Z deníku draka aneb Dračí dny s covidem

Je čtvrtek a já se z Plzně vracím domů. Necítím se ve své kůži, ale v tu chvíli to ještě neumím přesně popsat. Slova mě napadají až večer, kdy se pokouším usnout. Cítím se zároveň unavený a zároveň čilý. Nejsem bolavý, v tuhle chvíli ještě ne. Jen cítím a vnímám v těle každou kost, každý sval, každou dračí šupinu. Svítání mě zastihne ve stavu, že nevím, zda jsem vůbec spal. Vstát a přinutit se pracovat je nadlidský úkol, ale zapnu PC a připojím se ke vzdálené ploše počítače v kanceláři v Plzni. Před třetí hodinou odpolko končím a vím, že mám horečku.

Bolí mě celej drak a nejhorší je bolest hlavy. Chvilku nechám tělo pracovat bez pomoci, ale když se na digitálním displeji teploměru objeví číslo blížící se k 39, sahám po prvních dvou paralenech 500. Po čtyřech hodinách tělu nabídnu dva aspiriny 500. Bez ohledu na další střídání antipyretik moje tělesná teplota osciluje mezi 39 a 40 a tělo je doslova v bolavé agónii. Někdy kolem druhé hodiny ráno se najednou prudce zpotím, teplota spadne, a vyčerpáním usnu. Ráno mě krom již popsaných příznaků bolí uvnitř hrudníku… a trápí suchý štěkavý kašel. Je sobota a mně je jasné, že jsem chytnul „čmelika (covid)“. Od rána přidávám sirup na suchý kašel, megadávky vitamínu B, C, D… a kolem poledního už mám 39. Tupě ležím, spát nelze. Jenom posadit se je v tomhle stavu logistický problém, vyžadující dlouhé minuty plánování každého nezbytného pohybu. Také přesvědčování vlastního mozku, aby do nervů a svalů poslal povely. A doufání, že je svaly zvládnou splnit. Už během tohoto dne vytěsňuji z hlavy negativní zprávy a myšlenky a představy dusících se pacientů na JIP odděleních. No, mám s tímhle vytěsněním zkušenost díky „rýmičce“ (rakovina prostaty), takže je to mechanická záležitost. Piju hektolitry zázvorového čaje s medem.

Vím, že jsem svým stavem vyděsil zbytek rodiny, tak občas zkouším vtipkovat a situaci zlehčovat, jak tuhle jednodenní virózu zvládnu a v pondělí vyrazím do práce. Nikdo se nesměje, nechápu.

V neděli nápor horečky nastupuje mnohem dříve než v sobotu. Zkracuji tedy intervaly mezi různými druhy antipyretik na tři hodiny s vědomím, že pak už zbývá jen vlažné sprchování… a odpoledne tělo reaguje. Večer trávím mezi stupni 38 a 39 a krom bolesti mě vlastně nic netrápí, tahle teplota se pro dračí tělo stala asi přijatelnou. Blbé zprávy jsou, že čtvrtý den od mých prvních příznaků má stejný nástup problémů i žena a dcera. Nejspíše jim díky vlastním bolestem dochází, proč je ze mne od pátku troska. I když, dcera vypadá mnohem lépe, tak snad to tak zůstane. Se ženou voláme svým šéfům a zařizujeme nezbytné. Zítra zavoláme obvodnímu a prozatím očekávám minimálně dva druhy ATB kvůli případné mikrobiální pneumonii. Dál? Uvidíme, dopíšu to příští víkend…

V pondělí se dovolám ke svému obvodnímu lékaři, ale můj předpoklad nasazení ATB byl mylný. Systém je nastavený jinak. Máš podezřelé příznaky? Nesmíš na vyšetření do ordinace. Chceš léčit? Až po průkazném PCR testu. Přiznávám upřímně, že představa cesty do Plzně na PCR testy (ve Stodské nemocnici dělají jen antigenní a ty se neberou jako průkazné) se mnou otřásla. Sestřička nás registruje do systému ežádanek a neví, zda se to povedlo, systém každou chvilku padá. My se musíme registrovat na konkrétním odběrovém místě – systém také neustále padá – ale povede se mi zabukovat úterý 9:45 a 9:50 hod. Sejít jedno patro k autu a zbavit ho sněhu a námrazy vyvolává šílené vyčerpání a musím ho v autě rozdýchat, jsem na omdlení.

