštvu a říkám mu:
„Tak kemo, byt mám plný elektroniky, PC, noťas, tablet, smartphone i smarth kdeco včetně TV a sušičky s pračkou, zkrotím i tebe!“
Sedám si k němu a první kontrola. Po pravé straně šest tlačítek, sedmé otočné. Bezva, míjím zrakem neznámé a nepodstatné pojmy.
Hlavní menu, vida, cvak do něj. A kurva, tady je karet a možností. Servis, údržba, kalibrace, neznámé pojmy z říše lékařských tajemství. Projíždím, očima kontroluji, vyhodnocuji možnosti a pravděpodobnosti, ha? Karta pacient. Cvak. Huh, další mraky podkategorií, ale…tohle určitě hledám! Nastavení funkcí, hurá! Sice opět lékařský žargon, ale podle SI jednotek jsme u nastavování tlaku. Cvak. Jupí, time management! Otočným čudlem měním interval automatického měření z minut na desetiminuty, půlhodiny, na hodiny až najdu… ruční měření! Cvak! A teď ty alarmy. Hledám dál v útrobách a najdu … reset alarm. Cvak! Ticho, žádné blesky! Monitor se zeleně usmívá. Jsem rodilý talent na hračky s displejem!
Lehám si, ale fix, co zas? Proud kyslíku u zdi na měděné trubičce syčí, maska je ale prázdná. No jasně, vypadl přívod z regulátoru do masky. Měděná trubička vedoucí kyslík z centrální místnosti s jeho zásobou je zakončena nástěnkovým ventilem. Do něj je vešroubován regulátor průtoku s nádobkou, kde je kyslík zvlhčován průchodem přes nejspíše destilku, asi?
Na regulátoru je vyústek a na něj už se nasazuje pružná hadička vedoucí kyslík do masky. A ta je mimo.
Ne, covide, tak snadno mě bez dalšího boje nedostaneš! Zvedám se, lapu kyslík z regulátoru na trubce natvrdo přímo do úst a zkoumám hadičku. Je right, není prasklá, jen ji tlak vyrazil z nástavce. Silou i jemně ála ruční práce na, ehm, no, prostě precizně…nasazuji hadičku na doraz. Maska se plní kyslíkem. Lets go! Lehám. Covid podnikne poslední záškodnický výpad na mou osobnost a z masky vytrhne tkaloun, co mi masku drží na čumáčku. Potmě protahuju nepatrnými otvory v plastových krajích masky…vážu uzlíky. Klepou se ruce, ne že ne.
Zavírám oči a spoléhám na hmat.
King od the War!!!
To jsem já! V klidu zas konečně dýchám, saturace 98, tep 75, usínám.
Ráno jen poreferuji, že jsem se v tom šťoural, jak a proč. Sklidím potlesk, covid někde v koutě stydlivě pláče a kuje další pikle. Digitálně to, ale už, zkoušet nebude, hajzlík!
Dívám se na sestřičku:
„Nechcete poštelovat třeba ještě něco? Rentgen, CT?“
Zvonivý smích se z našeho pokoje šíří chodbou, rezonuje mezi všemi pokoji, a aspoň na chvilku přeruší to dusivé bublavé chrčení jako symbol topení se ve vlastních zahleněných plících, které se z některých postelí plíživě line jako memento toho, kde se všichni nacházíme…
7. února 2021
Další díl věnuju pár naštvaným úvahám. Jojo, vrací se mi síla.
Ode mě na mém profilu v obecném směru úvahám posledním. Jestli někdo v mé bublině doteď nepochopil souvislosti pandemie, tak pokud mu někdo neumře, nebo bude na umření, nebo si neprožije strach ze ztráty blízkého, tak nepochopí. Pokud jde o osobnosti s významnými rysy sociopatie jako je nejmenovaný anesteziolog nebo zubař, nepochopí ani tak. Nad jejich možnosti je empatie. Neznámý pojem zkrátka.
