Článek
Shrňme si fakta k případu: Propalestinská skupina Earthquake Faction, o níž do té doby nikdo neslyšel a které kdosi narychlo zřídil profesionálně navržený web na Islandu, podpálila údajně s Izraelem spolupracující zbrojovku v Pardubicích, která ve skutečnosti vyrábí zbraně a vojenské vybavení pro Ukrajinu.
Pachatelé a jejich obdivovatelé nejen že neuznají omyl – LLP uvažovala o spolupráci s izraelským Elbitem přede dvěma roky, nikdy k ní nedošlo – ale tvrdošíjně ho opakují. Kromě toho se pokoušejí umlčet poškozenou firmu výhrůžkami, že zveřejní při útoku ukradenou dokumentaci.
Podobně jako v Británii, kde vloni proběhl útok na vojenské cisternové letouny Airbus technicky nekompatibilní s izraelským systémem doplňování paliva za letu, nicméně pachatelé a jejich fanoušci dodnes opakují, že příčinou násilí byla „vojenská podpora Izraele“, také v České republice se ve jménu propagace „přímé akce“ zviditelňující „globalizaci intifády“ zarytě lže.
Žádná fakta, která investigativní média nebo poškozená LLP zveřejní, na věci nic nezmění. Neexistuje sdělení, fotografie, důkaz, argument, které by dokázaly otřást propagandistickým narativem zcela imunizovaným proti kontaktu s realitou.
Logika válčící sekty
Jsme konfrontováni nikoliv s „alternativním“ názorem na to, jaké by měly být politické a morální priority západních liberálních demokracií, ale s fanatickou „dekolonizační“ ideologií, která se vyznačuje logikou sekty vedoucí svatou válku proti smrtelným nepřátelům.
Politické odnože teroristických organizací – palestinských, kurdských, irských, atd. – stále vedou válku, jen v ní pokračují jinými prostředky. Názorový oponent hodný úcty a poctivě míněné debaty se v tomto kontextu nevyskytuje.
Ve válce je tu nepřítel od toho, aby byl zabit. Pokud to okolnosti zrovna teď nedovolují, druhou nejlepší možností je ho umlčet, vymazat z veřejného prostoru. Na pomalé šíření pomluv, postupný rozklad reputace, roztrušování pověstí o poškozeném duševním zdraví atd. přitom není čas. Logika svaté války vyžaduje nepřítele veřejně popravit – když to zrovna nejde jinak, tedy alespoň symbolicky.
Kdo hájí právo Izraele na existenci, je „spoluviníkem genocidy“ a žádná debata s ním není možná. Kdo kritizuje totalitní projekt PKK v severovýchodní Sýrii, který utlačuje Araby i Kurdy způsobem opsaným od Asadovy diktatury, kdo si dovolí zmínit, že zde Kurdové dnes žijí jen proto, že se před sto deseti lety podíleli na turecké genocidě Asyřanů, není názorový oponent předkládající protiargumenty.
Je to nepřítel, jehož je třeba přinejmenším symbolicky odstřelit. Dostane zničující nálepku. Atakujeme mu účty na sociálních sítích. Budeme mu vyhrožovat násilím či fyzickou likvidací. Cokoliv, jen když dosáhneme toho, že to vzdá a už bude konečně zticha.
Jednou z prvních obětí současné verze levičáckého kmenového vědomí, této nové mutace „třídního vědomí“ komunistů, je pojetí objektivní, nezávisle ověřitelné pravdy sdílené napříč širší občanskou komunitou a politickými tábory.
Pravda už není něco, co se nalézá poctivým zkoumáním sine ira et studio, co by umožnilo přiznat, že tragédii v gazanské nemocnici Al-Ahli nezpůsobila izraelská bomba, že teroristy poškozené letecké tankery Airbusu ve výzbroji Royal Air Force nemohou podporovat izraelské letecké operace na Blízkém východě, že česká LLP ve skutečnosti nespolupracuje s Elbitem. Nikoliv – tady už zbyla jen „pravda“ ve smyslu válečné propagandy, souboru tezí ocejchovaných coby sloužící zájmům politického kmene ve svaté válce. Co se nepříjemných faktů týče, zbývá okřídlené „Komu tím prospějete, co?“ z filmu Pelíšky.
Nehluboké základy evropské tolerance
Politická tolerance v Evropě vznikla sekularizací tolerance náboženské. A ta nepřišla na svět proto, že by ji snad nějaký osvícený myslitel načrtl dříve, než byla reálně uplatněna.
Náboženskou toleranci Evropa vyvinula v 17. století coby nouzové opatření v reakci na bezvýchodnost dekády trvajících náboženských válek. Sdílená snaha zničit kacíře vyprodukovala na kontinentě všeobecný rozklad, bídu a utrpení. V tomto kontextu vznikly první pokusy zařídit to tak, aby lidé dobré vůle na všech stranách spolu mohli pokojně koexistovat navzdory tomu, že postrádají konfesní homogenitu.
