Článek
Klíčovou Zalužného tezí je, že kvůli vědeckotechnickému pokroku se na současném bojišti stalo obecně nemožným provádět úkoly na operační úrovni.
Co si má však letmo obeznámený laik pod takovým tvrzením představit?
Zdůrazňování operační úrovně válčení je zakotveno v tradici „hluboké bitvy“ vyrůstající z někdejšího sovětského vojenského myšlení, především díky jménům jako Alexandr Svěčin, Michail Tuchačevskij nebo Georgij Isserson. Operační úroveň je přitom situována mezi úrovní taktickou a strategickou.
Strategická rovina válčení je věcí celkové politické koncepce války a strategie na bojišti. Taktická rovina zahrnuje jednotlivé bitvy, střety, akce malých jednotek. V prostoru mezi nimi se pak nachází rovina operační, která se týká celých vojenských tažení a operací.
Operační úkol není boj o dům nebo dokonce o malé město v průběhu jednoho roku. Operační akce představuje dosažení velkých výsledků v relativně krátkém časovém horizontu, posunutí se o řádově stovky kilometrů.
V klasických dílech vojenské teorie jako je Clausewitzův spis O válce se samozřejmě vyskytují úvahy zaměřené na operační úroveň válčení. Jako samostatná oblast zkoumání však tematizována není, rozlišuje se zde pouze mezi strategií a taktikou.
***
Podle Zalužného takové věci jako splnění operačního úkolu dnes již nejsou možné. Kvůli technologickému vývoji, především satelitnímu průzkumu, umělé inteligenci (AI) a „dronové revoluci“, jsou takové výsledky údajně prakticky nedosažitelné.
Tvrzení o velkých územních ziscích zní nerealisticky, za současných podmínek téměř nemožně, snad s výjimkou plně automatizovaných, strojově řízených prostředků, domnívá se ukrajinský generál.
Ideovým kontextem takové představy je zřejmě zděděná koncepce Vojensko-technické revoluce (VTR) někdejšího sovětského maršála Nikolaje Ogarkova. Ten v 70. a 80. letech minulého století formuloval představu budoucího bojiště, na němž nejpozději v roce 2015 začnou dominovat roboti a energetické zbraně. To mělo vést k situaci, kdy použití velkých pozemních sil bude minimalizováno. Místo nich mělo být k ovládnutí bojiště používáno nových technologií, včetně klíčových technologií satelitních.
V probíhající válce na Ukrajině Rusové už nemohou soustředit síly ani vytvořit rozhodující údernou skupinu schopnou rychlého a hlubokého postupu, říká Zalužnyj. Technicky to již není proveditelné. Bojiště se stalo transparentním. Každý kdo se objeví je odhalen a stane se terčem.
Válka se pro obě strany dostala do jakési slepé uličky. Co se děje na frontové linii je důležité, ale není to rozhodující. Důležitější je, co se děje za tzv. zónou smrti, v hloubce území, až k západním hranicím.
Jsme svědky rozsáhlé technologické revoluce – v první řadě poháněné vzestupem umělé inteligence. To je klíčový hybný moment, který také utváří budoucí globální řád, domnívá se Zalužnyj.
Zároveň je stále obtížné předpovědět, jak bude tento řád ve skutečnosti vypadat. V technologickém závodě zatím neexistuje jasný lídr – žádný jednotlivý aktér, kolem kterého by se mohl nový systém konsolidovat.
Z čistě operačního hlediska může být k vynucení pořádku v technologicky vyspělém prostředí a efektivnímu utváření kontroly ve stále více digitálním bojovém prostoru zapotřebí jen hrstky vysoce schopných soukromých aktérů, říká generál s odkazem na všechny Musky světa i toho našeho.
V uvedeném smyslu bude budoucí světový řád do značné míry záviset na tom, jak se státy a společnosti s technologickým skokem vypořádají, uzavírá Zalužnyj.
***
Máme tedy Zalužného kategorickou tezi, podle níž nové technologie de facto omezují dění na frontě jen na taktické střety a stlačují šance rozsáhlejších operací blízko k nule. Mezi raketovými a dronovými údery v hloubce nepřátelského území a potyčkami malých roztroušených skupinek vojáků podél frontové linie zeje podle něj propast.