Pro další osobnosti je lákavá mediální reklama za účelem osobních zisků. Vyhovuje jim dezinformační kampaň. Vláda jsou diletanti IQ úrovně bývalého starosty Holýšova, a to je echt hlupák.
Mezi dezinformátory nebo blbce nebo obojí, řadím ministra zdravotnictví. Co vše asi uvnitř pohání a sžírá tohoto divného tvora, který nejprve podepisuje petici proti Burešovi, pak podpis jako malý školák zatlouká a hrne se mu do vlády? Učí se základy epidemiologie za pochodu jen proto, aby z nich vzápětí veřejně propadl a neuměl ani vydefinovat reprodukční číslo. Na téma ministr a jeho výroky by se dalo pokračovat do nekonečna. Ale radši ne, tahle figurka na mne působí už jako větší škrtič než covid. Za echt populistu považuji i ministra školství. Sice měl náznaky světlých chvilek v srpnu 2020, ale pak místo státnictví a reformy školství začal řešit nesmyslné výkřiky nejmenované spisovatelky na Instagramu.
Opoziční lídři od počátku pandemie kritizují naprosto vše v honbě za vlastním korytem. I to dobré, co bylo. Jo, bylo toho dobrého málo. Bohužel. Ale populistický křik ženoucí stát například do prvního jarního překotného rozvolňování způsobil, že nikdo nebyl schopen vyhodnotit účinnost jednotlivých opatření na našem území. Vymstilo se hned na podzim. A samozřejmě je opozice spoluzodpovědná za zbytečný chaos ve školách a šíření viru v nich bez trasování. Podobně nesmyslné experimenty nelze ani pochopit.
Nikdo z opozice mi nepřesvědčil, že by lepší zvládli situaci ve společnosti, kterou sami rozdělili. Podepsali se na stavu naší nálady prostě všechny politické špičky. Úpadek, totální úpadek politické kultury, která měla přeci sloužit. Stát naprosto selhal a dál zoufale selhává. Zdravotníci v dlouhodobě podfinancovaném rezortu se rvou každý den s vypětím sil o lidské životy a po roce vyhlížejí první slíbené odměny. Jako stroje často, mechanicky. Zážitky se jim do konce života pevné vryjí do podvědomí. Covid a jeho zákeřné řádění už nikdy z mysli nedostanou.
A celosvětově? Díky promořování jsme stvořili nebezpečnější mutace. Dej viru čas a prostor a on se evolučně vylepší, tak to zkrátka občas chodí v životě nejen virů. Mutacemi s větší virulencí se rapidně snížila skupina lidí s šanci neonemocnět. 10 - 5 procent z celku, nic moc oproti 30 procentům. Tedy se rozrostla množina nutné proočkovanosti. Studie z celého světa začínají jednoznačně nastiňovat, co je hlavní příčinou long covid. A tím nepotěším vyznavače všemocné imunity.
SARS-CoV-2, stejně jako ebola, malárie a nejspíše i lymská borelióza spouští autoimunitní bouři (neplést s cytokinovou bouří). Vlastní imunitní systém napadá své vlastní buňky dávno po té, co nový koronavir chcipnul v koutě. Nezáleží na průběhu covid. Lehký, střední, těžký až super těžký. Je to jedno, krom toho tedy, že často skloňovaný bezpříznakový průběh je nesmysl, pacient pouze příznaky subjektivně nevnímá.
Vědci u této autoimunitní bouře upozorňují na funkci škodících a nebezpečných typů autoprotilátek (imunoglobulinů) v organismu, jež napadají buď prvky vlastní lidské imunitní obrany těla, nebo specifické bílkoviny životně důležitých orgánů, jako je srdce. Co vše je long covid?
My, draci nejsme společenští, tak se skupinám sami vyhýbáme. Lékařské studie najdete na Lancet, koho by snad zajímaly zdroje v originálu. Odteď už žádná osvěta na mém profilu tedy. Ztráta času.