Politická tolerance, tato pozdní odnož nouzového opatření z konce Třicetileté války, nejenže není aplikací hotové myšlenky osvíceného politického reformátora. Je také z podstaty závislá na velmi křehkých předpokladech.
Rakouský filozof Karl Raimund Popper v kontextu boje proti nacismu popsal to, co nazval „paradoxem tolerance“. Jestliže tolerujete někoho, jehož zjevným cílem je toleranci zničit, nejste sami „tolerantní“, ale de facto se podílíte na likvidaci tolerantních poměrů. – A tím jsme hotovi se všemi „free speech absolutisty“.
Příklad ze současnosti: Evropské liberální společnosti mohou bez problémů vycházet s příznivci euroislámu, tedy koncepce, podle níž není třeba zavádět žádné „islámské“ politické zřízení, které by teprve umožnilo muslimům žít podle pravidel jejich víry. Ti kdo říkají, že liberální demokracie skýtá nejlepší podmínky pro to být správným muslimem, nejsou protivníky liberální demokracie.
Pokud jde o příznivce politického islamismu, který deklaruje záměr přetvořit západní společnosti v islamistické diktatury toho typu, jaký existuje v Gaze, Afghánistánu, části Jemenu ovládané Húsii nebo v Íránu, není možné ani rozumné veřejné působení takových lidí tolerovat – přinejmenším dokud se přesvědčivě nezřeknou záměru zničit západní společnosti, v nichž působí.
Demokracie která netrpí sebevražednými sklony by v těchto věcech neměla váhat ani vteřinu.
I Alexandr Dugin může mít občas pravdu
Naši úžasní palestinisté z prostředí ultralevicového okraje společnosti z celého srdce nenávidí liberály. Nástup trumpismu pro ně není ničím jiným než dalším potvrzením apriorního článku víry, že liberalismus je hnusný, prohnilý a odsouzený k zániku spolu s kapitalismem.
Čelit trumpistickému fašismu je podle ultralevičáků možné pouze tehdy, pokud liberálové opustí politický střed, zradikalizují se a sami přejdou na pozice, které už bratru sto osmdesát let statečně drží zastydlí revolucionáři.
Nutno poctivě dodat, že tuto oběť ultralevičáci po liberálech nepožadují zcela neoprávněně. S mysliteli typu Judith Butler a dalších „objevitelů“ revolučního charakteru reakcionářských islamistických diktatur se západní levice dávno posunula od všeobecné emancipace k cynické geopolitice. Podporovat Hamás nebo Húsie se nemá proto, že by to nějak sloužilo osvobozování jednotného lidstva. Tohoto pomyslu se současní levičáci dávno vzdali. Pouze se „dekolonizuje“ v tom směru, že politické režimy ocejchované jako prozápadní mají být důsledně nahrazeny protizápadními.
Že to bývají velmi často režimy hnusné a odporné, míra útlaku a politického násilí je v nich zhusta výrazně vyšší než u „koloniálních“ předchůdců, to není důležité, protože jen takto dnes lze upřímně sloužit světové revoluci, která teprve přinese konečné zničení kapitalismusu. Amen.
A jestliže ultralevice dávno na oltář revoluce obětovala všechny humanistické hodnoty, má snad být liberálům dovoleno, aby si je sobecky ponechali?
Ale kdepak. Zásadně trváme na tom, aby i sousedovi chcípla koza, když jsme my na oltář revoluce položili vlastní. Žádné maloburžoazní přežitky!
Tzv. čtvrtá politická teorie ruského fašisty Alexandra Dugina je nicméně největším nepřítelem propagandistické teze, podle které „pouze levičáci“ jsou důslednými bojovníky proti fašismu, „poslednímu stádiu kapitalismu“.
Dugin naopak ukazuje, že ultrapravice sdílí s ultralevičáky nenávist k liberálnímu zřízení, takže ji lze kooptovat do antiliberálního, antitolerantního bloku.
Duginova koncepce navazuje na „ctihodné“ národní bolševiky, kteří již začátkem 30. let minulého století poskytli ideologické vyfutrování budoucího paktu Molotov-Ribbentrop. Navazuje také – a to výslovně – na koncepci poválečného obnovitele nacismu Francise Parkera Jockeye, který hlásal spojenectví s komunisty na základě sdílené nenávisti k Židům.
Každý den čtení zpráv ze světa i z domova dnes přináší nová potvrzení správnosti Duginovy teorie. Extrémističtí levičáci nedokážou mobilizovat západní společnosti proti fašismu, jak vyhlašují.
Jediné co svedou je nahradit politickou kulturu tolerance štvavými kampaněmi za zničení nepřátel a toleranci k různosti zaměnit kultem politického terorismu, který západní společnosti fatálně rozštěpí.
Pokud si liberální politický střed bude nalhávat, že lze uzavírat nějaká taktická spojenectví proti trumpistické ultrapravici s antiliberálními palestinistickými levičáky, dosáhne nakonec jediného.
Definitivního zničení tolerance a porážky liberálního řádu.
