Článek
"Narodí se malá tasemnička. Máma tasemnice ji provádí jejím bydlištěm a říká: „Podívej se, dceruško, tady žijeme a tady budeš žít i ty.“ Malá tasemnička se rozhlíží kolem sebe a povídá: „Ale maminko, vždyť je to prdel!“
A máma tasemnice na to: „Ano, dceruško, to je náš domov.“
Tím je, řekl bych, charakterizován klasický vztah k Sovětskému svazu. A koneckonců i vztah Rusů k současnému Rusku, ve kterém žijí."
Tolik klíčový citát. Odkud je?
***
Uprostřed historického optimismu belle époque 19. století klasický filolog Friedrich Nietzsche náhle vylovil z řecké antiky teorii věčného návratu téhož. V „Radostné vědě“ a později v „Tak pravil Zarathustra“ z jejího přijetí udělal jakýsi přechodový rituál skutečné dospělosti a měřítko přitakání bytí, jak je.
V úplně jiné atmosféře 2. světové války radikalizoval Nietzschovo pojetí Albert Camus. Esej „Mýtus o Sisyfovi“ z roku 1942 představuje absurdního hrdinu, jehož údělem je zbytečná a beznadějná práce. Sotva dovalí kámen na vrchol kopce, břemeno vlastní vahou spadne zpět - a celý cyklus nekonečného pachtění začíná nanovo.
Camusův Sisyfos nicméně v ubíjející práci, k níž byl bohy odsouzen za svou svobodomyslnost, přesto nachází určitý smysl. Když hrdina eseje prohlédne nesmyslnost života a svou bezmocnost, osvobodí se od iluzí. Jestliže si člověk tak jako on uvědomí životní absurditu a přijme fakt, že život nedává sám o sobě žádný smysl, může změnit přístup k věci. Dosažitelné štěstí pro něj pak spočívá v samotné práci a existenci, nikoliv v tom, že by práci někdy dokončil a těšil se (mimo život a mimo dějiny) z nějakého definitivního úspěchu.
***
Knižní rozhovor Adély Dražanové s rodákem z Rostova na Donu Alexandrem Mitrofanovem (*1957) nikoli náhodou nese název „Veselý Sisyfos“ (Nakladatelství Zeď, s.r.o., Praha, 2023. ISBN 978-80-88445-16-6). Jeden z nejvýraznějších českých komentátorů kdysi zejména vnitřní, ale postupně stále častěji také zahraniční politiky se v ní věnuje svému osobnímu příběhu - který, navzdory pochybnostem zpovídaného, má potenciál zaujmout opravdu široké publikum.
Na rozdíl od autorovy předchozí publikace, Mrazíka s pendrekem v ruce, se zde k situaci a atmosféře v bývalém SSSR i dnešním Rusku dostáváme prostřednictvím vyprávění o dítěti z nespokojené rodiny ruské technické inteligence. To se, orientováno kulturními zájmy, rozhodlo nezačlenit do sovětské společnosti - a vystěhovat se podle možností alespoň do země, kde snad život nebude do té míry strašlivý jako v původní domovině.
Ovšem čekáte-li, že Mitrofanov bude na Česko pět samou chválu, dočkáte se nejspíše zklamání. Dodejme, že jako redaktor začínal v Plzni - městě, jemuž se komunistické úřady i třicet let po protestech proti měnové reformě mstily sníženým přídělem investic, takže bylo dokonce ještě znatelně šedivější a zanedbanější než většina ostatních.
Husákovská šedivost byla podle Mifrofanova „zašlá, disciplinovaná a naprosto nesympatická“, depresivnější než sovětský svinčík. (Netuším, zda v té době Mitrofanov navštívil bývalou DDR, kde by mohl sledovat celou věc ještě povýšenu na druhou.)
Kromě toho se kriticky zmiňuje i o matoucí povaze na odiv vystavované české „slušnosti“, za níž se ve skutečnosti často skrývá spousta potlačované zloby a nepřátelství.
A také, zdá se, v této nové zemi řada lidí buď pozapomněla, nebo dokonce ani nikdy nepochopila základní pravidlo života v komunistickém systému, jež si Mitrofanov podle vlastních vzpomínek ujasnil zhruba v jedenácti letech: Totiž, že ať už děláte cokoliv a snažíte se sebevíce, z ničeho nic se kdykoliv může objevit někdo, kdo vše jako mávnutím kouzelného proutku nenávratně zničí.
Posledně jmenovaný aspekt života v režimu založeném na mocenské zvůli lidé snadno a zřejmě i rádi zapomínají. Přitom jeho stopy vedou daleko do minulosti, u všech takových režimů jsou navzájem k nerozeznání - a je dosti jedno, jakou ideologií se zrovna ohání zákony neomezovaná vrchnost, kterou jste popudili.