Jen drak, jeho prohry a výhry… a jeho fotky.
Všechna má dračí povídání z covidové agonie doplňuje vždy nějaká fotka z Kvapilových jezírek na Chudenicku. Jezdím tam několikrát do roka v různou dobu. Nabíjím se tam. Kdyby chtěl někdo taky nabít, stačí říct, dostane do čenichu.
A abych nenechal tryskat do písmenek jen frustraci ze stavu okolního světa, včera jsem si sám došel na velkou. Deset metrů jsem dal JEN za deset minut!
NEMUSEL jsem hledat plíce!
A víte co? Utřel jsem se SÁM!
Ó slasti, ó štěstí, ó prdelko moje, kterou nemusím na cizí mladice špulit!
Cestou zpátky jsem neomdlel! Neztratil jsem správný směr!
Nemusel mne mezi kachlemi dohledávat psovod se služebním psem!
King od toalets!
8. února 2021
Lékař:
„Jak se cítíš, draku?“
„Cítím se, bohužel. Smrdím jako tchoř!“
„Však proč si myslíš, že tu všichni pacienti mají nasazenou kyslíkovou masku a my, lékaři a sestry, nosíme respirátory?“
Schopnost dojít si sám na velkou a cestou zpět nezkolabovat…mne naplnila pýchou a megalomanií. Zkusím znova sprchu!
Je víkend, bude klid na pořádnou přípravu.
A tu logistiku se rozhodnu nepodcenit. Horolezci v Himalájích taky nejdou do všeho hrr. Vybuduji si prostě mezitábory. Základní tábor bude má postel s kyslíkovou maskou, fertig. Bod číslo jedna, na svůj záměr upozorňuji přítomný nemocniční personál. Po minulých zkušenostech, co mají se mnou a s mou snahou se sprchnout… vypuká zděšení a panika! Veškerá jejich energie je směřována do snahy odradit mne! Prý mne budou milovat páchnoucího, hlavně když mne nebudou muset soukat polomrtvého do základního tábora! Vystrašit! Chtějí mě prostě vystrašit, a tak mi popisují, co vše se děje v těle člověka, který se covidově dusí.
Já to přeci dobře vím! Ale?
Jsem jako beran. Už nechci být smrdutý drak, chci být chvilku čistý medvídek mýval. Váš medvídek koala k muckání. Ne k mačkání, to se taky ještě dusím.
Bod dva přípravy. Kolega pacient, co je z nejhoršího dávno venku (covid mu ale rozjel cukrovku), shání pro mě křeslo. Ne elektrické. Na kolečkách. A pak také vyžebrá u hlavní sestry náhradní stojan na kapačky. Ten totiž přistaví do boxu se sprchou a na něj upevní sprchovou hlavici, ať ji nemusím při akci držet v ruce. Je fajn mít ruce volné. Mohou se držet madla a nastavit při pádu před ksicht! No, taky se dají použít k mytí, o to tu, koneckonců, jde hlavně.
S další sestrou mi vyklidí prostor před boxem a nastaví tam masážní lehátko. Kdybych se potřeboval svalit do polohy ležmo, bude to do měkkého, když se v mdlobě trefím.
A cvičně spolu vyzkouší alarm ve sprše. Naběhne a nejde vypnout!
Po chvilce konečně přestane ječet a sestra mi na pokoji říká:
„Kájo, kdyby něco, radši jen řvi!“
Kývnu zasažen nezměrnou tíhou blížících se okamžiků. Chystám si, stále s kyslíkovou maskou na čumáčku, ručník. Také čisté prádlo, do tašky hážu vyžebraný sprcháč.
A pak… jak Cyrano z Bergeracu odhazuji kyslíkovou masku v dál. A začíná první komplikace.
Moc pohybu před přípravou na sprchu nedávají moje střeva … a tak musím znova na velkou. Minule ten kakíneček před očistou byla zbytečná skoro třetinová kyslíková i energetická ztráta. Možná bych to sprchování měl přeci jen, pro nepřízeň osudu, vzdát? Ale když vidím pohotovostní kordon několika sestřiček nachystaných na zásah, je mi jasné, že teď už to vzdát nesmím.