Samotná cesta ušla, najíždím po paměti do areálu nemocnice k odběrovému stanu pro auto. Smolík, jen pro zvané hygienou. Musím se vrátit na parkoviště a pouhých cca 100 m dojít trochu jinam. Zuří vichřice a bílá tma, cesta mi trvá s nutnými přestávkami na hledání kyslíku skoro půlhodinu. Žena na tom není o moc lépe. Pak už to jde rychle, skřítek v jedné studené jeskyni nám vytiskne e-žádanky (sestřička to tedy viditelně dala i přes pád systému), v další studené jeskyni nás dvě víly něžně a rychle očipují (čti udělají kontrolní výtěr z nosu). Dožaduji se čipu i do druhé nozdry (děsím se cesty zpět na parkoviště), jsem nemilosrdně dvěma statnými trolly v uniformách vynesen z jeskyně. Nabízím úplatu za donos až k autu, jsou neúplatní. Při cestě ven z areálu jsem díky horečce tak mimo, že jsem málem srovnal se zemí strážní hlásku. Když jsem po návratu vyšplhal zpět z auta jedno patro domů a vsunul teploměr do podpaží, zkolaboval a místo čísla poslal na digitální displej vzkaz, že jen debil s takovou horečkou jezdí po výletech. Pak jsem konečně omdlel i já.

Když jsem se v podvečer probral, stalo se několik věcí. Přišla mi SMS s pozitivitou. Manželce ovšem s negativitou. Začala radostí halekat a okamžitě ji spadla horečka. Chtěl jsem jí vysvětlit princip Occamovy břitvy a ukázat všechny ty jednodušší možnosti vedoucí k negativnímu výsledku než jiná nákaza se stejnými příznaky, ale nakonec jsem si řekl o teplou večeři. Horečka se jí hned po mé drzé žádosti vrátila.

Ten den přestal vzdorovat také další člen rodiny, synek. Během odpolka 39 st. Prostě je tou „jinou“ nemocí žena nakazila všechny. No, je mi docela mizerně, ale něco mi říká, že až zítra zavolám obvodnímu i dětskému, čekají mě další výlety. Btw, hygieně jsem online vyplnil dotazník. Zajímalo ji krom mnoha věcí, co už o mně musí mít v systému dávno, kolik jsem měl za poslední týden rizikových kontaktů. Žádný. S nikým krom rodiny jsem nebyl 15 minut na menší distanční vzdálenost 2 metrů. Jen vteřinová míjení v práci. A přesto! Pokud dostanu šanci, bude další díl.

Denně tedy již pátý den polykám 8 paralenů 500, 8 aspirinů 500, 1000 mg vitaminu C, 6 000 jednotek vitamínu D3 a další vysoké číslo vitamínu B. Je to dobré? Snad. I tak mi teplota pod 38 st klesne výjimečně…

V noci na středu docela krize. Jdu spát kolem 23:00, ale chvilku po půlnoci se budím záchvatem dávivého kašle. Komplet propocený nemohu popadnout dech. I vsedě mám závratě a nauzeu. Vypotácím se tiše jako prd do obýváku a zavírám dveře. Nejprve se chystám na smrt a přeju si, abych při umírání nikoho zbytečně nerušil. Po chvilce intenzivního zavzdušňování plic (zhluboka pomalu se nadechujete a pak prudce vydechnete s hlasitým KVAK – iluze nafukující se žáby je dokonalá) se ale rozhodnu ještě žít a pustím si televizi. Plán útěku s mým oblíbencem Sly…mi nalije nový kyslík do žil. Několik dobrých známých mi doporučilo koupit si oxymetr. Chápu to, vím proč. Přesto jsem to neudělal. Nechci informaci o snížené saturaci krve mimo tabulkové hodnoty, pokud to tělo ještě dává. Ofc každé rozhodnutí nese nějakou míru rizika…

Jsou tři hodiny ráno, vypínám bednu, zobnu dva paraleny a jdu s vyčištěnou hlavou spát. Snad. Jinak od prvních příznaků spíše bdím, než spím.

