Článek
Pokoušel se přetáhnout hlasy otevřených extrémistů veřejně vyjadřujících touhu vstoupit s ním do vlády a „kontrolovat“ ho. Vypadl však pouze „levicově“ fašizující projekt Stačilo!, zatímco dvě další, ultrapravicové extrémistické strany (jedna z nich faktická koalice) se do sněmovny dostaly. A očekávaný růst preferencí politické divize Agrofertu výrazně zaostal za původními plány jednobarevné vlády.
Slavit ovšem nemáme co. Zbavili jsme se Maláčové, Zaorálka a Konečné, ale nikoliv nutně Vidláka – a už vůbec ne hlasatelů krvavé občanské války kolem Drulákova spolku Svatopluk, kteří k pokračování nenávistných kampaní nepotřebují sedět v parlamentu.
Nejlepší nadějí demokratů jsou nyní možné Babišovy spory s ambiciózními koaličními partnery. Přitom ovšem ti, kdo poukazují na programové rozdíly mezi oligarchou a extrémisty, od začátku sázejí na špatného koně. Babiš se už v politice prezentoval coby údajný levicový populista, proevropský liberál i jako pravicový populista/trumpista. Ještě se nestalo, aby ANO v něčem omezovaly programové otázky. Ty jsou v každém případě vedlejší, program lze přece kdykoliv přepsat.
Na mysli mám jinou věc. Lidi jako Věra Jourová či Jiří Zlatuška, kteří chtěli s Babišem spolupracovat na relativně rovnoprávném základě, už v ANO dávno nenajdete. Špičky strany nikoliv náhodou tvoří poslušní pucflekové typu Havlíčka či Schillerové, které ani ve snu nenapadne vyjádřit opačný názor, než jaký právě zastává majitel hnutí.
Ve skutečnosti totiž Andrej Babiš není vůbec mentálně nastaven na to, aby s někým spolupracoval jako rovný s rovným. Nezvládá ani rutinní delegování pravomocí na podřízené, natož pokročilejší formy spolupráce. Všechno chce nakonec rozhodovat a řídit osobně.
A teď si představte, že do této konstelace vstoupí lidé jako Okamura, Macinka či Turek a v již tak dosti výbušné směsi české politiky přibydou jejich předimenzovaná ega. K Babišovu základnímu problému se rychle přidá špatná osobní chemie s představiteli koaličních partnerů. Co by se asi tak mohlo pokazit?
Jasné je ovšem také to, že bezprostředně existují zjevné shody rýsující se trojkoalice. Především všichni hodlají změnit systém, který až dosud sice dělal z politiků osoby „rovnější“ než běžný občan, kastu, jež v případě obvinění jen zcela výjimečně končí za mřížemi. Bývalo nicméně zvykem, že politik, na nějž padlo vážné podezření nebo byl dokonce obviněn, alespoň opustí veřejnou funkci.
Babiš a spol. nás teď vedou k politické kultuře, v níž politici nejen že nekončí za mřížemi, ale také vesele kandidují do funkcí obvinění ze zneužití dotací či vyšetřovaní z praní špinavých peněz při nákupu zámečku ve Francii. Na této změně mají společný zájem ANO, SPD+ i Motoristé.
Konfrontace může pokračovat i po volbách
Nicméně jakmile si představitelé nových vládních stran zajistí beztrestnost a zmizí terče prvního pořadí– ostatky veřejnoprávní České televize a další oblíbené objekty nenávisti extrémistů – antiliberální tábor se může začít rychle štěpit. Babiš bude chtít vládnout vesměs „na pohodu“, bez větších narušení provozu klíčových institucí a služeb. To ale nejsou kroky, jimiž by naplnil očekávání extrémistických partnerů. Ti chtějí zásadní čistky. Touží po honech na čarodějnice a kdo doufá, že se jim „nějak“ vyhneme, může se tragicky mýlit.
I když vznikne rámcová dohoda o společné vládě ANO s proruskými extrémisty, na konkrétních otázkách by se taková aliance začala rychle štěpit. Ne kvůli tomu, co má kdo v programu, ale jaké jsou jeho osobní ambice a resentimenty vůči dosavadním politickým a společenským strukturám a představitelům.