Tak nejdříve WC. Njn, ATB dělají v útrobách těla paseku.
Pak slavnostně za jásání přítomných davů zajíždím do sprch. Svlékání špíny jde rychle. Používám certifikovaný sáček na kontaminovaný odpad, což mi ušetří čas i sílu. Nemusím hnijící prádlo zahrabat deset metrů pod zem.
Horká voda padající mi na kůži je jak balzám. Stojím, funím, nechávám se jí laskat. A tečou mi slzy radosti a vděku, vážně, nekecám. Taky mi tečou sople z nosu. Pomalu úspornými pohyby se mydlím a postupně konám základní očistu. Pak znova jen nechávám téct vodu po svém namydleném těle a znova tiše štkám štěstím. Tiše proto, aby si můj brekot někdo za dveřmi nespletl s voláním o pomoc.
Stojím tam pod sprchou dlouhé minuty a plynule zvolna dýchám. Nekolabuju!
Skoro nerad vypínám vodu, sedám si na masážní lehátko. Něco ze sebe otřu, něco nechám jen stéct na podlahu. Pomalu nahodím trenky s obrázkem lyžujícího draka a tričko bez rukávů. Lepí se mi na mokrá záda. Chvilku trvá ho srovnat. Za potlesku čekající klaky na chodbě vejdu ven v světlo ramp!
Nasedám do připraveného křesla a kolega mi jak malé šťastné vrnící kotě odváží na pokoj, kde se lačně vrhám po kyslíkové masce. Naaaadech!
Aaaaach!
King of badroom!
Endorfiny a adrenalin mi proudí tepnami místo krve, musím vypadat jak totálně sjetej, protože sestřičky se mi nenápadně pochechtávají … Ne, nemám trenky naruby! Každopádně i jim se viditelně ulevilo, cácorám!
Díky pomoci své rodiny a kolegy z představenstva se mi povedlo aspoň trochu málo sestřičkám vrátit to, co mi tu ony dávají každý den každou hodinu. Trocha sladkého čokoládového na sesternu, trocha baleného pití na dočerpání tekutin i energie. Bože, zaslouží si mnohem víc, ještě něco vymyslím. Musím, hanba by mi fackovala nedat najevo trochu pokory a vděku…a pokud to někdo čte a nudí se…tak šup na nákup a přilepšit jim. Vrátí to na nemohoucích pacientech, nikdy nevíte, zda ne třeba i na vás…
9. února 2021
Dnes si uděláme kulturní okénko do běžného dne covid oddělení, kde ležím. Tedy Nemocnice Stod, covid oddělení A. Začátek dne je tady v noci. Fakt že jo. Někdy mezi čtvrtou a pátou vypukne první šrumec. Vylít všem na pokoji bažanty. Pleny tu nemáme, ale o pokoj dál už je jejich výměna nutná.
Základní úklid v noci a přes den střádaného a pečlivě schraňovaného osobního bince. Zkontrolovat, zda všichni dýcháme. První injekce putují hezky do bříška, warfarin na ředění krve proti trombóze. Covid a jeho mikrosraženiny jsou zákeřné svinstvo.
Rozdají se léky po kalíšcích. Změří se teplota a případně saturace krve. Pumpují se ATB přímo do kanyl. Pak přijde nejoblíbenější zábava všech zúčastněných hráčů. Tedy náběry krve ze žil a prstů. Nejvíc si to užívají žíly. Celou noc promodrale nasvětlují stěny i strop, ale jakmile ucítí jehlu za dveřmi v tlapkách sestřiček, vlezou někde v těle do nějaké ulity a … nevykukují. Nastává skutečná řež, kdy sestry s úsměvem a pacienti se šklebem … spolupracují a snaží se nějakou žílu doslova uštvat. Někdy se povede na první dobrou, jindy pacient i sestra potřebují už i oddychový čas na nabrání odvahy do dalších kol. Zkuste hledat žíly ve dvojích nasazených rukavicích, se štítem, brýlemi, respirátorem a proticovid oděvem.