V prvé řadě je zde třeba vyjasnit, jaká je empirická základna Zalužného zobecnění.
Nepochybně hovoří v prvé řadě - a jak hned uvidíme, v zásadě výlučně - o současné situaci na ukrajinském bojišti.
Toto bojiště vykazuje extrémní důležitost, protože se na něm rozhoduje o budoucnosti celé Evropy. Určitě tedy není vhodné následovat populární český sentiment těchto dnů a prohlásit ruskou totální invazi na Ukrajinu za „válku, která se nás netýká“, protože my „se nechceme připravovat na válku“ a „chceme mír“.
Na druhé straně však při zobecňování z jednoho případu je spíše třeba extrémní opatrnosti než spěchu k dalekosáhlým závěrům.
Vezměme jako historické srovnání I. světovou válku. Ve školních učebnicích najdeme popis operačního patu vyvolaného na západní frontě zákopovou válkou, když tehdejší obranné technologie a postupy výrazně převládly nad ofenzivními schopnostmi všech zúčastněných stran, takže se tu rozsáhlé operace staly v zásadě nemožnými. Tradiční ofenzívní prostředek, totiž jezdectvo, zde nehrál už téměř žádnou roli a mezi lety 1914-1917 na západoevropském bojišti prakticky zanikl.
Učebnicové poučky byste však s velkým neúspěchem aplikovali na méně známou východní frontu téže války, kde k podobnému operačnímu patu nikdy nedošlo. A protože zde tento náraz na realitu všeobecné zákopové války chyběl, vojáci na koních si ve zmíněném prostoru zachovali roli až do konce II. světové války - zdaleka nejen kvůli tvrdošíjnému konzervatismu Semjona Buďonného.
Co platí na jednom bojišti takřka silou přírodního zákona, to nemusí na jiném, kde panují odlišné podmínky, platit ani zdaleka tak přísně. Od druhého napadení Ukrajiny jsme také mohli sledovat přinejmenším dvě války, které k Zalužného zobecnění připisují veliký otazník.
Rychlý pád Asadovy diktatury v Sýrii v roce 2024 nebo letošní tažení spojené tuarežsko-islamistické opozice v severním Mali poskytují úplně jiný pohled, než by vyplýval ze Zalužného kategorické formulace. Ve druhém případě je také řeč o konfliktu, v němž měla poražená strana k dispozici některé z nejnovějších technologií, konkrétně průzkumné a bojové drony tureckého původu. Přesto se jí nepodařilo účinně zabránit operačnímu překvapení a v řádu dnů ztratila území v rozsahu stovek kilometrů čtverečních. Tedy stalo se přesně to, co už mělo být údajně technicky nemožné.
Pokud jde o probíhající válku v Íránu, zde skutečnost, že v ní Trumpovy USA po počátečních úspěších prohrávají a nedokážou splnit operační úkoly, nemá primárně důvody technologického charakteru. Ale o tom více jindy.
Jistě, řeč zatím byla o neevropských bojištích, na nichž existují podmínky velmi odlišné od těch, které známe z našeho kontinentu. Ani v našem bezprostředním sousedství však nemusí být situace nutně všude stejná.
Německé vojenské zpravodajské služby například předpokládají, že pokud by se Putin rozhodl napadnout baltské státy, mohl by použít mnohem tradičnější operační postupy, než jaké v posledních letech Rusko testovalo na Ukrajině. Konkrétně mají na mysli mechanizovanou vševojskovou operaci s promyšleným zapojením nejnovějších technologií na její podporu.
Zjednodušeně řečeno totiž platí, že „nepřekročitelná dronová zeď“, která brání rozmáchlým ruským útočným operacím na ukrajinské frontě, by řekněme při útoku na estonskou Narvu v této podobě neexistovala. Ještě stále by zde byla šance použít dávno předpokládaný postup, tj. rychlé obsazení cizího území mechanizovanými manévrovými jednotkami, jeho formální anexi Ruskem a následně veřejné prohlášení, že případný protiútok mířící na toto „ruské území“ vyvolá jadernou válku v Evropě.