V probíhající iliberální „revoluci“ české politiky je Andrej Babiš představitelem „umírněného“ křídla, ovšem nedokázal se vyhnout alianci s radikály. Katastrofální důsledky v podobě rozvratu státních financí a institucionálního řádu slibují oba tábory. To však neznamená, že mezi nimi nemáme rozlišovat.
Sdílená nenávist k lidem minulosti nepředstavuje příliš stabilní základnu společného vládnutí. Poměrně záhy může začít připomínat sezení na hraně brusle.
Přičtěme další odstředivé faktory. Okamura se do voleb spojil s dalšími extrémisty, kteří dlouhodobě nejsou připraveni podléhat zaběhanému autokratickému stylu fungování SPD, kde o všem rozhoduje předseda. Dříve či později začnou zabrušovat, kam by neměli, a zviditelňovat se, aby ve stínu velkého Pitomia dočista nevybledli.
A Motoristé sobě? Amorfní slepenec vysloužilců a hochštaplerů vyrostlý ve stínu Institutu Václava Klause? Pokud by Filip Turek nakonec nedostal ministerstvo zahraničí, záhy projeví zaječí úmysly a ochotu přidat se ke komukoliv, kdo nabídne teplé křeslo alespoň poněkud odpovídající jeho přepáleným aspiracím. A jakmile by odešel, kdo bude faktickým lídrem Motoristů? Snad Macinka, jehož největší ambicí je faktická likvidace struktur ministerstva životního prostředí? Legrační představa…
Neradujme se, ale buďme připraveni
Volební neúspěch liberálních stran sotva přinese novou éru relativní politické stability, alespoň v něčem srovnatelnou s polistopadovým obdobím – o stabilitě ekonomické a sociální ani nemluvě. Ti kdo opravdu věří v „budelíp“ nejspíše sami sebe zaslepili toužebným přáním vykoupení z pozemských běd prostřednictvím kluka z plakátu, který zíral na česká, moravská a slezská sídla s gestem sochy Crista Redentora nad brazilskou metropolí. Anebo jejich poznávací schopnosti rychle tragicky chátrají, případně ani nikdy nebyly na výši situace.
Novináři, klíčoví státní zaměstnanci, pracovníci neziskových organizací nebo majitelé drobných a středních firem– to jsou skupiny, jimž se po Babišově druhém příchodu jistě nebude dobře dařit lépe. Mohou se hroutit dlouholeté kariéry a troskotat živobytí, být vymazány mnohaleté užitečné projekty a nakonec osekána občanská práva úplně všech.
Avšak nic z uvedeného by samo ještě nezajistilo stabilní mocenskou základnu populisticko-extrémistického iliberálního režimu. Ten nemá žádnou reálnou alternativní vizi budoucnosti České republiky, která by se širšímu voličstvu při bližším pohledu líbila. Jenže to, co v tuto chvíli existuje, Babiš a jeho kumpáni slibují narvat do popelnic.
Jestliže Babiš vyjednal společnou vládu se sbírkou extrémistických samorostů, již zhruba do dvou let bychom mohli jít „pro neslučitelnost povah“ a z nich plynoucí politický rozvod k dalším volbám.
Radilové, kteří těsně po volbách fantazírovali o společném vládnutí stran bývalé pětikoalice s Motoristy či vznesli veřejné apely ohledně „státotvorné“ akce poslanců liberálních stran v podobě podpory jednobarevné vlády ANO – projektu, o nějž Andrej Babiš zjevně ani trochu nestojí – se více než málo podobají osobám, jež by se vydaly na Saharu hledat pramen věčného mládí.
Spoléhat se na „držáky“ v podobě institucí pak u nás může být ještě mnohem bláhovější než ve Spojených státech, kde všechny mnohem lépe zavedené pojistky a bezpečnostní mechanismy proti kumulaci moci a funkcí začaly selhávat už v době první Trumpovy kandidatury.
Odstředivé tendence v trojúhelníku Babiš-Okamura-Macinka teď zkrátka představují naši nejlepší naději, že pohár hořkosti snad nebude třeba vypít až do dna.