Sestry ubývající energii potřebují k píchání pacienta naslepo (hihi, ta čeština), pacienti ke zdolání bolesti praskajících cév. Rekordní zážitek mého spolupacienta končil zhroucením a postupným totálním vyčerpáním tří sester bez úspěchu jehly na mnoha místech těla, a na přivolání anesteziologa, který nakonec kanylu napíchnul na pacientovo krční tepnu. Jiné možnosti prostě ani on už nenašel. Náběry krve z prstů v tomto stavu jsou také zážitek. Pacienti se dostávají do stavu, kdy by se v nich „krve nedořezal“. Doslova. Sám jsem jednou obětoval prsty tři, než bylo načerpáno bez bublinek do tenké trubičky. A při tom je na místě se usmívat a chválit…sestřičky jsou z toho všeho samy často ve stresu. Nedivím se, tráví tu i třista hodin měsíčně některé.
„Draku, supiš, narazila jsem na žílu!“
„A je to žíla vydatná?“
„Ach nee, je lakomá!“
„A co s tím budeme dělat, sestřičko?“
„Ty nic, stačí když hlavu otočíš na druhou stranu, až ti budu zase vrtat do svalů o kousek dál. Máš totiž odporně chápavý a soucitný výraz!“
No, to my, draci, fakt máme. Maskujeme tak před lidmi, že nás baví schovávat své žíly plné tekutého zlata a síry!
Jinak…mou první kanylu mi napíchly sestry po návozu rychlou. Napoprvé. Mou druhou na pošesté do hřbetu zápěstí až sestřička z ARO. Před tím vyzkoušela na obou pažích kdeco. Neúspěšně. Opotili jsme se oba. Modřiny se nám jen vysmívaly do očí.
Pak každé ráno přichází ošetřující lékař. Pacientům věnuje pozdrav, srdečný, pozornost i čas. Probere aktuální stav, změří tlak, kontroluje plíce a srdce poslechem. V případě potřeby upraví dávkování kyslíku do masek či jinou medikaci. Po jeho odchodu nastoupí úklidová a dezinfekční četa a šůruje. Odměnou na konci tohoto hekatonu je snídaně. A po ní první kapačky. Dexametazon jako základ. A spousty dalších dobrot. Vitamíny, antipyretika dle potřeby, další podpůrná léčba. Pacienti uléhají a rozbíhá se hovor. „Tak co, kape?“ "Leda hovno, zase se tomu nechce!' „Chceš povolit ventilek?“ „Jo, hrábni do toho!“ „Jupí, už to valí!“ My, zkušenější, už pár triků známe. Sestřičky ví, že triky známe. Pokud to nepřeženeme, dělají, že naše zásahy nevidí. Ofc pozor při kapání ATB, tam je větší rychlost kapání schopna i rozžhavit žílu a naprasknout ji. A to nechceš nikdo… napichovat novou kanylu. To fakt, nechceš!
Další měření tlaku, teploty, cukru, CRP, další ATB…a je tu oběd. Kdo může, jí. Jídlo je energie a té je tu kolem strašně málo. Vyčerpávající jsou totiž i běžné věci. Ale i to samotné jídlo nás mnohé na začátku vysiluje a uondává. Je to boj s nutností, o chutě často nejde. Proto postupně po jídle upadáme do spánku nebo dusivých mdlob. Podle toho, v jakém je kdo stavu. Úklid po obědě probíhá skoro v tiché pietě, sestřičky ví, jak na tom jsme. Během odpolka se střídavě probíráme. Hekáme, skuhráme, bojujeme. Občas vnímáme nové přírůstky na jiných pokojích, občas slyšíme slova o čase úmrtí. Tomu se nedá vyhnout a je to zabiják naděje a dobré nálady.