Pokud by tedy někdo v Zalužného vyjádření hledal úlevu od vyhlídek na velkou evropskou válku, mohl by se pořádně spálit. Ukrajinský generál stále hovoří o technologických tendencích na jediném bojišti. Jeho slova se jiných bojišť mohou týkat jen ve velmi omezené míře. Nebo dokonce vůbec.
***
Prozatím jsme hovořili o omezené platnosti Zalužného teze ohledně technologického znemožnění ofenzivních operací v geografickém prostoru. Je však také třeba říci, že teze může a patrně také bude mít i časově omezenou platnost.
U technologických průlomů ve vojenství zhruba platí totéž, co kdysi Marshall McLuhan formuloval pro svět médií. Tedy že nejde ani tak o ten který konkrétní obsah, protože samo médium je zpráva. Knihtisk byl důležitější šok než masové rozšíření Bible. Rozhlas byl důležitější než hysterické Hitlerovy projevy k soukmenovcům. Médium, ne konkrétní sdělení, změnilo poměry a použitelné koncepce v kultuře nebo politice.
Ve vojenství pozorujeme velmi podobnou dynamiku. Během období tzv. „Blitzkriegu“ Němci bleskově obsazovali Evropu nikoliv proto, že by jen oni měli tanky, nebo že by vlastnili lepší tanky než spojenci. Invaze do Francie se například odehrála za podmínek, kdy Spojenci postavili více tanků a v některých ohledech i lepších než útočník. Na druhé straně páteř německých pancéřových divizí stále ještě tvořily lehké typy Pz.Kpfw. I. a Pz.Kpfw. II. původně navržené spíše pro výcvik, které pěší obránci dokázali prostřelit průbojnými náboji z obyčejné pušky a první z nich dokonce nesl pouze kulometnou výzbroj, takže se naprosto nehodil k bojům s nepřátelskou obrněnou technikou.
Němci nevyhrávali kvůli technologii, kvůli lepší technice. Uspěli proto, že mnohem lépe pochopili „samotné médium“ - možnosti tankových operací. Prostřednictvím Heinze Guderiana se to promítlo do jejich tankové doktríny, která u protivníků (navzdory snahám pionýrů jako Charles de Gaulle) neměla funkční obdoby.
Do jisté míry totéž lze říci o věcech, které zpočátku na asijské frontě II. světové války během operací v Indočíně s použitím taktiky útočného praporu prováděli Japonci. Také zde platilo, že japonské tanky nebyly zvlášť kvalitní (a to je eufemismus). Na druhé straně však štábní důstojníci přesně věděli, co s nimi chtějí udělat, a také toho dosáhli.
Koncem II. světové války měli Němci a do jisté míry i Japonci k dispozici mnohem technicky kvalitnější typy tanků než na počátku konfliktu. Mezitím ovšem Spojenci nastudovali jejich doktríny a adaptovali se. Takže tam, kde kdysi k úspěchu bohatě stačil Pz.Kpfw. I. nebo Typ 89 I-Go, ani mnohem výkonnější stroje už protivníka nedokázaly překvapit. „Tanková revoluce“ dospěla k závěru.
Je téměř jisté, že obdobný vývoj čeká i současné vojenské technologie. Největších úspěchů na frontě bylo dosaženo masově nasazenými drony adapovanými z civilních modelů a dopracovávanými průběžně s pomocí 3D tisku v situaci, kdy se protivník nestíhá dostatečně rychle adaptovat na důsledky dronového válčení.
Jakmile se objeví promyšlená a funkční koncepce obrany proti dronům, další technologické vylepšování prostředků už nedokáže nahradit zužující se prostor pro tento typ zbraně. Zatím ovšem analýzám vládne „dronový amok“, spěchá se k závěrům, podle nich drony údajně nahradí dělostřelce nebo odstřelovače.
S určitým časovým odstupem ale téměř jistě budeme sledovat situaci značně odlišnou od těchto predikcí. Drony budou dál zdokonalovány a nepochybně obsadí na bojišti velmi důležitou niku. Ale podobně jako „všetanková“ doktrína Wehrmachtu z počátku II. světové války nebo někdejší „celotanková“ koncepce IDF opuštěná po hořkých zkušenostech Jomkipurské války, také „celodronová“ koncepce ozbrojených sil by nakonec mířila do slepé uličky.