Ráno se pomocí křišťálové koule spojujeme s místním mágem a alchymistou. Konzultujeme zdravotní stav, příznaky, možností podpůrné léčby. Abych si zajistil vysokou vyjednávací pozici, vypálím tuto salvu nastudovanou z online vědeckých článků na téma covid:

„Navrhuji Dexametazon, Azytromicin, Fraxiparine a Vigantol.“

Mág kontruje a vůbec se s tím nemaže:

„Rozumím, chápu. Má to svou logiku. Ale tohle se drakům předepisuje až po průkazném rentgenu plic. Zajeďte si tedy do Stodské nemocnice na příjmové pracoviště, tam s vámi prolétnou všechna vyšetření a třeba si vás tam i pár dní nechají a dají rychleji dohromady.“

Zaskočil mě. Hledám tiše argumenty a.…mág na mé mlčení s hlasitě rezonujícím odporem proti vstupu na území bílých vran reaguje:

„Hm, chápu a opět rozumím. Tak uděláme kompromis. Dáme širokospektrální ATB, ale jiná. Klacid. Nasadíme i kortikosteroid, ale mírnější. Prednison. Ředit krev necháme aspirinem, silné dávky Vigantol nahradíte něčím volně dostupným. V pátek se znovu spojíme, zda se situace zlepšila.“

S výsledky vyjednávání jsme spokojeni oba. Viditelně. On je rád, že zatím přežil - mezi námi, léčit draka je nevděčný úděl. Já jsem rád, že jsem nemusel zvýšit důraz. Zakuckal bych se totiž.

Absolvuji ještě doplňující rozhovor s hygienou, s dětskou lékařkou…a na neděli rezervuji čipování obou dráčat. Žena dnes vypadá lépe (ne, nic jsem nepil), proto jí přeposílám i své erecepty. Navíc má přeci negativní potvrzení, že jen simuluje! Vyráží tedy na průzkum lékáren bojem. Já, vyčerpaný, spokojeně upadnu do mdlob. Podpůrná léčba během dne zahájena.

Ve středu večer je mi lépe, tak toho využiju a v osm jdu spát. Skutečně spím. Budím se pro ATB a pak ráno…zimnicí a 39 horečky. Je to týden od prvních příznaků čmelika a jak vidno, zamiloval si mě. Žena i děti jsou vyčerpané, unavené, ale bez horeček. Tak mám radost aspoň z nich. Od kašle se mi namohly svaly, tak se pro bolest kašlat dokonce bojím a zvedám se jen v nezbytných případech za ronění dračích slz. Rozhodl jsem se kulturní svět obohatit o nějakou píseň:

„Kovídé kovídé, gdo po tóbě idé, modrooký dráček se jménem Boháček, modrooký dráček se jménem Boháček!“

Dál to zatím nemám, ale ať to dokončím, bude to prda!

Byť jsem se ráno probudil s horečkou, dobrou zprávou je, že rychle reaguju na antipyretika a kolem osmé už mám jen 37.5. Jasně, na létání to není, ale pro mě je to světýlko v temnotě, ke kterému se už celkem zdevastovaný upínám. Dali jsme rýmečku, dáme i čmelika. A budeme je hezky sušit na půdě, zmetky…

Občas se mi honí hlavou, kde jsem tak dobře a kvalitně „nakoupil“. Obdržel jsem slušnou nálož a sejmul i zbytek rodiny. A vždy dojdu ke stejnému výsledku. Nevím.