Slovenský prozaik Dominik Tatarka ve Farské republice, románu s autobiografickými prvky, nastiňuje příběh gymnaziálního učitele z Žiliny Pižurného v době Slovenského štátu. Moravák se dostane do sporu s bigotním ředitelem školy - a poté, co je označen za Čecha, mu nezbývá, než se bez krytí shora vydat na vlak a odcestovat do protektorátu, odkud zřejmě jako svobodný muž bude totálně nasazen v nějaké německé fabrice u pásu. Pobouřil vrchnost, s učitelskou kariérou je konec.
Zakladatel lidskoprávní organizace Amnesty International Peter Benenson čerpal bezprostřední popud k činu z informace, že portugalská diktatura Estado Novo poslala do vězení studenty, kteří si během soukromé oslavy připili „Na svobodu!“ - Popudili vrchnost, naděje na studium a zajímavé zaměstnání byly v čudu.
Dějiny sovětského i československého komunismu jsou plné tragických příběhů lidí, kteří se naráz komusi znelíbili a byli nelítostně zničeni. A velká část z nich pro to ve skutečnosti ani nemusela nic udělat. Měli „špatný třídní původ“, včas se nevlichotili do přízně nadřízeného, nebo prostě jen zapracovala nepříznivá osobní chemie.
V současném Rusku se tento rys režimu osobní zvůle nijak nezměnil. Můžeme hodiny a hodiny rozebírat nedostatky českého právního státu, ale ke srovnání s režimy bez práva, které by nebylo přitažené za vlasy, se stejně nepropracujeme.
***
Problematice Ruska a Ukrajiny, byť s pochopitelným časovým odstupem od aktuálních událostí, je věnována sedmá kapitola: „Zlo, které se nezastaví“.
Sleduje genezi Putinova režimu - od fatálního omylu Borise Jelcina při volbě nástupce, který by zajistil beztrestnost jemu a jeho okolí, přes kauzu likvidace nezávislé televize NTV a zombifikaci ruského publika státní televizí.
Mitrofanov uvádí, že ruská válka proti Gruzii v roce 2008 a následný režimní hon na Gruzínce v Rusku pro něj osobně byly signály, že imperiální tradice se za „liberálního“ prezidenta Medveděva nikam neposouvají a zemi rozhodně nečeká žádná změna směrem k větší svobodě. Dodejme, že pro většinu pozorovatelů bylo podobným budíčkem až první přepadení Ukrajiny v roce 2014, případně události ještě pozdějšího data.
Na otázku, proč ani tyto, ani další alarmující budíčky spojené s Putinovým Ruskem na Západě nevyvolaly včasné přehodnocení pohodlně kompromisnického přístupu ke Kremlu, Mitrofanov odpovídá: „… tyto věci rezonovaly jen v tenké vrstvě vzdělaných lidí, kteří měli zájem o poznání situace a dost znalostí na to, aby chápali, co se v Rusku děje.“
Možná bychom zde měli doplnit, že na Západě také velmi dlouho fungovala iluze, podle které měl být Putin údajně povahou „ekonomický pragmatik“, jenž přece nepůjde do „beznadějné“ konfrontace se Západem. Tato podoba osobnosti ruského vládce byla mediálně zkonstruována zejména pro německé publikum - a skvěle se uchytila především mezi byznysmeny, třebaže přinejmenším Angela Merkelová dobře věděla, že se věci mají úplně jinak.
Mitrofanov se netají přesvědčením, že ruský imperialismus musí být zastaven na Ukrajině, protože pokud se tak nestane, čeká Evropu nikoliv vytoužený „mír“ chcimírů, ale další krvavá ruská dobyvačná válka.
Ta už by se však neodehrávala pro Čechy tak „pohodlně“ daleko.
***
Ale dosti spoilerů. Přečtěte si knihu celou a uvidíte, jakým dalším tématům se v ní přední znalec poměrů v ČSSD a v Rusku věnuje. Přidanou hodnotu představuje osobní tón, který si novinář, jenž by neměl sám ze sebe dělat zprávu, ve vlastním článku obyčejně rád odpustí.
„Štěstí a absurdno jsou dva synové téže země. Jsou neoddělitelní. Bylo by chybou tvrdit, že štěstí nutně pramení z objevu absurdity. Stává se také, že pocit absurdity pramení ze štěstí,“ píše ve svém eseji o Sisyfovi Camus.
Má-li pravdu, můžeme si na závěr dovolit domněnku, že Alexandr Mitrofanov navzdory četným protivenstvím prožil neobyčejně šťastný život.
Jiná verze článku vyšla na webu Britských listů (blisty.cz)