***
Určí naši budoucnost - v civilní sféře i na bojišti - umělá inteligence, jak naznačuje Zalužnyj?
Pokud se tak opravdu stane, nejspíš dopadneme velmi špatně. Protože cokoliv lze o AI, tvrdit, představa, že ona sama „myslí“, je nadále mimo mísu.
„Umělá inteligence ve skutečnosti „nemyslí“. Spíše si pamatuje, jak jsme společně mysleli. A my jí brzy přestaneme dávat cokoli, co by stálo za to si pamatovat,“ píše Bright Simmons.
Odkazuje přitom na Shumailovovu studii z roku 2024. Ta ukázala, že velké jazykové modely (LLM) krmené rekurzivními daty kolabují.
To co ve skutečnosti umožňuje LLM úspěchy je sociálně generovaná diverzita, konstatuje Simmons. Jakmile ale šíření AI vytvoří podmínky pro zánik této sociálně generované diverzity, i ony samy se zhroutí.
Civilní firmy, které místo najmutí mladých perspektivních kádrů schopných osvojit si postupně implicitní vědění v organizaci a naučit se řešit problémy trénují AI nejspíše za pět, deset let zjistí, že jejich umělá inteligence docela „neinteligentně“ vaří z vody a o skutečném učení nemůže být řeči.
A existuje vážný důvod obávat se, že podobně by dopadly také armády, které příliš mnoho kapitálu vloží do AI, místo aby investovaly do zkušeného a kompetentního ozbrojeného personálu schopného skutečné adaptace a učení.
***
Valerij Zalužnyj nikde netvrdí, že v podmínkách údajně znemožňujících rozsáhlé vojenské operace už nelze vést války. Ale mohou se najít lidé, kteří jeho vystoupení takto budou číst.
Takové pochopení problému předpokládá vulgarizované „lidové“ pojetí války. Vyrůstá z naprosté neinformovanosti o tom, jak Írán, Rusko nebo Čína chápou svou dávno probíhající totální válku proti Západu, která se odehrává na všech možných i nemožných frontách současně a ve které dávno neplatí žádné rozlišování mezi vojenskými a civilními kapacitami.
Třebaže se Česká republika za minulé vlády prostřednictvím české muniční iniciativy relativně úspěšně podílela na nastolení patu na ukrajinském bojišti, v jiné sféře, v oblasti (dez)informačních operací, ve skutečnosti s Ruskem prohrála na celé čáře.
Současnou vládu právě proto sestavily politické formace, které se všechny více či méně přiklánějí na stranu Moskvy. Poslanci ANO dávají na půdě Evropského parlamentu prostor ruské podvratné sektě AllatRa. Premiér vybavený poradkyní Vachatovou „čistí“ ministerstvo obrany od expertů a vymýšlí fígle, jak do výdajů na obranu započítat i výrobu zeleného salámu v Kosteleckých uzeninách. Rezort obrany byl svěřen osobě nominované komerčními fašisty z Okamurovy SPD, kterou si po mnoho let pásla Moskva prostřednictvím „neprůhledné politické neziskovky“ ISTRASS, a ministr Zůna by si jako motto mohl zvolit okřídlený výrok z filmu Mrazík - „už mlčím, už mlčím“. Ministr Macinka demoluje s velikým nasazením rezort zahraničí, zatímco bývalého generála NATO na Hradě pasoval na „lampasáka“.
Moskva se do kinetické vojenské akce proti Ukrajině pustila teprve tehdy, když všechny ostatní způsoby vedení války proti nezávislému ukrajinskému státu definitivně selhaly a Kreml jasně viděl, že už v Kyjev nemůže dál ovládat jinými prostředky než brutální silou.
Taková situace například v současné ČR rozhodně neexistuje. Kanálů, jimiž Moskva fouká do české polívky, je stručně řečeno neúrekom.
A za jímku páchnoucí politické kejdy, v níž všichni po uši trčíme, samozřejmě nemohou ani technologie satelitního průzkumu, ani dronová revoluce - ba nemohou za ni ani velké jazykové modely.
Stojí za ní prachobyčejný nedostatek kolektivní vůle k účinné obraně před nepřítelem.