Ale rychlý nástup příznaků, ten kašel a to, že i když se zdálo, že ztrácím čich a neztratil jsem ho … a ještě jsem rozboural ženu i děti…vypadá na „britský“ (varianta brigita) nákup.

No, západ vždy měl a stále má… kvalitnější zboží.

Během odpoledne houpačka. Teplota letí nezadržitelně nahoru a když překročí 39, sahám po poslední možnosti. Rozklepaný lezu do vany a nechám po sobě stékat prameny vlažné vody ze sprchy. Po deseti minutách vylézám a mokrý si lehám na ručníky. Odpařující se voda ze mne vysává horkost a moje teplota klesne pod 37. Vím, že začne zase stoupat, otázkou je, jak vysoko. Leju horký zázvorový čaj a co chvíli se měřím. 38,5 … budu muset znova vany? No, co se dá dělat. To bude long long night…

Chytnul si mě. Mlátil se mnou o podlahu a pak mě pevně sevřel a ždímal. Do vany, na ručníky, do vany, na ručníky. Z 39 na 36 a zase zpět na 39 za půl hodiny. Rekordní rychlost a navíc, na rozdíl ode mě, neztrácel sílu a energii. Já už v noci skoro neuzvedl sprchu nad hlavu. Rozkročený jako japonský zápasník sumo (zní to lépe než hroch), sprchu jsem tisknul čelem ke stěně, ruce bezvládně podél těla. Vysílený tak, že kdybych si do vany sednul, už se z ní nevyhrabu.

Někdy kolem druhé v noci už ho asi můj odpor unavil…a tak se stáhnul. Za soustavného pocení a pravidelného přísunu antipyretik jsem se bez horeček prospal až k deváté ráno. Aktivuji křišťálovou kouli (mobil) a dávám řeč s mágem. Využívá mé slabosti a posílá po poštovním holubovi pas na vstup do Osady Bílých havranů (Stodská nemocnice). Asi rozumný krok. V osadě mi přidělí malou útulnou jeskyňku s lehátkem a horským sluníčkem. První se o mne postará blond víla s kérkou na předloktí. Je milá a zajímá ji mé srdce. Důkladně ho zmonitoruje. Pak se v ní probudí krvežíznivost. Společně najdeme vhodnou tepnu a nechávám ji přisát. Když má dost, sladce zaševelí:

„Dráček dal krev, my dáme jontíky!“

Kapou rychle, to se mi libí. Odvezou mě do jeskyně, kde vidí mé vnitřnosti. Pak mne vrchní šamanka dovyšetří včetně poslechu…a při kapání druhého kouzelného lektvaru plného vitamínů a minerálů čekám na konečný verdikt. Kolem je zběsilé tempo. Sanitky vozí nové a nové „rychlíky“.

Výsledek? Na to, jak jsem zdevastovaný, se zdá, že to tělo zvládá. Zánětlivé parametry mírně zvýšené, krevní obraz na tu bídu v normě, dech čistý, srdce bez nálezu, tlak jak miminko.

Dostávám do kříže druhá ATB. Nově k tomu dostávám předpis na imunostimulanty a nějaké megadéčko.

Když se s Osadou Bílých havranů loučím, zamáčknu slzu v oku. Přes viditelné vyčerpání na mě byli nesmírně milí…

„Na Hornom konci, na dolnom konci, nabrůsil som si kosů. Heeej, a ta kosa dobre kosííí!“ zazpíval si v pátek večer čmelík a opět se pustil do své oblíbené činnosti. Přitápět si ve mně.

Mám také teplo rád a tak jsem mu to dopřál. Popravdě musím přiznat, že jsem se ještě nevzpamatoval z předchozího večera, takže mi stejně nic jiného nezbylo. Taky ale nebyl ve své kůži a nerozjel to naplno.

I tak jsem tupě ležel dlouho do noci, a přemítal nad tím, kolik takových noci ještě vydržím. Druhá hodina v noci je pro čmelika signifikantní…vypne topení, zkropí mě potem a dělá, že tu se mnou není.