Svačina je rohlík. Čerstvý. Křupavý. Stává se z ní takový rituál před večeří. Kapačky, kapačky, kapačky. Nejhorší je potřebovat na velkou a být na kapačce. Ale lepší, než se posrat je… popadnout kapačku a mazat na WC i s ní. Pokud tedy máte sílu na chůzi. Pokud to chybějící kyslík dovolí. Když ne, o přenosné toaletě (gramofonu) jsem tu už ze své zkušenosti psal. Viděl jsem pána, co to na WC prostě nestihnul. Bylo mi ho líto hodně, utrpěl psychicky i fyzicky. Uprostřed svého odpadního produktu na zemi vstoje snažil se oprat si trenky a dusil se při tom zvratky. Pak přiběhly zavolané sestry a vzaly si ho do parády. Přežil. Úklid záchodu a spirála se točí dál.
Po studené večeři nastává další koloběh různých vyšetření. A pak povídání. Tedy povídání. Sípavě ze sebe my, dračí hrdinové, vyrážíme košilatý historky a občas díky smíchu ještě vice přidusíme spolupacienty i sami sebe. Chrchlej, směj se, dus se, paňáco! Zítra to může být jinak! Poslední výměna bažantů. ATB, kapačky. V noci je lepší manipulovat s bažantem prázdným…vlastní zkušenost. Zkrátka pohled pro bohy!
Usínání je na etapy. Jednak všichni více či méně lovíme kyslík, druhak chrápeme i zdraví a podle toho to v noci na pokoji vypadá. Zleva Husqvarna, zprava Hilti, naproti většinou Mountfield. V tom se dá jen omdlít, spát ne. Takže se většinou těšíme na další ranní maratón a spánek po obědě… A musím se na závěr pochlubit. Tmavovlasý anděl nám tu na pokoj udělal kávu. Chápete? Kávu, s trochou smetany a cukru! To už jsou zase Vánoce?
10. února 2021
Kyslík. Když je ho při covidovém zápalu plic málo, pacient je nucen předstírat, že se dusí. Na lékaře to velmi efektivně zabírá a kyslík pacientovi dopřejí v dostatečném rozsahu. Tam, kde ho mají, pochopitelně.
Pneumonií zatížené plíce bez této podpory samy nestíhají. S touto dopomocí mají vylepšenou možnost i vlastní postupné regenerace. Ale samotného mi překvapilo, jak moc je kyslík obousečná zbraň. Když mi tenkrát v noci přivezla do nemocnice rychlá, nebylo jednoduché nechat si nasadit masku. Jak se drak nemůže nadechnout, je proti jeho přirozenosti zakrývat si ústa i nos. Přepadají ho až klaustrofobické pocity! Musí se sám zklidnit, zaplašit paniku, začít dýchat pomalejším tempem a plynule a kyslík proudící z masky tak zužitkovat bezezbytku. V plicích pokud možno. Mimo plíce je to ztráta času i materiálu. Povedlo se mi na to naskočit až na příjmu v nemocnici, lékařům z rychlé jsem se silou bránil a ubránil a radši lapal v sanitace po dechu bez masky. No, za nemožného draka jsem byl, co už…
V nemocnici jsem první noc od půlnoci nesměl pít ani jíst, přípravný proces na CT plic pomocí kontrastní látky. Až tam na CT se zcela pozná pravý rozsah covid pneumonie, poslech ale lékařům dopředu hodně napoví. Rentgen v tomto případě spíše selhává na rozdíl od mikrobiálního zápalu plic, který na něm bývá viditelný. A tak díky tomu, jak jsem musel být „na suchu“ poznal jsem další účinek kyslíku. Pekelně sám od sebe, byť vlhčený, vysušuje sliznice. Do rána byl můj hrtan a především měkké patro jako valcha, jako struhadlo, které při samotném pokusu o polknutí dávalo najevo momentální drsnou dominanci. Bylo schopné mi totiž pořezat ten kus svraštělého špalku, kterému se jazyk říká.