Ráno v šest do sebe házím největší koktejl za den, pak se to vždy časově rozmělní. Dvoje ATB, kortikosteroidy, imunostimulanty, antipyretika, antitusika, megadéčko, megacéčko. Velká osma tomu začínám říkat.

Uvidíme, co na to přes den a večer můj věrný čmelík.

Omlouvám se, dlouho jsem se neozval. Navíc z čire sobeckých důvodů. To je tak…

Onehdy večer jsem zatoužil po čerstvém vzduchu. Horském se spoustou kyslíku. Šumava třeba. Požádal jsem manželku o přípravu na cestu. Popletla to a místo taxíku vytočila rychlou.

Ještě musím dodat, že ten večer jsme vypnuli v bytě topení. Byt jsem hravě vytopil sálavě sám.

Rychlá přijela rychle. Při pohledu na mé železné svaly, ocelové nervy, zadel z asbestu…to celé obalené tukem hrošíka nigerijského, se osazenstvo rychlé mračilo až hrůzostrašné. Mile se šklebící jsem jim dal čestné dračí, že do vozu dojdu sám, když se budou usmívat také.

Deal.

Pak se pustili do práce. Zkrátím popis všech procedur na výsledný souhlas, že trocha čerstvého vzduchu by se mi hodila. Ovšem o Srní na Šumavě nechtěli ani slyšet, prý nemají řetězy. Tak holt nemocnice Stod. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem neprotestoval. Dlouhé týdny vysokých horeček semlely i draka, na létání to není.

Než jsem v blikající sanitce vyčerpáním omdlel, uslyšel jsem někoho hřejivým hlasem povídat:

„Tak se s ním radši rozlučte, nevypadá to dobře a už vás k němu nepustí.“

Kapačky, prášky, horečky, pocení, kyslíková maska, záchvaty kašle … poslední dny mi covidový zápal plic splynul do jednoho okamžiku s názvem…mouchy snězte si mě, ale…nadechnu se. A ještě jednou. A ještě jednou.

Byl bych špatným hostem kyslíkového horského střediska (Stodská nemocnice), kdybych neohodnotil úroveň služeb a personálu. Tak rozhodně začnu sestřičkami a dalším personálem zabezpečujícím každodenní chod covidária. Dělí se do dvou skupin. V té první jsou všichni velmi milí a tím se liší od druhé skupiny, kde jsou všichni také velmi milí.

Ženy tu mají krásné oči. Víc kvůli rouškám není poznat. Mnohé mají dlouhé řasy a používají kvalitní řasenku. Když jim oči pochválím, usmívají se a zamrkají. Ukázat ze sebe víc nechtějí, prý až budu negativní. Vida, a já myslel že zabírá pozitivní myšlení …

Nevzdávám to, co kdyby … Některé mluví s cizokrajným nádechem (Bělorusko, Ukrajina), a to je sexy.

Lékaři a lékařky jsou ve dvou stejných skupinách viz. výše sestřičky a pomocný personál. Vysvětlí na rovinu, s citem, aplikují individuální kontakt a přístup k hostům. Mají můj plný respekt. Někteří také mluví s východním přízvukem. To takový jeden mladý, vysoký, s hlubokým hlasem a sebevědomým hlaholením, můj ošetřující. Holky? Líbil by se vám!

Služby jsou zde komfortní. Chceš přes den masku s kyslíkem? Fajn. Chceš na noc jen dvě trubičky do nosu? Dáme. Je libo do masky s kyslíkem nějakou zdravou inhalaci? Vyberte si z naší nabídky. Co říkáte? Opium? Je nám převelice lito, kamion z Afghánistánu má už rok zpoždění.

Citlivé pročišťování kanyl. Pravidelný přísun „drog“. Stavitelná postel. Fajn polštář i přikrývka. Bažant po ruce, hihi. Zbytek dojdu, i když je to jak výstup na K2.

Snad časem zvládnu využít i relaxační sprchový box…

Strava? Je jí víc, než potřebuju. Vcelku vyvážená a jedlá. Body strhávám za čaj.…ten tu fakt neumí. Častým doprovodným jevem covidu je zánět spojivek. Mohu potvrdit. Ale abych nekončil negativně… WiFi free!!!

PS: Houston, we have a problem! Podle zpráv z domova se manželce vrátily teploty a najela na ATB. Doma pomůže dcera, ale já potřebuju někoho z mého okolí, kdo mi koupí a doveze 2-3 velké PET Coca-Cola originál slazené. Je to jediný nápoj, kdy pár doušků udržím v žaludku a díky němu i pár soust každého jídla. Cukr dodá rychlou energii pro nezbytné pohyby. Stačí na recepci na mé jméno a covid oddělení, sestřičky dodají. Pokud se někdo najde, zprávu do Messenger nebo SMS na můj veřejný mobil na NABDH…případně WhatsApp. To proto, aby se tu nesešel vánoční kamion. A taky proto, že na účet převedu okamžitě všechny náklady s tím spojené. Budu vděčný!

Edit. Pomoc je na cestě!

Když vám bude někdo tvrdit, že bez kyslíku mozek nemyslí, není to tak docela pravda. Dva tři doušky poctivě slazené Coca-Cola ho nakopnou do obrátek.

Ráno po probuzení jsem páchnul sám sobě a odhodlal se spáchat hygienu. Deset metrů ke sprchám jsem zvládl za dvacet minut. Dalších deset minut jsem hledal plíce.

Vybral jsem největší box a pustil sprchu. Tu vodu horkou tekoucí vodu jsem vychutnával. Za chvíli se mi zády svlékal další odvážlivec, když se ozvalo:" Hele, sokolíku, jsem já na pánských nebo ty na dámských?"

„Ani jedno, pěnkavo, sprchy jsou společné stejně jako toalety.“

„To se hodí. Naskočím si k Tobě do vagónu, vydrbu tě a pak ty mě!“

Ještě to ani nedořekla a už se nahá tiskla na má rozpálená záda. Byla na dotek měkká a hebká.

A jak to bylo dál?

„Hráli jsme kličkovanou vždyť to znáš. Kamaráde já jsem vyhrával. Žárovkou otočíš a bude tma. Víš přeci, jak ta hra končívá!“

STOP!

Nic z toho se ofc nestalo. I mě překvapuje, že v této covidově agónii mi napadají motivy pro knihu erotických povídek.

Asi my, draci, i na smrtelné posteli budeme vzpomínat na příjemné pocity spojené s pářením.

A teď ta pravda. Do té sprchy jsem se opravdu nějak dopotácel. Ale hygiena, usušení a obléknutí, mě srazilo na kolena. Cestou jsem zkolaboval, zabloudil, upadl do spáry mezi kachličkami a vyhledal mě až přivolaný služební policejní pes podle mého dechu připomínajícího chrčení chodce z „The Walking Dead“.

Stabilizace mého stavu trvala celý půlden.

Ani mi nevyhubovali, a já slíbil, že už to neudělám.

Jediná dobrá zpráva je, že se nehorším. Na ty lepší musím čekat…

Btw, nevíte někdo, proč zrovna mě, draka chcípajícího na covid, žádají vlastenci epidemiologa Žita, příznivci SPD a Trikolory na Facebooku o přátelství???

Ukázka inteligence z poslední demonstrace.

První řečník:" Je třeba svrhnout fašistickou vládu a hájit lidská práva a svobody zdravých lidí. Důsledně izolovat pouze rizikové skupiny, hlavně seniory!"

Dav freneticky volá sláva!

Druhý řečník:" Je třeba svrhnout fašistickou vládu a hájit lidská práva a svobody našich seniorů. Přestat je držet v koncentračních táborech bez kontaktu s rodinami.

Dav opět freneticky skanduje sláva!

Tak je třeba ty seniory izolovat nebo osvobodit?

Přátelství na Facebooku jsem odmítnul …a omdlel …

- pokračování příště -