První jídlo po CT stalo se tak bolavou výzvou. Z patra odpadávaly krvavé strupy vlastní sliznice. Bašta chutnala po všem možném, jen ne tak, jak měla. První smrkání do dlaně mi připomnělo trolla, co vysmrkal z nozder hobita. Udiveně jsem koukal na vše, co ze mne vylétlo do umyvadla. Kdyby to promluvilo, iluze by byla dokonalá. Normálně bych pozdravil a zeptal se, kdo je a zda přichází v míru. Kdyby přicházel se zlými úmysly, uškrtil bych ho vlastní kanylou.
Zkušenosti jsme tu měli s kyslíkem všichni obdobné, tak co ještě je dobré ke kyslíku dodat? Nestačí se s kyslíkovou maskou naplacatit na záda jako splešťule blátivá a doufat v blahodárný účinek wellness pobytu. Plíce mají takovou blbou vlastnost…v zádové poloze se roztečou jako dvě měkké flaksy a dýchání vám ztíží. Za prvé tedy bez ohledu na vlastní nepohodlí ve dne v noci je dobré dostat trup skoro do sedu. Saturace krve kyslíkem pak probíhá v plicích snáze. A za druhé je dobré v této poloze natáčet se na oba boky minimálně. Kdo zvládne, tak i na pupík. To plicím prospěje také bez ohledu na to, že si při tom připadáte jako grilující se jelito. Co je silně subjektivní, je účinek covidu na lidské tělo. Agent číslo jedna celý život bez problémů s cukrem, ovšem je propouštěn s cukrovkou jak fík. Krátkodobé cukry mu létají i přes dvacet a sladí nám tak na dálku nemocniční čajín. Jde o chlápka zvyklého makat rukama. Agent číslo dva válčí krom covidu najednou i s hypertenzí. A to takovou nadílkou, že mu tlak v noci létá přes dvě stě ten horní a přes sto čtyřicet ten spodní. Mohl nám tu klidně lisovat hercnou hrozny. Nechtěl. Rudý byl jak rak a jen potupně ležel a sípal a hercnu si násilím držel v hrudníku. Prý ji vycházku nedopřeje a nedopřeje. I sestřičky a lékařku jsme mu museli přivolat sami, jak tlakem zvláčněl. A to celý život maká rukama. Není tu krom mne změkčilosti potkana z kanceláře. A do třetice agent nejstarší…přišel s covidem, odešel se po covidu léčit s leukémií. Možná už měl náběh, těžko říct, nastoupil jsem do rozjetého vlaku a neměl sílu a energii na každého kolem mne ty první noci i dny. Tak si říkám, co se nového objeví u mne. Ale jak se znám, bude to průser. Možná mi narostou vlasy, a to bych po v podstatě celoživotní plešatosti snášel špatně. Btw, je mi jasné, že vás některý popis dračích metabolických procesů sere. Ale byl jsem sám dvakrát na velké, heč! A sprcha taky byla, i když… dorazila mě, ne že ne.… hygiena někdy prostě bolí… Co čert nechtěl, po hygienické agónii dorazila sestřička měřit tlak a saturaci. Nechápu, jak se mi to povedlo sehrát, ale i když jsem se klepal jako sulc, tlakoměr ukázal 125/85 a saturace blikala těsně pod stovkou. Za chvilku mi nikdo neuvěří, že nesimuluju.
Praskla žila s kanylou. Několik marných pokusů a pak vrchní sestra rozhoduje, že už jsem rozpíchaný dost. Přechod na perorální léčbu aspoň na čas je prostě to nejjednodušší, co pro mne mohou udělat. A tak v noci poprvé spím bez hadiček vedoucích z těla. Svobodaaa!
Ofc jen částečně…ráno mě nemine hledání žil pro náběry, to je prostě nemocniční never ending story…
- pokračování příště -
